Svatá země, biskup Nahra: Změna perspektivy ve prospěch procesu odpuštění

Jean-Charles Putzolu - Vatican News

Květná neděle připomíná triumfální vjezd Krista do Jeruzaléma. Svaté město se každoročně zaplní poutníky, kteří se účastní oslav a prožívají posledních dnů Páně. V posledních šesti měsících však válka mezi Izraelem a Hamásem donutila jeruzalémské křesťany nahlížet na Svatý týden jinak a vrátit mu původní význam těchto oslav. Kristova smrt a zmrtvýchvstání se budou slavit daleko od tradiční slavnostní atmosféry, ale ve vzpomínkách s vědomím věřících, že světlo se musí jednoho dne znovu objevit, i když se zdá, že je vše ztraceno, i když se zdá, že válka na dlouhou dobu pohřbila veškerou naději. Ale právě naděje, vysvětluje pro Vatican News Mons. Rafic Nahra, pomocný biskup jeruzalémského latinského patriarchátu a patriarchální vikář pro Izrael, sídlí v srdcích těch, kteří se nenechají přemoci touhou po pomstě a navzdory souvislostem nadále usilují o mír.

Monsignore, jaký význam má letošní Svatý týden, který křesťané ve Svaté zemi prožijí v kontextu, který všichni známe?

Je to násilný příběh, příběh násilí, které vytrpěl Ježíš. A řekl bych, že tento rok, zejména ve Svaté zemi, je rokem násilí: násilí páchaného a násilí trpěného. Myslím, že způsob, jakým je toto násilí prožíváno v evangeliu, může křesťanům pomoci nahlédnout na jejich situaci novým způsobem, a to se týká nás všech, kteří jsme ve Svaté zemi. Je pravda, že hledáme naději, protože vyhlídky nejsou příliš dobré, ale je to víra, která nás podporuje. A věřím, že slavení Svatého týdne a Velikonoc nám vrací naši pravou perspektivu, perspektivu křesťanské víry, a ne jen lidský pohled na situaci, která je poněkud zoufalá, alespoň pro chvíli, ve které žijeme.

Na pozadí násilí, které popisujete, budou snad oslavy více reflektované. Není tedy vhodná doba vrátit se k hlubšímu smyslu těchto oslav a jít v Kristových stopách?

Nikdo se nechce omezovat na povrchní věci. Mnozí ani nemají prostředky na to, aby mohli tyto svátky slavit. Mnoho lidí, zejména v Palestině, přišlo o práci. A i v Izraeli je život nesmírně drahý. Je to opravdu každodenní problém pro všechny, pravděpodobně kvůli nákladům na válku. Takže atmosféra, oslavy se automaticky redukují a určitě potřebujeme slovo světla, slovo naděje. Opravdu doufám, že prostřednictvím obřadů tohoto týdne můžeme společně, kněží i laici, vykonat společnou cestu. Hospodin na nás čeká.

Kristovo vzkříšení je ohlášením vítězství nad smrtí. Slovo, které nabývá svého plného významu, když se podíváme na bilanci téměř půlroční války: od 7. října zemřelo více než 30 000 Palestinců a více než 1 200 izraelských obětí teroristického útoku Hamásu. Situace s rukojmími je stále nejistá. Jak můžeme v temnotě války vidět světlo?

Pokud se podíváme na celkový obraz, temnota je všude, ale věřím, že musíme být vždy schopni vidět přítomnost světla. Je zde světlo Kristovo, na které čekáme, světlo vzkříšení, ale jsou zde také skutky světla, které jsou již přítomny a jsou přítomny od začátku války. Hodně se mluví o násilí a pomstě, ale jsou zde úžasní lidé, kteří dělají krásnou práci, aniž by byli zahlceni touto atmosférou násilí. Příkladem jsou arabští lékaři a zdravotní sestry, kteří ošetřují Židy v nemocnicích. Totéž na židovské straně: v izraelské nemocnici v Jeruzalémě se léčí třináct lidí, dětí i dospělých z Gazy. Těmto lidem bylo řečeno, že se musí vrátit do Gazy, ale existují izraelští Židé, kteří dělají vše pro to, aby tyto děti mohly zůstat, aby byly chráněny. Nesmíme se nechat ohromit nenávistnými projevy, které v současné době převládají. A toto je toho příkladem. A existuje také mnoho dalších příkladů, kdy se lidé snaží přemýšlet, jednat proti vzájemnému strachu, proti velmi znepokojující nenávistné mluvě, mluvě, která má nacionalistickou stránku. Světlo je přítomno. Je přítomno prostřednictvím lidí, kteří mají toto světlo ve svých srdcích.

Když Ježíš vstoupil do Jeruzaléma, byl triumfálně vítán, pak byl položen na kříž a opuštěn právě těmi lidmi, kteří ho vítali, že přišel zachránit lidstvo a zvěstovat mír. Mění se dnes situace tak, aby tyto hlasy míru byly slyšet?

Je pravda, že dnes se málo naslouchá a málo přijímá. To znamená, že každý, kdo mluví o míru, je diskreditován. To lze vysvětlit i jako určitý nedostatek soucitu a porozumění. Ve skutečnosti to vůbec není nedostatek soucitu, ve skutečnosti je to skutečný projev soucitu. Ale bohužel je zde velmi silný duch pomsty. A tak dnes mírové úvahy zůstávají nevyslyšeny. Nesmíme se tím však nechat porazit, věřím, že právě teď je čas zasít malá semínka míru a pokračovat v činnosti s vědomím, že to není poprvé v dějinách, kdy došlo k takovým násilným činům. Vím, že když člověk zažije takové události, má dojem, že ho nečeká žádná budoucnost. Ale to není pravda. Ve 20. století docházelo k hroznému násilí a národy se dokázaly usmířit.

Nevyžaduje snaha přimět společnost, aby dala více prostoru těmto hlasům míru, které jsou možná stále příliš neslyšitelné, vnitřní obrácení?

Jistě to vyžaduje vnitřní obrácení, obrácení perspektivy. Dnes existuje velmi silný tlak vycházející z jakési všeobecné atmosféry. Na izraelské straně a také na palestinské straně existuje touha po pomstě, a to při všem tom násilí, kterému jsou vystaveni. A to má velký vliv na společenské úrovni. Určitě potřebujeme Boží milost, abychom si dokázali uchovat to vnitřní světlo, abychom se nenechali zahltit touhou po pomstě, ale abychom se na druhé dívali jako na lidské bytosti, bez ohledu na události, které se staly. A myslím, že pro křesťany je velmi důležité a specifické poselství odpuštění, které je jádrem evangelia. Dnes jsme vyzváni, abychom toto poselství znovu promysleli. Možná jsou křesťané, kteří jsou v této válce v pokušení na toto poselství pokoje zapomenout, protože utrpení a nedostatek světla je příliš velký. Myslím si však, že evangelium nám připomíná, že nemáme jinou možnost než směřovat k odpuštění.