Pařížské hry, kde uprchlík a sportovní hvězda stojí vedle sebe ve frontě na jídlo
Giampaolo Mattei
Sportovec z týmu uprchlíků, který žije a trénuje v africkém uprchlickém táboře, stojí ve frontě u kantýny v olympijské vesnici spolu s přeplaceným basketbalistou z Nba, který se nespoléhá na tituly a bankovní konta, aby se prosadil. To je normálnost v této dočasné „říši neskutečna“ zvané olympijské hry: prostor, kde alespoň na pár dní jednou za čtyři roky žijí vedle sebe ženy a muži i ze zemí, kde se válčí, dokonce i z těch, které nepřijaly navrhované olympijské. Prostor, kde mají sportovci a sportovkyně stejnou důstojnost bez ohledu na medaile, umístění v soutěži nebo zemi původu.
V Paříži byla olympiáda zahájena v pátek 26. července večer, na konci dne, který začal masivním útokem na francouzskou železniční síť, a to kontroverzním zahajovacím ceremoniálem, který „bohužel zahrnoval scény zesměšňování křesťanství, které hluboce odsuzujeme“, uvedla Francouzská biskupská konference ve svém prohlášení. „Děkujeme zástupcům ostatních náboženských vyznání, kteří nám vyjádřili solidaritu,“ píší francouzští biskupové, kteří dodávají: „Myslíme na všechny křesťany na všech kontinentech, kteří byli zraněni pohoršením a provokací některých scén. Chceme, aby pochopili, že olympijská oslava dalece přesahuje ideologické předsudky některých umělců“. A v závěru znovu oživují autentického olympijského ducha: „Uvolněme místo soutěžnímu poli, které by přineslo pravdu, útěchu a radost všem!“
Ano, prostor pro sportovce, při zahajovacím ceremoniálu poněkud odsunuté na vedlejší kolej, s jejich vzrušujícími lidskými příběhy o osvobození a bratrství, obětavosti a věrnosti, týmovém duchu a začlenění. Předseda Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach dal hlas emocím sportovců a vyzval je, aby se „starali jeden o druhého“, což je styl, který je víc než fair play. Poukázal přitom na zkušenosti olympijského týmu uprchlíků, týmu „všech“, který zastupuje více než 100 milionů vysídlených osob na světě a neztrácí ze zřetele inkluzivní a sociální roli sportu.
Nadia Comăneciová, která byla mezi nosiči olympijské pochodně podél Seiny, za své olympijské úspěchy za Ceauşescova režimu v Rumunsku zaplatila zneužíváním a násilím, souhlasí: „Říká se, že odkaz šampiona představují jeho medaile, umístění v žebříčku a světové rekordy. Já jsem byla považována za 'nejlepší všech dob' v gymnastice. Věřím však, že skutečná šampionka je 'víc' než její soutěžní výkony. Nestačí být 'nejlepší', protože 'skutečný šampión' umí dát 'svůj přínos společnosti: olympijské hry mohou představovat i ono něco navíc“.
To je jistě případ Assunty Scutto, dvaadvacetileté italské judistky, která pochází ze Scampii, problematické neapolské čtvrti. „Sport je vždy inkluzivní a ve Scampii utváří budoucnost mnoha lidí“, říká a svěřuje se, že nikdy neuvažovala o tom, že by předměstí, kde se narodila, opustila: „Čistotou juda se snažím pomoci Scampii ke zlepšení a s pomocí Boha, který je mi silně nablízku, v tom chci pokračovat“.
