Ukrajina: Nutnost dialogu
Francesca Sabatinelli, Vatikán
Tisíc dní je doba, která nutí k zamyšlení a která vypráví o neuvěřitelném utrpení.
Andrea Riccardi, italský historik a zakladatel komunity Sant'Egidio, hovoří s Vatican News o smutném výročí konfliktu, který ani po dvou letech a devíti měsících nevedl k míru.
Vatican News: Pane profesore, když připomínáme papežova slova v Lucemburku, zdá se, že nikdo zatím nepodnikl žádné kroky k „čestným kompromisům“, které by vedly k vybudování bezpečnosti a míru...
Andrea Riccardi: Zvykli jsme si na každodenní zprávy a smířili se s pokračováním této války. Tisíc dní je rozpětí, nad kterým se člověk pozastaví. Dovolte mi připomenout, že pro Itálii trvala první světová válka 1261 dní a říká se jí Velká válka; pro svět trvala 1568 dní. Tisíc dní není příběhem malého konfliktu, ale konfliktu, který na jedné straně zdevastoval celou zemi, Ukrajinu, a na druhé straně změnil svět. A to proto, že, jak správně říká papež, jsme ve stavu kvazi-globální války, zastíněné jadernou hrozbou.
Vzkřísili jsme kulturu války a ze slovníku mezinárodních vztahů jsme vytěsnili mír a dialog. Dnes se diskurz točí kolem zbraní, geostrategií a vojenských operací, aniž by se uvažovalo o pohledu dál. Dialog jako metoda je zavržen a snaha o mír je opuštěna. Dokonce i slovo „mír“ je opomíjeno.
Papežova slova vycházejí z chmurného poznání, že těchto tisíc dní posloužilo pouze k tomu, aby si na Ukrajině vybralo strašlivou daň. Tato válka s násilnou agresí Ruska proti svobodnému národu, jakým je Ukrajina, způsobila obrovské utrpení samotným Ukrajincům. Od samého počátku jsem mluvil o míru a vyjednávání. Pokaždé, když slyším papežova slova, cítím útěchu. O míru nemluvím z proruského postoje, ale z lásky k ukrajinskému lidu, který byl zpustošen válkou. Je zde 14 milionů zranitelných osob, které potřebují pomoc, 6-7 milionů uprchlíků v zahraničí a téměř 4 miliony vnitřně vysídlených osob.
Byl jsem na Ukrajině a byl jsem svědkem pohledů, které jsem neviděl od dětství po druhé světové válce: na ulicích bylo tolik lidí s amputovanými končetinami z války. Vezměte si také duševní utrpení civilistů a vojáků, těžký úděl starých lidí. Je to společnost přetížená a zbídačená, zmenšená o 10 milionů lidí. Proč musí nést tuto cenu? Byli napadeni, postavili se na odpor a odpověděli na agresi. Ale nedá se najít jiná cesta?
Mnozí tvrdí, že je to nemožné nebo že na to není vhodná doba. Říkají, že mluvit o tom se rovná zaprodání Ukrajiny. A to si nikdo nepřeje. Chceme, aby Ukrajina vzkvétala, a proto jsou jednání a mír nezbytné. Není to nemožné; znovuzískání odvahy k vyjednávání je nutností.
Je třeba praktikovat diplomacii, navazovat kontakty a usilovat o přetržení válečných řetězů. Mezi světovými vůdci považuji papežův postoj za nejprozíravější. Odsoudil válku jako zlo, zasazuje se o vyjednávání a prostřednictvím mise kardinála Zuppiho udržuje otevřené kanály se všemi stranami i mimo ně. Prostřednictvím humanitárních a diplomatických kontaktů byl nastíněn plán: pokračovat v jednání. Diplomatické kanály jsou však zcela přerušeny - což je tragédie, protože obnovit jednou zničené mosty je obtížné.
VN: Zdá se, že mezinárodní společenství během těchto tisíce dní udělalo více pro podporu války než proti ní, jakkoli to může znít krutě...
AR: Neříkejme „mezinárodní společenství“, protože společenství, o kterém jsme kdysi mluvili, už neexistuje. Mluvme o Západu - NATO, Evropa - což se stále více jeví jako jeden a tentýž subjekt. Nechali se unést válečnou euforií a vítězstvím po odvážném odporu Ukrajiny, čímž riskovali nepřímou válku vedenou Ukrajinci, ale podporovanou Západem.
Mezinárodní společenství, jak jsme ho znali, je pryč. Vezměte si, že se objevila široká kritika konfliktu, zejména v zemích globálního Jihu. Dalším vážným problémem je sbližování Ruska s Čínou. Historické vazby mezi Ruskem a Evropou se nepřekvapivě zhroutily.
Po ruské invazi se v Evropě rozhořel militaristický zápal. Ačkoli nejsem odborníkem na vojenské záležitosti, nikdy jsem nevěřil, že by Rusko mohlo být poraženo prostřednictvím sankcí nebo vojensky. Ne že by Rusko v této válce netrpělo, ale jeho obrovské lidské a ekonomické zdroje mu umožňují vydržet. Ukrajina je však mnohem méně odolná a byla bolestně oslabena neustálým ruským bombardováním.
VN: Jestliže dosud vedoucí představitelé hovořili pouze o zbraních a válce, je čas, jak navrhujete, navrhnout kreativní diplomatické a vyjednávací strategie? Na jakých základech, vzhledem k dnešní situaci?
AR: Mír je naléhavější než kdy jindy, zejména s blížící se zimou. Pětašedesát procent ukrajinských výrobních kapacit elektřiny se stalo terčem raketových úderů. Letošní zima může přinést smrt mnoha Ukrajincům. Mír je nutný, a to rychle.
Neexistuje žádný kouzelný recept. Musíme začít tím, že budeme mluvit, že si sedneme k jednomu stolu. To je však složité, vyžaduje to navázání diplomatických kontaktů. Věřím, že vyjednávání je možné. Jen dva měsíce po začátku války byla dohoda blízko - dokud některé západní země Ukrajině nedoporučily opak.
Nyní bychom měli začít s humanitárními otázkami: sjednocením rodin, výměnou zajatců a těl padlých vojáků. Kontakty je třeba hledat na všech úrovních, protože zdi nenávisti a válečné propagandy se tyčí. Ukrajina nesmí být zaprodána u mírového stolu. O všem se musí jednat.
Pak je tu obrovský úkol obnovy Ukrajiny - monumentální úsilí vyžadující významné kroky a setkání. Je třeba otevřít všechny možné mosty, a to rychle.
Pro nás věřící zůstává „slabá síla“ modlitby, prosby o mír od Toho, který jej může udělit navzdory „pánům války“. Udivuje mě, že při nedělních mších se modlíme na mnoho úmyslů, ale málokdy za mír. Modlitba je naším protestem proti válce a pramenem naděje, která oživuje dialog.
