Naděje na „pluralitní“ budoucnost v Sýrii

Jean-Charles Putzolu, Vatikán

V Damašku, jen několik dní po pádu režimu a útěku prezidenta Bašára Asada, scény radosti postupně ustupují návratu k normálnímu životu, protože nové vedení se ujímá vlády a ujišťuje obyvatelstvo o svých záměrech a budoucnosti země. Abú Mohammad al-Džolání, vůdce povstalců Haját Tahrír aš-Šám (HTS) a nový vůdce země, navzdory úzké historické vazbě své skupiny na radikální islamismus tvrdí, že chce vybudovat „pluralitní“ Sýrii, kde budou mít všechny komunity své místo.

P. Vincent de Beaucoudrey SJ strávil několik let v Homsu a nyní je v hlavním městě, kde vede syrskou pobočku JRS, Jezuitské služby pro uprchlíky.

Nabízí nám své svědectví o prvních hodinách rodící se nové Sýrie plné naděje a nejistoty.

Otče Vincente de Beaucoudrey, setkali jsme se před třemi lety v Homsu a kontext byl úplně jiný. Ve světle nedávných událostí v celé Sýrii a nyní, když jste v Damašku, jaké vidíte rozdíly mezi situací, v níž jste byl před třemi lety v Homsu, a dnešní v Damašku?

Je zde mnoho podstatných rozdílů. Ale v hloubce je samozřejmě také mnoho podobností. Z politického hlediska je to úplně jiné. Obavy nejsou tytéž. Ale faktem zůstává, že země je v troskách, ekonomika je v troskách a mnoho lidí odešlo. Dnes se nacházíme ve velké nejistotě. To je to, co definuje dnešní Sýrii: nejistota - skutečnost, že každý den musíte měnit své plány a nevíte, co přinese zítřek. Za deset dní se všechno změnilo. Tato nejistota může vyvolávat naději, může vyvolávat určitou radost, protože věci se mění a my jsme chtěli, aby se změnily. Ale také vyvolává strach.

Vyjadřují se Syřané, se kterými se denně setkáváte, v posledních dnech svobodněji?

Ano, jsou témata, ke kterým se lidé vyjadřují svobodněji. Teď se dá bez problémů mluvit o Sednayi (věznice, kde byli drženi političtí vězni režimu, pozn. red.). Můžete mluvit o odvodech do armády. Můžete se dokonce smát, i když nervózně, policejním excesům padlého režimu. Ale jsou tu ještě další věci, které zůstávají komplikované. Stále je těžké mluvit o tom, jak být tak odlišní a tvořit společně jeden národ. Stále je složité řešit náboženské rozdíly... Trochu jako dřív.

Když už mluvíme o těch náboženských rozdílech... V Sýrii je mnoho komunit, včetně křesťanů, a mnoho křesťanů odešlo. 

Někteří se mohou pokusit o návrat, jak to v posledních dnech učinilo mnoho Syřanů. Máme však nějakou jistotu nebo alespoň naději, že křesťané budou moci například za několik dní v klidu slavit Vánoce?

Ano, pokud mluvíme v krátkodobém horizontu, myslím, že můžeme říci ano. To, co říkají nové úřady, je, že chtějí vytvořit Sýrii s křesťany a že každý má své místo. V Aleppu, kde jsou už deset dní, povolili vánoční výzdobu v kostelech, na fasádách atd. Takže z krátkodobého hlediska ano. Znepokojení spočívá v dlouhodobém horizontu, v tom, jakým směrem se země vydá. Tato úzkost existuje, protože země ještě není stabilizovaná. Ale pokud jde o možnost slavit Vánoce, existují náznaky, které naznačují, že ano.

Myslíte si, že je dnes více důvodů k naději než k obavám?

Nejsem si tím úplně jistý. Ale jsme křesťané, takže je výzvou vsadit na naději. Kdybychom všechno chladně sepsali na papír, pořád to není hotová věc. Ale to není smyslem naděje.

Otče Vincente, před třemi lety, když jsme se setkali v Homsu, jste mi řekl, že když za vámi přišli mladí lidé, neměl jste je čím povzbudit, aby zůstali. 

Řekl byste totéž dnes?

Nikdy jsem jim neradil, aby odešli, ale také jsem jim nikdy neříkal, aby neodcházeli. Kdo jsem já, abych za ně rozhodoval? A totéž dělám i dnes. Doufám, že změny, které jsme v posledních týdnech zaznamenali, by jim mohly dát důvod zůstat. Ale ještě je na ně trochu brzy.

Setkal jste se s nějakými uprchlíky, kteří se vydali na cestu zpět a přišli do Damašku?

Týmy, se kterými pracuji, ano. Ale jsou to lidé, kteří nepřišli zdaleka. Přicházejí z Libanonu nebo Turecka, kde žili ve špatných podmínkách v táborech. Byli v situaci, kdy se z politických důvodů nemohli vrátit, ale jinde si život nevybudovali.

Můžeme dnes doufat, že pokud budou mezinárodní sankce zrušeny, může se země začít obnovovat? Nebo tato obnova musí probíhat pod tíhou sankcí mezinárodního společenství?

Mezinárodní společenství mě trochu mrzí, protože před zrušením sankcí a otevřením velvyslanectví v Sýrii říká, že návrat uprchlíků už není problém. Pokud se domnívají, že je země bezpečná, měli by znovu otevřít svá velvyslanectví, navázat styky, seznámit se se situací, zrušit sankce a teprve potom říci, že se uprchlíci mohou nebo musí vrátit. To je první věc. Druhá věc je, že zrušení sankcí je skutečně nezbytným krokem. Potřebujeme také, aby lidé investovali - nejen prostřednictvím humanitární pomoci, ale také komerčními investicemi, investicemi do oživení syrského průmyslu a obchodu. Odtud je šokující, že země staví zdi dříve, než znovu otevřou velvyslanectví a zruší sankce.

Rád bych se vrátil k vysoké ceně, kterou zaplatili křesťané. Mnozí z nich se dostali pod nadvládu islamistů. Byla oběť křesťanů marná, nebo ne?

Ne, je to oběť těch, kteří říkají: „Jsme tady a jsme solí země,“ takže nebyla marná. A nejde o to kalkulovat, zda bylo lepší zůstat, nebo odejít. Je to obětovaný život. A ten, jak vidíte, se neztratí.

Jak se vy osobně cítíte jako někdo, kdo se v posledních měsících vrátil do Damašku?

Můj osobní pocit je, že se snažím přijmout strach a úzkost ze zítřka a prožívat ho s lidmi, kteří jsou někdy vyděšení, včetně izraelského bombardování, které je v poslední době velmi intenzivní. Zároveň si myslím, že musíme věřit, že je možné, že to společně zvládneme, a brát vážně nové vůdce - navzdory historii a islámskému přístupu -, kteří říkají, že chtějí žít v pluralitní Sýrii. Berme to vážně. Pokusme se o to.