Elva Frouz: Letnice jsou teď

„Ještě dnes cítíme, jak se nám země zachvívá pod nohama. Ještě dnes jsme ve bdění, ve snění navštěvováni příšerami číhajících pohrom, obrazy policejních států, světa zotročeného a koncentráčnického. Ještě dnes se chvějeme o svobodu člověka, o spravedlnost, o lásku, o budoucnost lidského rodu na této planetě,“ napsal spisovatel Jan Čep v roce 1947. Niterně tak prožíval jedno z období dějin, kdy se otřásala důvěra v hodnotové základy civilizace, kdy se zdálo, že násilí, nenávist a lež mohou triumfovat. V naší zemi se takové obavy jevily ještě mnoho let poté jako zcela oprávněné – vždyť  pouhé tři roky po konci války přišel komunistický puč a s ním další vlny nelidskosti. Nejen u nás a nejen tehdy jsme se ociti v takové situaci. Mnohokrát předtím i mnohokrát potom stály různé oblasti světa lidí na pokraji zničení – a někdy přes tento okraj přepadly.

Navzdory všem porážkám a obdobím zmaru ale nikdy zcela nezmizela touha po dobru, po pravdě, po spravedlnosti. Jako tráva, která proráží asfalt, se vždycky znovu a znovu probouzela, hlásila o slovo a proměňovala svět. Jak je to možné? Čím to je, že ani nejkrutější násilí, ponižování, manipulace a lež podle všeho nemohou úplně zničit vůli člověka žít skutečně lidský život?

Hledání odpovědi pociťujeme znovu jako naléhavé. Vždyť Čepovo  „ještě dnes se chvějeme...“ může platit právě dnes. Procházíme obdobím, které obnažuje otázky po udržitelnosti aktuálního uspořádání lidské pospolitosti, a také po možnostech a mezích každého z nás. Co se zdálo zaručené, se v posledních měsících ukázalo jako velice křehké a nejisté. Nerozpadl se sice svět jako celek, ale mnohé „osobní světy“ ano. Zakusili jsme na vlastní kůži, jak nesamozřejmá je naše soudržnost a vzájemnost, jak slabá může být schopnost soucítění a jak nemožným se někdy jeví dorozumění i o  zdánlivě prostých skutečnostech.

Nejistota všeho druhu je téměř hmatatelná. A nahmatat se dají také četné pokusy zahnat ji jistotami příliš statickými nebo nitrosvětskými. Například v častých výrocích o „návratu k normálu“ lze zaslechnout potřebu vrátit se prostě k takovému prožívání, na jaké jsme byli zvyklí, a pokračovat dál nepoučení a netknutí výzvou k proměně. Není přitom příliš důležité, zda se vzývaný „normál“ prezentuje v kabátku životní pohody, obnovené solitérní honby za výkonem a prestiží, nebo v některé z kolektivistických uniforem. 

Svět sám však nemůže být základním kamenem důvěry v život a jeho smysl, to je příliš velký a v posledku nesplnitelný nárok. Dům postavený na písku se vždycky dříve či později zhroutí, jak se opakovaně přesvědčujeme jako jednotlivci i jako civilizace.

Jsme ale právě v čase Letnic. Událost, která kterou prožili učedníci v seslání Ducha, a která se dál děje, nám ukazuje, že základ veškeré skutečnosti je živý, že proniká znovu a znovu mezerami v beznaději a že může proměnit každého z nás.

Vždyť i tehdejší Kristovi učedníci seděli nejprve v horní místnosti, připraveni o všechny svoje jistoty a plány. V cokoli bylo možné doufat „uvnitř světa“, selhalo. Přestože dlouhý čas k nim jejich Pán mluvil slovy i skutky, přestože slyšeli o vzkříšení a dokonce se se Vzkříšeným setkávali, zůstali po jeho odchodu v bezmoci a opuštěnosti. Jakoby zapomněli na Přímluvce, který jim byl slíben, jakoby uvěřili v definitivní konec. Souřadnice jejich porozumění přestaly platit a oni sami novou jistotu nenacházeli.

Vtom přišel vichr a ohnivé jazyky - a pochopení, které učedníky změnilo. Prožili, že plamen Ducha je živým zdrojem síly, odvahy, naděje a lásky. Vyšli ven a mluvili tak, že jejich slovo neslo oheň k srdcím dalších a dalších posluchačů. Z nich se pak mnozí sami stali následovníky.

Dělo se, co nikdo nečekal. Navzdory všemu, co lze předvídat, v co je možné na světě doufat a čeho je možné se bát, zavál Duch svatý. Rozbil ochablost, ustrašenost i potřebu chytat se starých jistot a vdechl dění nový impuls. Příběh mohl pokračovat. 

Žijeme v čase Letnic. Duch dál vane, kudy chce a koná svoje dílo. Narušuje omezené obzory a napřimuje nás. Nabízí hlubší porozumění, které není závislé jen na kalkulacích a projektech. Usvědčuje, když svoje jistoty opíráme jen o svět nebo o svoje ego. Demaskuje temné úmysly,  zahanbuje lháře, odhaluje přetvářku, rozechvívá příliš sebejisté držitele moci. Rozbíjí falešné předpoklady a jistoty, rozpouští iluze všeho druhu. Narušuje status quo, kde poměry zatuhly v systém bez lásky. Hatí plány těch, kdo šíří strach, protože se sami bojí ztráty kontroly a vlivu.

V každý okamžik působí na svědomí, očišťuje ho a povzbuzuje. Inspiruje k hledání nových možností, daruje touhu se za nimi opravdu vydat a vytrvat navzdory překážkám. Umožňuje zahlédnout za pěnou dní to, co je podstatné, rozeznat znamení času. Uzdravuje, propojuje, usmiřuje, těší. Obnovuje naše síly, probouzí dobré motivace a uschopňuje  k jejich naplnění.  Stále a stále rozněcuje život, a my se toho každým krokem a každým nadechnutím můžeme účastnit, naplno vnímat a neokorat, žasnout nad zázraky. 

Oheň Ducha se dál rozděluje, aby mohl spočinout na všech, kteří se stanou jeho vyslanci. Dává jim promlouvat různými jazyky a posílá je, aby šířili plamen. Někteří z nich poznali, že mají tlumočit útěchu opuštěným, nemocným, bezmocným, a jejich jazykem se stává laskavost srdce. Jiní se stávají průvodci a učiteli vnitřního života. Další malují obrazy, skládají hudbu, píší knihy, rozvíjejí obraznost. Talent k tvorbě  se projevuje také ve schopnosti zasévat zrna budoucích událostí, trpělivě se starat o jejich růst a zrání.

V každé další generaci povstávají ti, jimž touha po plnosti nedovolí mlčet k bezpráví a křivdě - lidé nadaní prorockým vnímáním, ve kterém se nebojí jít proti proudu, varovat před záhubou, burcovat a křičet. Zůstávají věrní živé pravdě a provokují různé uspávače i uspávané, ačkoli je to na mnoha místech světa stále může stát všechno. A naštěstí jsou tu zároveň vždy i tvůrci pokoje, zprostředkovatelé vzájemného porozumění, tlumočníci přes hranice různých náhledů a myšlenkových světů.

V tom všem a v těch všech je naděje, že i náš příběh bude pokračovat, že touha po plně lidském životě se bude zas a zas hlásit o slovo, že najdeme úzkou cestu dál.

Každý z nás je totiž pozván, aby opustil svoji místnost strachu, únavy, rezignace, bezradnosti, izolace, a nechal se uchvátit Dárcem života. Abychom každý rozeznali tu řeč, kterou právě my máme svědčit, inspirovat a zvát.

Žijeme totiž v čase Letnic, právě teď a právě tady.