Samuel Prívara SJ: Přítomný Bůh
První čtení ze Skutků apoštolů, které připadá na dnes, popisuje Pavlove cesty. Zní to až neuvěřitelně, jakým cestovatelským životem žil Pavel v době, kdy zhruba třetina plaveb končila ztroskotáním. Pozornost ale určitě upoutá důvod, který Pavel udává k neustálému cestování a změně místa: je to Duch Svatý, který ho permanentně někam posílá, Duch, který ho vybízí, aby nechal pohodlí té které komunity a neustával v misi, ke které ho povolal před léty Ježíš. Když se mluví o komunikaci Ducha Svatého, nebo inspiraci Duchem Svatým, nebo když se vůbec mluví o projevech Boží přítomnosti ve světě, mnohokrát je naše představa značně ovlivněna převládající kulturou: zatímco ještě před pár lety množství různých přírodních anomálií bylo pokládáno za projevy zásahů božství, dnes se nacházíme v opačném extrému, kdy nejsme schopni vidět a slyšet Boží přítomnost v běžném, každodenním životě. Možná se nám zdá povídání o Duchu Svatém, který inspiroval Pavla aby odjel z jednoho města do druhého, nebo sen, ve kterém mu přikazoval novou misi, za relikt tehdejší doby. Možná se nám u slovního spojení „komunikace s Bohem“ automaticky vybaví nějaký paranormální jev nebo mystické zážitky – zkrátka a dobře něco, s čím náš život souzní jenom pramálo. Pokusme se ale podívat na jádro toho, co nám jednotlivé biblické čtení, a to i to dnešní, chtějí říct. Nenechme se přitom zmást formou, která, i když je samozřejmě důležitá, vždy podléhá době a té které kultuře. Pokud totiž zvolíme tuto optiku, zjistíme, že mnoho z postav Bible muselo aktivně hledat Boží vůli v jejich běžném životě a že jenom málokdy, jim byla komunikována nějakým velmi zvláštním způsobem. Naopak, tyto velké biblické postavy se postupně učili poznávat Boha a projevy Jeho aktivity ve světě. A tento proces se nazývá rozlišování. Pro nás, moderní lidi dneška je to ale výborná zpráva. Dává nám totiž naději, že mít skutečně aktivní, a přitom intimní vztah s Bohem není jenom výsadou nějakých podivínů, ale že se jedná o proces, ve kterém se člověk může tomuto Božímu jazyku postupně učit.
Toto rozlišování je zcela zásadní pro život věřícího člověka: na jednu stranu, umožní učit se poznávat Boha – k tomuto se za chvíli ještě dostaneme, na druhou stranu, dovolí člověku flexibilně, a přitom s vírou a ve víře, reagovat na události v běžném životě. Je to nevyhnutný předpoklad setrvání v pravé víře, která nikdy není jenom fixním souborem pravidel, nařízení, příkazů a zákazů, ale především živým vztahem.
Ježíš v evangeliu ze dne říká, že jeho učedníci budou nenáviděni a že tato nenávist bude pro jeho jméno. Je tam ještě dodatek, že je to proto, že nepoznali toho, který ho poslal – nepoznali Boha. Evangelista Jan je mistr symboliky. To, co může dnešnímu člověku znít jako nenávist způsobena osobní záští vůči Ježíšovi, má hlubší význam. Slovo „jméno“ v biblické řeči je technickým pojmem a je jedním z řady ekvivalentů pro označení samotné esence Boží. Stejně tak slovo svět není označení pro běžnou realitu kolem nás, ale pro síly, které nějakým způsobem stojí proti Bohu. Symbolicky se tedy zmiňuje, že Ježíšovi učedníci budou nenáviděni světem – tedy silami, které působí proti Bohu. Příčinou nebude jenom –řekneme– jistá nesympatie vůči Ježíšovi, ale samotné jeho Jméno, tedy On, jeho osoba jako Bůh. Poznat Boha nebo ekvivalentní biblický pojem „vidět Boha“ je samozřejmě v plné míře pro člověka na tomto světě nemožné. Nicméně každý člověk stojí před volbou, nelze zůstávat nestranným pozorovatelem: buď se člověk rozhodne pro Krista a stane se jeho následovníkem –a pak také musí počítat i s obtížemi a nenávistí těch zmiňovaných sil nepřátelských Bohu– anebo se stane součásti toho, co Jan nazývá svět. Zmiňované rozlišování pomáhá právě vidět v běžném životě, které skutečnosti jsou Boží, které rozhodnutí vedou k Bohu, k životu a které naopak od Boha odvádí.
