Tomáš Halík: Otevřenost pro vanutí Ducha

Sedmou a poslední velikonoční neděli slavíme v krátkém období liturgického roku, které by si nicméně zasloužilo, abychom ho prožívali s podobnou vroucností a vnitřním usebráním, jak se o to snažíme v Adventu nebo v předvelikonoční době pokání. Novéna svatodušní, doba mezi svátkem Nanebevstoupení Páně a Slavností Letnic, je také důležitá doba příprav.

Touto dobou končí doba velikonoční a celý velikonoční okruh.

Začali jsme ho na Popeleční středu připomínkou stvoření člověka: Hospodin Bůh vzal člověka z nicoty, z prachu a popela, avšak oživil ho svým dechem života. V době velikonoční jsme četli o tom, jak vzkříšený Ježíš přichází ke svým učedníkům, dechne na ně, a jejich víře tím znovu dává život.

Vždyť i jejich víra prošla tmou Getsemane a byla ukřižovaná – a to hned dvojím způsobem: zklamáním, bolestí a zmatkem z toho, že jejich Mistr a Pán zemřel jako zločinec na kříži a také tím, že sami zklamali: jeden z nich ho zradil a prodal, druhý veřejně opakovaně zapřel, ostatní ho v Getsemane opustili a utekli. A On nyní podivuhodně znovu přichází k nim a křísí jejich víru. Odpouští jim jejich hřích a učí je odpouštět hříchy.

Přichází k nim změněný, nejsou si jistí, že je to On, že to není přelud, strašidlo. Legitimuje se jim svými ranami.

Učí je, jak nyní bude s nimi: Když budou na cestě a budou se ptát, jako ti dva na cestě do Emauz, tak bude s nimi a bude jim vysvětlovat smysl Písem. Když spolu, byť jen dva nebo tři, usednou ke společnému stolu v jeho jménu a na jeho památku, On bude po všechny věky stolovat s nimi. Zve je ke stolu slova, kde se Slovo mění v chléb a k stolu k chleba a kalicha, kde se chléb mění v pokrm věčného života a víno v krev spásy.

Bude s nimi, když jim jako Tomášovi bude ukazovat své rány. Své rány v dnešním světě a církvi. Když nebudou před těmito Kristovými ranami zavírat oči, budou moci s apoštolem poznat a vyznat Božství Kristovo, neboť On ukazuje své božství ve svých ranách.

Když Pilát viděl na Kristu rány po bičování, které sám způsobil, zvolal: Ejhle člověk! Když Tomáš pohlédl na Ježíšovy rány, zvolal: Ejhle Bůh! Můj Pán a můj Bůh!

Naši víru v Božství Kristovo bychom z chladných vět dogmatu měli znovu vrátit do jeho místa zrození: k dotyku Kristových ran v dnešním světě a dnešní církvi.

Vzkříšení víry učedníků potřebovalo čas. Na počátku byl strach, nedůvěra. „Ze strachu před nepřáteli měli dveře zavřeny.“

Mnozí křesťané po všechny věky podléhají pokušení uzavřít se strachem do sebe samých, do ghetta, vytvářet z církve „paralelní společnost“, odtrženou od světa.  Avšak Ježíš prochází zavřenými dveřmi strachu. „Otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmu“, čteme v evangeliu. Ježíš chce lidi otevřené mysli, protože jenom ti mohou skutečně porozumět Písmu.

Strach se změnil v radost a údiv, ale to ještě nebyla víra. „Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a (jen) se divili,“ čteme v evangeliu. Ale radost a údiv jsou už – na rozdíl od strachu – předsíní víry. I naše víra potřebuje mnohdy vstát z mrtvých. Platí to o naší osobní víře i o víře církve, procházející opakovaně zkouškami. I tato doba je zkouškou naší víry.

Nebraňme se radosti a údivu, to jsou červánky znovuzrozené víry.

Předmět naší víry, živý Kristus, je tajemství, které nemůžeme brát jako chladný fakt, jako samozřejmost. Je to tajemství, právem budící údiv a radost – a pak zralou, vzkříšenou víru.

Znovuzrozená víra není lehká, bez otázek a pochybností, nese na sobě stále rány, jako na sobě nese rány i Vzkříšený Ježíš. Nevstupuje do myslí, uzavřených strachem. Láme závory strachu, vchází skrze radost a údiv, znovu se rodí.

O Velikonocích prosíme, aby se víra církve a víra každého z nás znovu rozhořela, vstala z chladného popele našich selhání, nadechla dechu z Ježíšových úst a bouřlivého vichru události o Letnicích. Jen tak budou v našich hlavách a srdcích svítit plameny Ducha svatého. 

V prvním čtení sedmé neděle jsme vyzváni k lásce. Jestliže víme, že láska znamená v Bibli mnohem víc, než jen emocionální náklonost, pak také víme, že milovat všechny a přijímat je i s jejich slabostmi  jako své bratry a sestry, může být velmi těžký úkol. Můžeme ho naplnit jen opřeni o vědomí, že Bůh přijal a miluje i nás se všemi našimi slabostmi a hříchy.

„Boha nikdo nikdy neviděl“, říká svatý Jan otevřeně – a hned dodává, kde se nám přesto Bůh může zjevovat: právě v našich lidských vztazích, v naší vzájemné lásce. Tam zakoušíme, že Bůh prodlévá v nás a my prodléváme v Bohu.

Toto vzájemné prodlévání se děje v oné dimenzi našeho života a naší víry, která se zvláště dnes ukazuje jako velmi zásadní: v kontemplaci. Bez zkušenosti prodlévání nemá naše víra život a přesvědčivost.

Tam, v kontemplaci,  se nadechujeme Ducha, který křísí naši víru a který oživuje církev.

Kontemplace, k níž nás právě v této době – v této době liturgického roku a v této době dějin – tak naléhavě vyzývá Bůh, se neděje kdesi mimo svět či v uzavřenosti před světem. Ježíš v evangeliu této neděli jasně říká, že nás ponechává ve světě, avšak uprostřed světa nás posvěcuje, posvěcuje nás pravdou.

Duch Kristův nás podle Ježíšova příslibu po celé dějiny uvádí do plnosti pravdy. Pravda v Ježíšově pojetí je vždy zároveň cestou a životem. Kdyby přestala být cestou, přestala by být živou, přestala by být pravdou Kristovou. O je Cesta, Pravda a Život.

 Vejděme tedy do večeřadla, kde učedníci s matkou Kristovou – a jak Písmo zdůrazňuje: „spolu se ženami“ – dleli na modlitbách.

Nebyli uzamčeni strachem, byli otevřeni v touze a očekávání. Připojme se k nim.