ANDREA TORNIELLI: Úžas, klanění a synoda
"Chybí-li údiv a klanění, není cesty, která by nás vedla k Pánu. Nebude ani synoda, nic...". O tom, jak papež nahlíží na "proces", který má být spuštěn pro příští synodu, a na probíhající synodální cesty, hodně vypovídá věta, kterou jen tak mimochodem přidal do homilie mše svaté na svátek Božího těla. A vypovídá vše o zdroji každého autentického církevního procesu. Protože, jak řekl František ve stejné homilii, "je třeba vyjít z malého pokoje našeho ega a vstoupit do velkého prostoru úžasu a klanění. A to nám tolik chybí! To je to, co nám chybí v mnoha krocích, které podnikáme, abychom se setkávali, shromažďovali a společně přemýšleli o pastoraci."
V poznámce zveřejněné v Civiltà Cattolica loni v září se papež František nechal slyšet, k jakému úsudku dospěl ohledně určitého způsobu řešení dlouhodobé otázky "viri probati" a návrhu na svěcení ženatých mužů, který se objevil na synodě o Amazonii: "Proběhla diskuse... bohatá diskuse... dobře podložená diskuse, ale žádné rozlišování, což je něco jiného než dospět k dobrému a odůvodněnému konsensu nebo relativní většině. Musíme si uvědomit, že synoda je víc než parlament, a v tomto konkrétním případě se této dynamice nemohla vyhnout. V tomto ohledu to byl parlament bohatý, produktivní a dokonce potřebný, ale nic víc."
Bez úžasu (který se děje z milosti a rozhodně ne z vnucování) a bez klanění (což je také důsledek, který nelze považovat za samozřejmost) se církev stává světskou a nakonec přebírá politické a ideologické kategorie. A tak hlavním hrdinou už není On, bez něhož nemůžeme nic dělat, ale strategie, taktiky, ohňostroje marketingové komunikace, nátlakové skupiny a skupiny se svými programy, možná opačného znaménka, ale spojené absencí společenství. Je to narušení v jistém smyslu závažnější než mnohé jiné "rány" a hříchy, protože vyprazdňuje a vysušuje zevnitř dynamiku církevního života a do popředí se dostává nikoli naslouchání Duchu svatému, ale naše projekty, efektivita našich struktur a naše reformní plány. Před tímto rizikem Petrův nástupce již delší dobu varuje. Stejně jako nedávno v homilii o Letnicích, když připomněl, že "Paraklet potvrzuje primát celku. Duch raději působí a přináší novost v celku, ve společenství... Pokud dnes nasloucháme Duchu, nebudeme se zaměřovat na konzervativce a pokrokáře, tradicionalisty a novátory, pravici a levici: pokud jsou toto kritéria, znamená to, že Duch je v církvi zapomínán. Paraklet nabádá k jednotě, svornosti, harmonii růzností. Dává nám vidět části téhož Těla, bratry a sestry mezi námi. Hledejme celek! A nepřítel chce, aby se rozmanitost změnila v opozici, a proto z nich dělá ideologie."
Pokud chybí úžas a klanění, pokud chybí naslouchání Duchu a prvenství celku, nebude žádná synoda, řekl římský biskup minulou neděli. Nanejvýš něco jako dobrý parlament.
Přeložil Petr Vacík
