Jan Regner: Strach
„Strach je hudbou demokracie,“ říká postava Toniho Servilla v pozoruhodném snímku Ať žije svoboda, který v roce 2013 natočil italský režisér Roberto Andò. Filosof a básník Giovanni Ernani, dvojče předsedy největší opoziční strany Enrika Olivieriho, je nucen zaskočit za svého bratra, který zcela vyhořelý uprchl z Říma. Svou upřímností, kuráží, odzbrojující svobodou a přímostí se Giovanni na politické scéně stává „zjevením“ a opoziční strana pod jeho vedením pomalu spěje k vítězství ve volbách.
Současná společenská scéna, a bohužel nejen u nás, takové vůdce postrádá. Politici, kteří se dnes chtějí udržet na výsluní, se předhánějí v populizmu, podbízejí se potenciálnímu elektorátu a demagogicky ohýbají pravdu, tak jak bezhodnotový pragmatizmus káže. Rozhovory s těmito politiky nepřináší už nic původního; podobají se výprodeji zlevněného zboží.
Strach v tomto divadelním kusu hraje hlavní roli – mocní dobře vědí, že s tím, kdo se bojí, je mnohem snazší manipulovat. I proto jednou z nejdůležitějších „ďábelských“ strategií je nahánět strach tak dlouho, až je oběť dostatečně paralyzována; pak teprve nabídnout zdánlivě jediný únik z pasti, ze svírajících kleští nejistoty. Proč je tato strategie tak účinná? Nejen proto, že při silných emocích vypínáme rozum a necháme si leccos „nakukat“, ale i proto, že velmi záhy začneme pátrat po rychlé „spáse“. A falešných mesiášů, kteří se hřmotně ucházejí o naši pozornost, se kolem nás v dnešní překotné době vyrojilo jako „hub po dešti“.
„Strach lže, a ty mu věříš,“ napsal kdysi Friedrich Nietzsche. Nabízí se otázka, proč je naše společnost v těchto politických hrátkách tak křehká. Jednou z příčin může být nezakotvenost, protože ta často vede k existenciálnímu neklidu a ztrátě pocitu bezpečí. Máme se lépe, než jsme se kdy měli. Leč hmotné blaho k opravdovému pokoji nestačí. Lidé, kteří nevyznávají žádné autentické hodnoty, jsou odsouzeni k neklidu a neúprosnému těkání. Ti, kdo se opírají jen o plytkou víru, že „bude líp“, se jen stěží dočkají spokojenosti, neboť lepší je vždy nepřítelem dobrého.
A jsme znovu u strachu. Čeho se tito lidé bojí? Vlastně čehokoli, co zdánlivě může narušit pohodu jejich narcistní, do-sebe-zahleděné existence: bojí se covidu a jeho následků, uprchlíků, přestože v Česku skoro žádní nejsou, ztráty zaměstnání, nebo jinakosti, jež člověka znejišťuje a nutí k nepohodlným změnám smýšlení…
U jiných strach vyvěrá z rozpadu starého světa. Jenže založit svůj život na stesku po tom, co pomíjí, a na obavách z toho, co nastává, znamená odmítnout pulz života a vedení Ducha, jenž „vane, kam chce“. Křesťan jistě nemá překotně prchat vpřed a nekriticky přijímat vše, co přichází. Nové není automaticky lepší než staré. Je třeba rozlišovat – s vnitřní svobodou, ke které jsme my křesťané byli Bohem pozváni. Hysterie ani panika k dobrým cílům ještě nikoho nedovedla. Písmo proto říká jasně: „Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach počítá s trestem a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti (1 Jan 4, 18).“
Strach je jistě v určitých situacích přirozený, dokonce i užitečný. Varuje nás před nebezpečím, vychovává nás v prozíravosti, chrání před zbytečným rizikem a pomáhá nám přežít. Ale když začne mít strach poslední slovo a držet kormidlo našeho života, můžeme se lehko stát jeho otroky. Snad právě proto nacházíme v Bibli tolikrát výzvu: „Neboj se!“ Hospodin často uklidňuje ty, se kterými se setkává a jimž chce svěřit významné poslání. Také Ježíš často tuto výzvu opakuje, zejména svým učedníkům, když je vysílá před sebou, když kráčí po hladině, při poslední večeři, po svém zmrtvýchvstání a na mnoha dalších místech. Slova „Nebojte se!“ zní v Bibli tolikrát, kolik je dní v roce.
Ale jaká je protilátka proti jedu šiřitelů strachu? Střízlivost úsudku, rozvážnost, duchovní rozlišování… Pravdivé porozumění nám pomáhá zahnat lháře, prohlédnout jeho léčku a neděsit se vylhaných nebezpečí (srov. Jan 8,44). Tou nejlepší zbraní je pak vědomí, že jsme v Hospodinových rukách. „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný,“ prohlašuje sv. Pavel ve své 2. epištole církevní obci v Korintu. Právě ve slabosti se podle světce z Tarsu nejlépe projevuje Boží síla. Ten, kdo opravdu miluje, se nemusí bát, protože ví, že každého z nás v naší slabosti podpírá síla nezlomné Lásky.
Ve své epištole církevní obci ve Věčném městě apeluje svatý Pavel na Kristovy následovníky: „Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu." Tato pasáž je částí většího celku, v němž autor listu pojednává a základních obrysech křesťanského způsobu života (Řím 8,1-27). Poté co poukázal na křehkost člověka, který v sobě nedokáže najít dost síly konat to, co je správné, nachází Pavel z Tarsu východisko ve víře v Ježíše Krista, který nás osvobozuje od zákona hříchu a smrti. Křesťan už proto nemá žít podle těla, ale podle Ducha. Je pozván k tomu, aby odložil to, co ho dosud spoutávalo, co ho okrádalo o svobodu, co mu přinášelo strach a úzkost.
Pavel tedy vnímá křesťana jako otroka, který zásluhou Ježíše Krista získal svobodu. Je nyní jen na něm, jak s tímto darem naloží. Proto apoštol varuje Římany před jednáním těch, kteří byli sice propuštěni z žaláře, ale nejsou schopni si svobodu osvojit. Místo toho, aby se radovali, že jejich pouta byla přervána a mříže rozlomeny, žijí dál vězeňským způsobem života. Snad i proto, že svoboda vyvolává v člověku nejistotu a strach, který ho svádí na scestí a probouzí v něm falešné iluze.
Jan Regner SJ je univerzitním kaplanem v Olomouci.
