Martin Staněk: O stanu a hranicích církve

Milí posluchači vatikánského rozhlasu,

lidé, kteří přicházejí do církve, a které mám na této cestě tu čest doprovázet, si pokaždé kladou množství otázek. Týkají se učení církve, názorů na společenské jevy,  mši a liturgii obecně, a tak podobně.  Na některé z nich by však rádi znali odpověď co nejdříve. Tuto kategorii dotazů totiž spojuje otázka po hranicích.
Konkrétně - “Co všechno by měl splňovat člověk, aby se směl nazývat křesťanem?  Kde jsou hranice církve? Vejdu se tam i já, i když s lecčíms nesouhlasím nebo mi to třeba nikdy nebude jasné? A co moji nevěřící příbuzní a blízcí - pamatuje Bůh a církev také na ně?”

Podobné je to s otázkami po věčném životě.  Když tak rádi mluvíme o věčnosti, kde v tom všem má místo každodenní život, který zde na Zemi žijeme? Je jen takovou betaverzí, hudební zkouškou na opravdový koncert někdy na věčnosti, nebo už je to naostro a doopravdy?

Na tyto otázky po horizontálách i vertikálách života není rozhodně jednoduché odpovídat, ale cítím, že je správné a dobré svobodně se ptát  po hranicích a dogmatech, po otevřenosti a nehotovosti, aniž bychom tím hned mysleli na nějaká pootevřená zadní vrátka.  A vidím také zřetelně, že naše po staletí zavedené pořádky, jež někdy suverénně vydáváme za Ježíšovo poselství, se s takovými otázkami příliš nemazlí.

Liturgické texty 10. neděle v mezidobí na tyto otázky pozoruhodně reagují. Podívejme se blíže na dva úryvky. V úryvku z listu apoštola Pavla do Korintu se píše: “Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně. Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.”

Pavlovi, který se živil jako výrobce stanů, byla tato metafora určitě velice blízká, a koneckonců dobře ilustruje tu naději, kterou se snažil vznikajícím církevním obcím vštěpovat, totiž že na jedné straně nemá cenu se pachtit po pomíjivých věcech, ale také že se nemáme příliš trápit, že vše stejně pomine, a naše trápení se změní v radost v Boží přítomnosti. A ilustruje tu pomíjivost čímsi nestálým, co se může roztrhnout, co nemá pevné základy.

Hledající lidé se tady oprávněně mohou ptát: “Znamená to tedy, že náš život od narození do smrti je jen takové provizorium, které není důležité, protože to hlavní teprve přijde? Takový plátěný stan, o který není třeba se starat, ať si jej vítr odfoukne, stejně ze světa odcházíme nazí?” To bylo jistě velmi nezodpovědné, ba nebezpečné a sobecké. Pavel totiž mluví o smyslu, o naději, nikoliv o pohrdání životem.  Že to, co tady na zemi konáme a prožíváme, dostává již nyní (a to je třeba zdůraznit - již nyní) svůj hlubší smysl sub speciae aeternitatis, tedy pod zorným úhlem věčnosti. S očima upřenýma na tu polopřímku života, protaženou do nekonečna, na které zůstane pouze to, co obstojí, co bude trvat věčně, jak říká apoštol.

Každý v tom Pavlově přirovnání jistě uslyší to svoje - těm, kdo se snaží urvat ze života nejvíce hlavně pro sebe, je řečeno: “Nestarejte se o svůj kočovnický stan přespříliš, bude stržen! Žádné podlepené švy ani zesílená lanka ke kolíkům jej nezachrání!” A potměšile zbožný člověk se těší, až to nastane a tetelí se blahem při vidině trestů pro všechny ty, kterým v životě potají záviděl.

A na druhé straně ti, kdo rádi unikají před náročností vztahů a odpovědností, zde alibisticky uslyší výzvu k uzávorkování života s jeho starostmi i radostmi. “Nic nového nerozjíždět! Žít jen duchovně!” Takovým se pak stane život pouhým provizoriem, jež mohou sladkobolně prokládat slovy o slzavém údolí a vyhnaných synech Evy.

To napětí nás provází celý život. Je to umění balancovat na tenké hraně, umění střední cesty. Nezabydlet se, ale ani neunikat. 
Líbí se mi v tom postoj kontemplativní modlitby. Učí nás nesetrvávat ani v minulosti, kterou nemůžeme změnit,  ani se upínat k budoucnosti, kterou neznáme, ale klade důraz na přítomnost. Vede nás k životu v plném prožívání přítomného okamžiku, učí nás radovat se z něj jako z obdarování. S pomocí kontemplace tak můžeme být pozornější k sobě, k druhým, ke vztahům, k emocím, k tělu. Vztahy, emoce, tělo, to jsou věci zcela reálné, to není žádný únik do zásvětnictví, jak trefně kritizoval Nietzsche.

Být ve světě, obývat ten plátěný stan, a přesto nebýt ze světa, to neznamená nezaplést se s lidmi a s jejich problémy. Právě naopak, je třeba se umazat, jak nás vybízí papež František!   Je potřeba se občansky angažovat, vést dialog s lidmi dobré vůle, konkrétně žít to univerzálně lidské bratrství, jak nám připomíná poslední Františkova encyklika Fratelli Tutti. A kromě kultivace vztahů je to koneckonců i obecně starost o životní prostředí, ve smyslu další papežovy encykliky, tentokrát  Laudato Sii.

Papež František před lety přirovnal církev k polní nemocnici po bitvě. Polní nemocnice nemá pevné základy ve smyslu stavebním, je to totiž stan. Posunuje se po bojišti spolu s frontou, nečeká povýšenecky, až se k ní zranění z posledních sil doplazí. Není to budova z mramoru se zlatou střechou, není to muzeum,  a ani chrám, jenž ukrývá to posvátné kdesi hluboko uvnitř, kam nikdo nesmí. Je to stan, otevřený všem potřebným a zraněným.
Náš stan bude slovy apoštola Pavla sice jednou stržen, ale dokud stojí, má hostit ve svých otevřených branách jako Abraham ty, kdo přicházejí.

Název již zmíněné Františkovy encykliky - Fratelli tutti, tedy “Všichni jsme si bratry” - nás odkazuje k dalšímu biblickému textu z 10. neděle, konkrétně ke 3. kapitole Markova evangelia a Ježíšovým slovům, že “Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."
To jsou zcela klíčová slova, jež nám neumožňují budovat nějaké příliš neprostupné zdi a hranice.  Takové to “my a oni”, které funguje možná dobře při fotbalovém utkání nebo ve válce, v Ježíšově učení vůbec nemá místo.

Velký teolog 20. století Karl Rahner měl podobnou starost a zkušenost jako dnešní konvertité a otázku po šířce církevní náruče načrtl v 50. letech v textu s příznačným názvem Křesťan a jeho nevěřící příbuzní, kde se pokusil narušit tu formalitu příslušnosti jen na základě křestního listu.  Pokračoval v tom i později ve svém slavném a diskutovaném konceptu anonymních křesťanů. A tak i jeho zásluhou můžeme v současném Katechismu katolické církve číst, že  “Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho církev”. A dalo by se dodat, že i v tom případě, že se s církví setká v natolik zpotvořené podobě, že ji nemůže čestně přijmout.

Katechumeny tedy můžeme uklidnit -  každý je Bohem milován a má své místo v Božím srdci. Bůh se totiž nedívá očima, jak zdůrazňuje papež František ve svém posledním dokumentu, ze kterého cituji,  “Bůh se dívá srdcem. A Boží láska je tatáž ke každému člověku, ať už je jakéhokoliv náboženského vyznání, ba i kdyby byl ateistou. A v poslední den, až bude dost světla na to, abychom viděli věci tak jak jsou, budeme asi hodně překvapeni”. 
Kéž by právě toto poselství bylo tím, co povzbuzuje a tvoří z matrikových křesťanů křesťany živé.

ThLic. Mgr. Martin Staněk je religionista a pastorační  referent Římskokatolické akademické farnosti Praha.