Výzva sexuálního zneužívání. Co papež udělal od setkání v únoru 2019 v kontextu s přípravou varšavské konference
P. Federico Lombardi, S.I.
V dnešním světě čelí církev velkým výzvám. Tou nejzásadnější je víra a hlásání Boha a Ježíše Krista v dnešním světě s jeho obrovskými kulturními a antropologickými proměnami. Existují však i specifické výzvy, které mají velmi hluboký dopad na život církve a její evangelizační poslání. Jednou z nejkritičtějších v posledních desetiletích, protože poškodila důvěryhodnost církve, a tím i její autoritu a schopnost věrohodně hlásat evangelium, je případ sexuálního zneužívání nezletilých příslušníky kléru. Vrhá stín nedůslednosti a neupřímnosti na instituci církve, na celé církevní společenství. To je skutečně velmi závažné.
Postupem času a zkušeností, počínaje sexuálním zneužíváním dětí, které je nejzávažnější, jsme se naučili rozšiřovat perspektivu v různých aspektech, takže dnes častěji mluvíme o zneužívání "zranitelných" lidí a víme, že je třeba je vnímat nejen jako sexuální zneužívání, ale také jako zneužívání moci a svědomí, jak mnohokrát zdůraznil papež František. Kromě toho je třeba mít na paměti, že problém zneužívání v jeho různých rozměrech je obecným problémem lidské společnosti v zemích, v nichž žijeme, a na různých kontinentech, a není to problém výlučně katolické církve. Naopak, každý, kdo objektivně a rozsáhle studuje, zjistí, že existují velmi odlišné regiony, místa a instituce, kde je tato záležitost dramaticky rozšířená.
Současně je správné, že bychom se měli konkrétně zabývat problémem církve, protože - jak již bylo řečeno - jde o její důvěryhodnost a koherenci. Církev ve svém učení vždy kladla důraz na sexuální chování a úctu k osobě. Proto, i když vidíme, že to není problém výlučně církve, musíme ho brát naprosto vážně a chápat, že má v kontextu života církve a hlásání Pánova evangelia děsivou závažnost.
Jedná se zejména o oblast, v níž jde o hloubku a pravdivost vztahu s lidmi, jejichž důstojnost je třeba hluboce respektovat. Jako křesťané a katolíci jsme hrdí na to, že uznáváme důstojnost osoby jako něco zásadního, protože osoba je obrazem Božím. Zneužívání, neúcta, zacházení s druhými jako s věcmi, nevšímavost k jejich utrpení atd. je známkou selhání v základním bodě naší víry a našeho světonázoru.
Ve zcela nedávné reformě kanonického práva se objevuje aspekt, který se může zdát čistě formální, ale z tohoto hlediska je velmi významný. Trestné činy zneužívání jsou zahrnuty do oblasti trestných činů "proti životu, důstojnosti a svobodě osoby". Nejsou to "hanebné věci" nebo "nedůstojné duchovních", ale zdůrazňuje se, že v perspektivě církve musí být důstojnost osoby postavena do středu a musí být respektována, protože a jako obraz Boží. To je naprosto zásadní. Obrácení se k tomu, abychom brali mnohem vážněji naslouchání a respektování každého člověka, i toho malého nebo slabého, je jedním z důležitých bodů cesty obrácení a očištění církve v naší době, abychom byli věrohodní.
Setkání v roce 2019: odpovědnost, zodpovědnost, transparentnost
Aniž bychom museli opakovat celou historii dramatických událostí a postojů církve k sexuálnímu zneužívání, můžeme pro zjednodušení odkázat na "summit" z února 2019. Papež ho svolal jako celosvětový akt, na němž se celá církev prostřednictvím zástupců všech biskupských konferencí, mužských a ženských řeholních kongregací sejde, aby si uvědomila, co se děje, a zavázala se k účinnějšímu pokračování na cestě obnovy.
Organizace této konference (jejíž sborník byl publikován ve sborníku LEV Consapevolezza e purificazione) se zaměřila na tři hlavní body.
Především povědomí a zodpovědnost za problém, za otázky spojené se sexuálním zneužíváním dětí i mimo něj; důležitost naslouchání a hlubokého pochopení, soucitu a účasti, důsledků, utrpení a závažnosti toho, co se v této oblasti stalo a děje. Tedy: naslouchání a soucit jako výchozí bod postoje, který je třeba zaujmout. Pak je samozřejmě třeba učinit zadost tomu, co bylo spácháno jako trestný čin a co poškozuje ostatní. Pak se připravit na prevenci, aby se tyto zločiny neopakovaly - nebo se alespoň stávaly stále vzácněji - a tato dramatická realita byla pod kontrolou. To znamená, že je třeba proškolit všechny členy církevního společenství a také kompetentní osoby, aby mohly jednat a být referenčním bodem pro řešení problému. Stručně řečeno: informovanost a odpovědnost při společném řešení problému.
Dalším velmi důležitým a zásadním bodem je "odpovědnost" (v angličtině se často mluví o accountability) a překonání kultury utajování nebo skrývání. Jedním z dramatických aspektů této krize je to, že vynesla na povrch, na veřejnost, velmi závažné skutečnosti, které - i když jsme někdy věděli, že se dějí - byly systematicky (a často s téměř "přirozeným" přístupem) drženy ve stínu nebo zakrývány, ze studu nebo kvůli ochraně cti zúčastněných rodin nebo institucí atd. Proto je třeba překonat postoj skrývání a místo toho se zodpovídat z toho, co se děje, a to i ze strany odpovědných osob. Vzhledem k tomu, že tato skutečnost zatajování byla rozšířená na všech úrovních, ale ještě více na úrovni odpovědných osob - představených komunit, biskupů a tak dále - je dalším z naprosto nezbytných kroků skutečnost, že je třeba vynést na světlo a zajistit, aby všichni nesli odpovědnost za své činy, a tak mít jistotu, že se přiblížíme k situaci přehlednosti, odpovědnosti a spravedlnosti.
A pak, a to je třetí bod, o kterém se na konferenci hodně diskutovalo, "transparentnost" je důsledkem toho, co jsme řekli. Neznamená to jen vědět, že došlo a dochází k trestným činům, mluvit o nich a upozorňovat na ně. Samozřejmě, že je nezbytné uznat pravdivost faktů, ale transparentnost také znamená vědět a zveřejnit, co se dělá v reakci na tyto situace, jaké postupy církev používá ve všech svých dimenzích, aby tyto situace řešila, jaká opatření přijímá, jaké závěry vyvozuje při posuzování viníků atd. Tímto způsobem si také církevní a občanské společenství uvědomuje, že nejsou vidět jen chyby a zločiny, ale že existuje celá cesta, na které se společenství vědomě podílí a kterou na tyto problémy reaguje.
Důležité kroky přijaté po setkání v roce 2019
Pokud však mělo být setkání v roce 2019 společným východiskem, je třeba uznat, že po něm bylo skutečně učiněno mnoho kroků, které naplnily všechny hlavní závazky, jež papež a ústřední církevní vedení v roce 2019 přijali. Na co odkazujeme?
Za prvé, již na konci března 2019 byly vyhlášeny nové zákony a pokyny týkající se Vatikánu a Svatého stolce, které rozšiřují přístup kromě zneužívání dětí také na "zranitelné osoby". Poté byl 9. května 2019 vyhlášen nový zákon, který má velký význam pro celou církev, Motu proprio Vos estis lux mundi, "Vy jste světlo světa", v němž papež nařídil, aby ve všech diecézích byly zřízeny úřady, které budou přijímat stížnosti a zahajovat řízení v případě zneužívání. Nejen to, ale také zavedl povinnost všech kněží a řeholníků hlásit všechna zneužití, o kterých se dozvědí, a vyzval laické členy církve, aby je hlásili také. Všichni kněží a řeholníci jsou nyní podle svého svědomí povinni hlásit všechny případy zneužívání dětí, o kterých se dozvědí, a to nejen ty, které se týkají nezletilých, což jsou nejzávažnější případy, ale také ty, které se týkají jiných zranitelných osob nebo jiného zneužívání páchaného násilím. K tomu jsou vyzváni i laici, kteří musí znát přesné místo, kde mohou stížnost podat. To je velmi rozhodující krok. Samozřejmě je třeba prověřit, zda je plně realizován, ale je to již zákon pro celou církev. Jedná se o naprosto zásadní krok papeže, pravděpodobně nejdůležitější v této oblasti za posledních téměř dvacet let. Nejen to, ale stejný zákon také stanoví postup pro podávání udání na nejvyšší představené - generální představené řeholních řádů, biskupy, kardinály... - nejen za zneužívání, ale také za "krytí" případů. Tím se radikálně řeší otázky odpovědnosti a zodpovědnosti.
Kromě toho bylo v prosinci 2019 zrušeno "papežské tajemství" ohledně skutků týkajících se sexuálního zneužívání, což umožňuje spolupráci i s civilními orgány, a to jasnějším a volnějším způsobem než dříve. Tím se zvyšuje "transparentnost". V červenci 2020 pak bylo dokončeno a vydáno slavné Vademecum, které bylo velmi žádané a které sám papež označil za jeden z prvních cílů setkání v roce 2019. Vypracovala ji Kongregace pro nauku víry: je to krásný, velmi bohatý dokument, který neříká nic nového, ale dává do pořádku a jasně vysvětluje pro potřeby každého biskupa a každého odpovědného člověka všechny body, které potřebují znát a co mají dělat v různých situacích. Nástroj, který byl skutečně nezbytný. Když vyšel, příliš se o něm nemluvilo, ale byl to jeden ze zásadních bodů požadovaných na zasedání v roce 2019 a byl splněn.
Nedávno, o Letnicích 2021, byla vydána nová VI. kniha Kodexu kanonického práva, která obsahuje trochu celého církevního trestního práva, přeformulovaného a uspořádaného tak, že nové normy, které se v průběhu let v oblasti zneužívání stejně jako v jiných oblastech vytvořily, jsou nyní v Kodexu kanonického práva přehledně shromážděny, zatímco dříve zůstávaly "roztroušeny" v celé řadě zásahů a dokumentů.
Nyní – a trváme na tom - lze říci, že právě tyto věci jsou tím hlavním, co se dalo od papeže a Svatého stolce po setkání v roce 2019 očekávat. A to se podařilo.
Lze dodat, že ve stejném období, v listopadu 2020, byla také zveřejněna obsáhlá "McCarrickova zpráva", která z vůle papeže podrobně prostudovala celý příběh velmi závažného skandálu, který otřásl církví ve Spojených státech a celou církví: jak bylo možné, že se pachatel zneužívání dostal až na vrchol církevní zodpovědnosti jako washingtonský arcibiskup a kardinál. Tuto publikaci lze také považovat za bolestný, ale velmi odvážný krok směrem k transparentnosti a ochotě zodpovídat se ze zločinů a odpovědnosti i na nejvyšších místech církve.
Stojíme tedy před obrovským, obtížným a bolestným problémem, který se týká věrohodnosti církve. Vůbec však není pravda, že se nic neudělalo nebo že se nedělá nic nebo málo. Lze a je třeba jasně říci, že univerzální církev se s tímto problémem potýkala a potýká, podnikla potřebné kroky a zavedla normy, postupy a pravidla, aby se s ním správně vypořádala.
Cesta před námi: od norem k praxi
To samozřejmě neznamená, že je vše hotovo, protože, jak víme, jedna věc je stanovit normy, rámec, a druhá věc je změnit realitu jejich uvedením do praxe. Přesně v tomto duchu se ponese i nadcházející konference církví střední a východní Evropy, která se bude konat v září ve Varšavě a bude se týkat ochrany nezletilých a zranitelných osob. V každé zeměpisné a církevní oblasti, která má z historického a kulturního hlediska společné aspekty a problémy, je totiž třeba se zamyslet nad tím, kde se nacházíme a jaké jsou konkrétní způsoby, jak účinně převést směrnice univerzální církve do reality. V jiných regionech se to již podařilo: například v Latinské Americe, v Mexiku, se před rokem konala velká konference. Pak pandemie narušila mnoho programů a způsobila zpoždění. Na několika kontinentech a v několika regionech se však děje to, co se nyní děje - nebo už se stalo - ve střední a východní Evropě. Jedná se tedy o zásadní krok na společné cestě univerzální církve, který se se svou specifičností týká této geografické, kulturní a církevní oblasti.
Závěrem. Bylo vykonáno mnoho práce, a to jak na úrovni obecných norem, tak na úrovni konkrétních zkušeností. Někde více, někde méně. Společné setkávání je nezbytné pro šíření znalostí a pochopení konkrétních a účinných způsobů řešení problémů. Jsme na cestě a zůstaneme na cestě, ale na cestě, která je ve své podstatě dostatečně jasná, na které je třeba postupovat rychle a bez nejistoty, léčit utrpení, konat spravedlnost, předcházet zneužívání, obnovit důvěru a důvěryhodnost církevního společenství v něm samém a v jeho poslání pro dobro světa.
Přeložil Petr Vacík
