Hlas obětí zneužívání
Ewa Kusz
Co říkají ti, kdo zažili zneužívání od “lidí církve”, co od církve očekávají?
Na tuto otázku je těžké jednoznačně odpovědět, protože každý člověk, kterému bylo ublíženo, je jiný, má jiný životní příběh před zneužitím i po něm. Někteří o svých zraněních mluví hned, jiní až po několika či několika desítkách let. Někteří se setkali s někým, kdo jim pomohl, zatímco jiní zůstali se svým utrpením sami.
Zneužívaní lidé mluví. Někteří hlasitě požadují, aby se jim dostalo hlasu, byli vyslechnuti, jiní mluví se studem v tichu ordinace před psychologem nebo před svými blízkými. Někteří zranění lidé křičí, jiní promlouvají svým mlčením.
To, o čem chci napsat, je pokusem shromáždit hlasy lidí, které jsem doprovázela, ale také těch, které jsem požádala, aby odpověděli na otázku: co očekávají od církve.
Především přijetí faktu, že existují
Člověk, kterému bylo ublíženo, chce především zakusit to, že "je", že má právo na existenci ve své bolesti, zranění a újmě.
Duchovní, který jako představitel církve často vystupuje jako "představitel Boha", zacházel s těmi, kterým ublížil, jako s předměty k použití, ničil jejich hodnotu. Nejednou své činy vysvětloval náboženskými obsahy nebo dokonce tvrdil, že to tak chce Bůh. Výsledkem bylo znásilnění - nejen těla a psychiky; bylo to znásilnění zasahující základy existence jako osoby, bylo to ničení důstojnosti "Božího dítěte", bylo to zničení zkušenosti Boha-Lásky v těch, kteří byli zraněni, a ničení zkušenosti Církve jako společenství, protože docházelo ke zraňování, kterému nikdo nezabránil, na které nikdo nereagoval. Ti, kterým bylo ublíženo, proto očekávají, že církev, v níž ke zranění došlo, toto znásilnění uzná – nikoli jako hřích pachatele, jemuž je třeba odpustit, ale jako zločin, jehož obětí se stali.
Lidé, kterým bylo ublíženo, očekávají především, že BUDOU vyslechnuti - ve své bolesti, hněvu, bezmoci. Někdy v rozpacích a neustálých otázkách, zda za to sami nemohou. Jindy formou agresivního obvinění. Očekávají, že když přijdou, budou přijati se staroslivostí, jako LIDÉ, kteří mluví nejen o ráně způsobené jim samým, ale také celému církevnímu společenství. Nechtějí, aby se s nimi zacházelo jako s prosebníky, kteří ruší "svatý pokoj", jako s vetřelci nebo v některých případech jako s těmi, kdo pracují proti církvi. Zranění lidé neočekávají pouze "korektní" přijetí podle všech pravidel, protože přicházejí do církevního společenství, a nikoli pouze do správně fungující církevní instituce. Lidé, kterým bylo ublíženo, chtějí mít právo vyjádřit svou bolest a utrpení, často po dlouhá léta hluboce ukrývané, způsobem, jakým to dokáží. Neočekávají pokyny, nýbrž přijetí.
Lidé, kterým bylo ublíženo, očekávají spravedlnost - chtějí, aby bylo jasně pojmenováno, kdo byl pachatel a kdo oběť. Chtějí, aby to slyšeli také ti, kdo brání obviněného kněze - jejich zneuživatele – a často obviňují ty, kterým ublížil, jelikož jim nikdo neřekl, jaká je pravda, a protože bylo zvoleno mlčení - někdy z bezradnosti a jindy ze špatně pojaté "obrany" církve, v přesvědčení, že by pravda o zločinu – prožitému ublížení - otřásla "vírou maličkých". Lidé, kterým bylo ublíženo, očekávají, že ten, kdo jim ublížil, bude potrestán spravedlivým trestem, protože jedině to pro něj bude šance změnit své chování, obrátit se. Ti, kterým bylo ublíženo, chtějí být SUBJEKTEM církevního procesu, v němž je souzen pachatel. Dnes je obviněný kněz tím, kdo má více práv než poškozený, a takto se s ním opět zachází jako s někým nedůležitým, jako by se ho to netýkalo.
Člověk, kterému bylo v církvi ublíženo, chce mít právo volby - zůstat v církvi, nebo ji opustit. Chce si sám zvolit svou cestu. Nepotřebuje, aby mu někdo říkal, jaký má být jeho vztah k Bohu - to dělal ten, kdo mu ublížoval. Očekává, že jeho rozhodnutí budou respektována.
Zkušenost přijetí, pochopení a respektu, jasného pojmenování toho, kdo je pachatel a kdo oběť, pomáhá k uzdravení, zejména také když přijde od člověka, který má v církvi vedoucí postavení.
Za druhé - respekt k období “uzdravování”
Zranění lidé se chtějí uzdravit. Potřebují na to čas a pomoc. Nechtějí, aby jim někdo říkal nebo diktoval, kdo jim má pomáhat. Chtějí si vybrat sami. Pokud potřebují peníze na psychologa, právníka... chtějí mít na takovou pomoc právo.
Ti, kteří zůstávají v církvi, se ptají, zda jsou k dispozici kněží připravení doprovázet je na cestě k uzdravení i v duchovní oblasti a zda jim také nebudou ubližovat. Možná že už nikoli sexuálně, ale vnucováním své spirituality, religiozity, posíláním za exorcistou nebo vynucováním odpuštění. Nechtějí, aby jim jiný kněz něco vnucoval, protože to už zažili od zneužívajícího kněze, který jim vnucoval svůj pokřivený obraz Boha, duchovnosti, náboženství a církve tím, co dělal a co říkal. Nechtějí, aby někdo jiný, pod záminkou dobra a pomoci, činil totéž. Potřebují čas na léčení svých ran.
Lidé, kterým bylo ublíženo, potřebují druhého člověka, který jim pomůže prožít vztahy, které nezraňují. Kněz, který jim ubližoval, zneužil jejich důvěry, zranitelnosti a otevřenosti vůči druhému. Nyní k "druhým" přistupují s nedůvěrou. Církev se stala místem zranění, a tak si kladou otázku, zda je v ní místo i pro uzdravení. Je v ním pro ně místo? S o to větší citlivostí vnímají neupřímnost, nedůvěru nebo dokonce úvahy nad tím, co si s nimi počít, jak s nimi zacházet, kam je v církevní instituci zařadit, aby pro ostatní nebyli "pohoršením". Chtějí církev, která je Matkou, a nejen učitelkou. Chtějí církev, v níž mají právo být a uzdravovat se podle svého rytmu.
Ti, kterým bylo ublíženo, očekávají, že se dostane pomoci rovněž společenství, v němž působil kněz, který jim ublížil, protože také toto společenství je "obětí”, je zraněno zločinem svého duchovního správce.
Lidé, kterým bylo v církvi ublíženo a jsou ve fázi uzdravování, nechtějí stále znovu vyprávět o své bolesti, aby "svědčili", protože pro ně to znamená návrat do "pekla". V určité chvíli, často po mnoha letech, to chtěli “dostat ze sebe", chtěli o tom mluvit, pak ovšem přichází okamžik, kdy se k tomu již nechtějí vracet, právě proto, aby se uzdravili. Nejde o to zapomenout, protože zapomenout se nedá, ale chtějí jít dál a nestát na místě.
Za třetí - využít jejich zkušeností
Přeživší (Survivors) nebo možná spíše v další fázi „Thrivers” – totiž ti, jimž se daří zápasit – jsou ti, kteří již prošli dlouhou cestou „zotavování” a dokáží se ohlédnout za svými zkušenostmi. Jsou tedy schopni naznačit, kde jsou chyby, kde jsou slabiny, které způsobují, že někteří kněží ještě i dnes zneužívají nezletilé a zranitelné osoby. Kde jsou zanedbání v kněžské formaci, ve vztazích mezi kněžími, kde kněží vyhledávají mladé jako své partnery a partnerky. Mohou naznačit, co v kultuře a strukturální dimenzi církve napomáhá dalšímu zneužívání. Mohou naznačit, jak pomoci těm, kterým bylo ublíženo, a jakých chyb se církev ve své snaze pomoci opakovaně dopouští. A konečně mohou také naznačit, jak spolupracovat na vytvoření "lidštější" církve, a nikoli pouze církev institucionální. Mohou poradit, jak mluvit s těmi, kterým bylo v církvi ublíženo, o Bohu, jenž byl svědkem jejich zranění. Mají znalosti vycházející ze zkušeností – zkušenosti zranění, ale také zkušenosti s dlouhým procesem uzdravování. Mohou naznačit, jak vypadá cesta k uzdravení, protože si jí prošli, ale také to, co sami v předchozích fázích neviděli.
Jsme ochotni - jako církev - naslouchat?
Pokusila jsem se vyjádřit to, co jsem vyslechla jako očekávání různých lidí zraněných v církvi, v různých fázích jejich "uzdravování". Každý z těchto lidí upozornil na některé aspekty, které jsou pro něho osobně důležité. Pravděpodobně by bylo lze zaznamenat více takových očekávání, kdybychom vyslechli také další. Po mnoho let jsem doprovázela lidi, kterým ublížili duchovní nebo také jiní lidé, a jsem přesvědčena, že k tomu, aby byl jejich hlas skutečně "slyšen", je zapotřebí hluboké změny v církvi, která má často podobu dobře fungující církevní instituce. V církvi, která žije pouze jako "instituce", bude pravděpodobně možné správně přijímat oznámení o sexuálním zneužívání, budou existovat dobré kodexy chování vůči nezletilým, avšak nejenže nebude možné reagovat na volání zneužívaných, ale nebude ani skutečná starost o to, aby nikdo další nebyl zneužíván - jakýmkoli způsobem a nejen duchovními. Bylo by dobré slevit z jisté kultury "moci", dokonce kultury správného řízení, a ukázat obraz Boha, který je Láska, který je něžný, a církve, která přijímá a objímá. Možná by stálo za úvahu, zda hlas těch, kterým bylo ublíženo, hlas opuštěných atd., není prorockým hlasem, který nám může pomoci k obrácení.
Dr. Ewa Kusz pracuje jako psychoterapeutka v psychologické praxi. Je členkou Sdružení polských psychiatrů a byla předsedkyní katovické pobočky Sdružení katolických psychiatrů. Byla auditorkou na 12. a 13. plenárním zasedání biskupské synody v Římě. V roce 2012 se zúčastnila vatikánského sympozia "Směřovat k uzdravení a obnově" pro zástupce biskupských konferencí z celého světa na téma sexuálního zneužívání dětí. Je spoluzakladatelkou Centra pro ochranu dětí při Ignaciánské akademii v Krakově, kde od roku 2014 zastává funkci zástupkyně ředitele pro studijní programy. Byla členkou výboru, který v Polsku uspořádal první mezinárodní konferenci věnovanou problematice sexuálního zneužívání dětí v katolické církvi (2014).
Přel. - job -
