Svatováclavská mše ve Vatikánu
Homilii pro tuto příležitost připravil český rodák kardinál Michael Czerny SJ:
Bratři a sestry.
Jako každý rok se scházíme na svátek svatého Václava nikoli v nějakém českém kostele v Římě, ani v České koleji, ale ve vatikánské bazilice. Jsme zvyklí náš národ označovat za malý. A podívejte se okolo. V den našeho národního svátku se scházíme v tomto kostele, kde malého není snad vůbec nic. A jakkoli se může člověk cítit malý, když sem vstoupí, smyslem křesťanství je i poukázat na pravou velikost člověka.
Svatý kníže Václav je v české kultuře chápán jako prototyp vládce. Král je pak v klasické představě ten, který je největší. Ten, který má největší moc, vládne ostatním, sedí na předním místě a ostatní mu slouží. Podle Krista ale král nepřichází, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil. Kristus se stává tím nejmenším z lidí, “červ a ne člověk” (Žalm 22, 7) aby ukázal, kudy vede cesta do království Božího.
Člověk přichází na toto místo, aby se obracel k Bohu, který je největší i nejmenší zároveň. Tady nad hrobem svatého Petra je na mozaice Kristus zobrazen jako římský císař. Dobře však víme, co je Kristovým trůnem tady na zemi. Není to senátorské sedadlo ani královský trůn. Na velikost Krista zobrazeného uprostřed tohoto kostela ukazují relikvie nesoucí tuto kopuli. Jsou to relikvie mučednictví. Trůnem krista krále tady na zemi je kříž. Žezlem Krista krále tady na zemi je kopí, které probodlo jeho srdce. A královským oděvem Krista krále tady na zemi je rouška prosycená jeho potem a krví.
Svatý Václav zůstal prototypem ideálního krále v našich představách právě proto, že nám ho legendy představují jako krále podle obrazu Kristova. Sám tento malý kníže malého národa v malé zemi obdělává své malé pole a malou vinici, aby mohl k oltáři přinést chléb a víno, které jsou plodem jeho země a jeho práce. A posilován tímto královským pokrmem rostl v lásce a v moudrosti. Po svém mučednictví pak vyměňuje svoji knížecí korunu za korunu mučednickou.
Když minulý týden papež František během jedné z audiencí vzpomínal na cestu na Slovensko, zmínil další světce z českých litanií: “Cyril a Metoděj pro nás nejsou lidmi, které bychom si měli připomínat, ale vzory, které bychom měli napodobovat, mistry, od nichž se můžeme vždy učit.”
Svatý Václav, svatí Cyril a Metoděj, svatá Anežka Česká, všichni svatí a všechny tyto chrámy tu nejsou pouze proto, abychom je obdivovali, abychom je vyvyšovali a srovnávali se s nimi a poznávali, jací jsme malí. Jsou tu od toho, aby nás pozvedali a ukazovali nám, v čem je naše skutečná velikost. Skutečná velikost krále viděná optikou Krista je velikost služby. Všichni jsme byli pomazáni na kněze, proroky a krále. Naše všeobecné královské kněžství znamená být jako Kristus, znamená to sloužit a vydat svůj život pro druhé. Máme konat stejným způsobem.
Poslední podobenství, které Ježíš vypráví v Matoušově evangeliu před začátkem svých pašijí je to o posledním soudu, o shromáždění všech národů a oddělení ovcí a kozlů podle toho, jak prožili svůj život. Kristus, král a soudce, soudí ostatní podle toho jaký byl on sám. On dával napít žíznivým a sytil hladové. Ale ti, kteří k němu pouze vzhlíželi, ale neudělali nic pro ty malé kolem sebe, posílá pryč. On, král, nám tímto podobenstvím ukazuje, že náš život má být ve stejném smyslu královský. Že v tom je naše skutečná velikost. Že tento chrám zde nestojí pro krále, který tvrdě vládne ze svého trůnu a my se mu chodíme klanět. Tento chrám je obrazem Božího srdce, které ví, co je to mučení, co je to zrada, co je to opuštěnost, a také co to znamená vydat se druhým.
Ježíšovo podobenství o posledním soudu a rozdělení na ty, kdo těm nejmenším dali najíst, napít, oblékli je a navštívili, znamená jak máme v posledku soudit o současnosti. Znamená to být si vědomi kritérií, která nám pomohu rozlišit, o co tu v posledku jde.
Papež František mluví o kontrastu mezi pokušením světskosti a podstatou a připomíná, o kolik je důležitější dávat než brát. Když si budeme stále jenom brát, abychom mohli žít ve větším zdánlivém pohodlí a bezpečí, skončíme špatně. Když si budeme z naší planety stále jenom brát, místo abychom ji obdělávali a střežili, pak budeme sice Krista a svatého Václava obdivovat, budeme však následovat jenom vlastní sobectví.
Jsme potomky Kaina, který kvůli sobectví zabil svého bratra Ábela. Jsme potomky Boleslava, který kvůli svému sobectví zabil svého bratra Václava. Tady v Římě jsme takto všichni v potomky Romula, který pojmenoval toto město po sobě poté, co zabil svého bratra Rema.
V legendě o založení Říma Romulus a Remus nejprve vyorali brázdu, která symbolizovala příkopy a hradby města, které založili, když se dozvěděli, že jsou oba královského původu. Romulus pak zabil svého bratra Rema právě v okamžiku, kdy Remus překročil tuto vyoranou brázdu a vstoupil do města. Městské římské hradby, které tak často vidíme během našeho života v Římě, by nám měli být velkým varováním. Jsou hmatatelným důkazem lidského sobectví.
Jsou to právě takovéto hradby, co rozděluje lidskou rodinu na ty, kdo jsou uvnitř, a ty, kdo mají zůstat venku. Jsou to hradby lidského sobectví.
Ve známém smutném českém příběhu se dítě ptá svých rodičů, tváří v tvář ostnatému drátu komunistické železné opony, kdo je za tím plotem. A dostává velmi důležitou odpověď: Za tím plotem jsme my. Za každým plotem jsme my. Na obou stranách. Ploty na hranicích Evropy, kterými dáváme najevo, kdo jsme my a kdo jsou oni, jsou ikonou našeho sobectví. Vražda svatého Václava bývá zobrazována ve chvíli, kdy se snažil získat útočiště v kostele, jeho vrazi ho však zastihli u dveří a nenechali ho vstoupit. Nejenom na hranicích Evropy ale i na hranicích každého našeho sobectví tlučou na dveře naši bratři a sestry, kterým jde v patách jejich pronásledovatel. Pronásleduje je hlad, strach a sobectví.
Budeme dnes opět zpívat Svatováclavský chorál. Zpívá se v něm i známá fráze: „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. Ale připomeňme si, že nemáme právo zpívat tento chorál pokud je prosba o ochranu našeho národa vedená naším egoismem. Egoismus tohoto typu je tím, co dělá osobu ve špatném slova smyslu malou.
Když tedy tento náš malý český svátek slavíme v tomto obrovském kostele, rozhlédněme se zde a pochopme skutečnou velikost, ke které poukazuje velikost toho, co vidíme. Již přece víme, co nám chce říct evangelium, co nám chce říct příběh svatého Václava a co nám říká Duch Svatý v této nelehké době pandemie, v době uprchlické a klimatické krize. Bude to obnovení lidského bratrství, co zachrání město i svět. Kain a Ábel, Romulus a Remus i Václav a Boleslav naléhavě potřebují pochopit, že jsou jedno, že jsme skutečně všichni bratři.
Jak nám před dvěma dny připomněl papež, naše „MY“ musí růst v MY, které je stále více široké. Až tedy budeme zpívat ve Svatováclavském chorálu „Pros za NÁS Boha“ a prosit o ochranu z jeho strany, nemysleme pouze na náš český národ ale na celou lidskou rodinu. V tom je ona moudrost z dnešního čtení: že jsme všichni bratři a sestry.
AMEN
Přeložil Petr Vacík
