Martin Staněk: O jiné moci klíčů

Milí přátelé, dovolte mi pár slov o trochu jiné moci klíčů.

Když chceme otevřít nějaké neznámé dveře, často musíme použít a vyzkoušet vícero klíčů. Podobné je to i v případě, kdy chceme něčemu porozumět. Například jak chápat biblické texty, jak interpretovat události vlastního života, jak rozumět obsahům své víry.

Každý takový klíč k porozumění má, jak víme, svůj typický tvar, nezaměnitelný s ostatními. Obsahuje totiž cosi unikátního, čemu obecně říkáme před-porozumění. Známe je i v negativní podobě před-sudků, ale zároveň víme, že to, jak k věcem přistupujeme, můžeme během času korigovat a měnit.

Kde se toto naše jedinečné předporozumění věcem bere? Pramení nejvíce z naší osobní zkušenosti. Mimo jiné to mohou být zasuté události z dětství, naše radosti i zranění… Svůj podíl mají také autority, které na nás měly anebo mají vliv.  Vidíme to koneckonců v dialogu s jinými lidmi:  na mnoho zcela základních otázek máme odlišný názor a divíme se postojům ostatních u věcí, které jsou přece naprosto jasné.

Když se snažíme pochopit, kdo a jaký je Bůh, můžeme sáhnout po Bibli, otevřít si na nějaké stránce a číst a číst, dokud to třeba nezjistíme. Když ale chceme porozumět textům Písma svatého a aplikovat je na vlastní život, vstupují nám do toho právě naše předporozumění, ty různě tvarované klíče, jež nesou také obraz Boha v nás. Je to vlastně takový kruh vzájemně propojených významů a jejich interpretací.

Mnoho někdejších náboženských začátečníků mi popisovalo, jak se v určitém náboženském zápalu nebo ze zvědavosti pustili do čtení Bible s touhou poznat Boha. A pustili se do četby té rozsáhlé knihovny prostě od začátku, od stvoření. Ti, kdo vytrvali a dostali se až za Abrahamův příběh, přeskočili popisy zvířecích obětí, tak zpravidla skončili u líčení válečných vřav, kde Hospodin tvrdě pronásleduje nepřátele Izraele.

A když v touze dát tomu ještě šanci ještě jednou přelistovali dále do knih prorockých, slyšeli svolávat tresty na ty, kdo se zpronevěří smlouvě s Bohem. K evangeliím se již nepročetli.

Ti odvážnější, kdo to i přesto nevzdali a vydali se v neděli do nejbližšího kostela, zaslechli zde třeba zcela bez kontextu úryvek z proroka Izajáše:  „Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením”.

V mysli se pak zpravidla smísilo slyšené s něčím velmi bolestně prožitým a vznikla představa Boha coby trestající, hněvivé, žárlivé maskulinní postavy, která pak již jen nasedla na všechny ty dětské zkušenosti s rodiči, autoritami, někdy i s církví. A tehdy se Bůh, který je pro evangelistu Jana čirou láskou, stává vlastně karikaturou sebe sama - nemilosrdným soudcem, vzteklým policistou, chladným přihlížejícím našeho života nebo věčně nepřítomným otcem. A tak to může i nadlouho zůstat.

Naštěstí „To, co si mnoho lidí představuje pod pojmem Bůh, díky Bohu neexistuje”, jak kdysi velmi výstižně poznamenal teolog Karl Rahner. A negativní teologie nám poučeně připomíná, že o Bohu můžeme spíše říci, čím není, než čím je.

Dá se tedy vůbec něco říci, aniž bychom sklouzli k předsudkům a nedorozuměním? Existuje nějaký klíč? Jistěže ano.

Pokud bych si totiž mohl vybrat mezi klíči k porozumění Bohu, Písmu a vlastnímu životu najednou,  zalistoval bych lehce za polovinou Bible v takzvaných mudroslovných knihách. Tam totiž najdeme nedlouhý text, jehož úryvky jsou tak oblíbené coby čtení na svatbách, totiž Píseň Šalamounovu neboli Píseň písní, hebrejsky Šír Ha-šírím.

Tento soubor milostné poezie,  složené již před dvěma a půl tisíciletími nejspíše jako doprovod svatební slavnosti, je vystavěn jako zamilovaný dialog muže a ženy, v přeneseném slova smyslu pak Boha a člověka.

Snoubenka na několika místech volá: „můj milý je můj a já jsem jeho” .. Hle, právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky.”.

A snoubenec vyznává: „Jak jsi krásná, přítelkyně moje, ..., oči tvé jsou holubice pod závojem”.

A o jejich vzájemném vztahu se dočteme, že: „silná jako smrt je láska…, žár její – žár ohně, plamen Hospodinův”.

Tato nádherná milostná poezie to neměla mezi duchovními autoritami vždy jednoduché a do kánonu hebrejské bible se dostala díky autoritě rabbiho Akiby, který v prvním století ukončil spory o její kanonicitu slovy: „Celý svět nemá takovou cenu jako den, v němž byla Píseň písní dána Izraeli; jestliže celé Písmo je svaté, je Píseň nejsvětější.”

Proč? Právě kvůli tomu vzácnému alegorickému výkladu, onomu klíči, který interpretuje vztah Hospodina a jeho lidu obrazem vztahu snoubenky a snoubence, ženicha a nevěsty.

Tento krásný duchovní výklad převzali i křesťané a z minulosti se nám tak dochovaly komentáře Órigenovy, svatého Bernarda z Clairvaux anebo známé duchovní interpretace a „přebásnění“ španělského mystika Jana od Kříže. Když čteme text těmato očima, vidíme v něm Boha jako milence, ženicha, který hledá člověka, který touží po naší přítomnosti.

Vida, to už je něco zcela jiného.

Obraz Boha jako zamilovaného do člověka je totiž hluboce ježíšovský. Je to ten otec, který ve známém podobenství vybíhá ze dveří svého domu vstříc marnotratnému synu, aby jej objal. Je to pastýř, který se vydává do hor hledat jedinou ztracenou ovci. A jeho protějškem jsme my jako ti, kdo tlučou na dveře v touze po otevření …...nebo Augustinův člověk, jehož „srdce je neklidné, dokud nespočine v Bohu”.

Milencům (a již jsme si řekli, že to platí i o vztahu Boha a člověka) je totiž vlastní touha, hledání druhého, dychtivost, nedočkavost – takže nevěsta si téměř zoufá: „Noc co noc jsem hledala toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla”. A ženich žádá: „Dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet”.

Když odemkneme Písmo odtud, před očima nám vyvstane obraz Boha coby velkorysého, přejícího, milosrdného, plného nezáludné radosti a lásky, který je na hony vzdálen představě zlobivé dítě trestajícího rodiče nebo účetního s knihou hříchů v rukou.   

A pak je tu i důležitá dimenze svobody. Tato vzájemná touha po druhém se totiž nedá zasloužit, nedá se koupit, vynutit, ani násilím probudit. Snoubenka z Písně písní nás zapřísahá: „Nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama”.

Vztah Boha a člověka je tedy při pozornějším čtení hluboce svobodným obdarováním, iniciovaným zpravidla z Boží – ženichovy strany, ale nemožným bez opět svobodné odpovědi snoubenky – lidské duše.

A tak přestože občas rádi soudíme, občas jsme lhostejní nebo nepřítomní,

stojí za to vstoupit do vztahu s Bohem jako nevěsta, která vyhlíží ženicha a věří, že ten není vůbec vzdálený, ale je naopak velmi blízko, „už stojí za naší zdí, dívá se okny, nahlíží mřížovím”, jak čteme v Písni písní.

 

ThLic. Mgr. Martin Staněk je religionista a pastorační  referent Římskokatolické akademické farnosti Praha.