Tomáš Halík: Kristus – Pán nad životem i smrtí

Je dobrou tradicí církve, že se nejen o svátcích na počátku listopadu, nýbrž po celý čas na konci církevního roku věnuje tématu eschatologie - posledních věcí člověka i světa.

Mysterium mortis, tajemství smrti, je po staletí velkým tématem filozofie a teologie a inspiruje též grandiózní díla umění, (jako je např. Mozartovo requiem).

Smrt je zároveň největší jistotou i největším tajemstvím.

Nevíme s jistotou, co nás čeká v příštích dnech a letech, avšak jednu věc víme jistě: každý z nás jednou projde branou smrti.

Co nás za touto branou čeká, to je tajemství.

Za prahem naší biologické existence končí kompetence vědy. (Primitivně materialistické odpovědi jsou výrazem určitého typu osobního přesvědčení a nemohou se dovolávat autority vědy). Náboženství nabízejí naději, kterou však zejména v této oblasti vyjadřují v obrazech, v metaforách.

Víme dnes poměrně mnoho o procesu umírání, víme, co se děje s lidským tělem po smrti, ale pro vědu i pro víru je tajemstvím, co se děje s lidskou identitou, s naším já. Končí, anebo se proměňuje? Zaniká s naším tělem, anebo zůstává nějakým způsobem zachováno?

Naše já, naše identita, je něco jiného, než naše tělo a to, se tradičně nazývalo duší, bychom si neměli plést s psychikou, jak jí rozumí naše doba; tělo i psychika jsou vnějším výrazem, projevem, nositelem našeho vnitřního já, naší identity. Ale co je naše já, co nejhlouběji tvoří naši identitu, nevíme. V tomto smyslu je naše já podobným tajemstvím, jako skryté hlubinné Já veškeré skutečnosti, které nazýváme Bůh.

Tajemný, transcendentní charakter našeho i Božího já nás staví před svobodné rozhodnutí víry. Můžeme se rozhodnout, zda budeme ignorovat či popírat samu existenci tohoto hlubinného rozměru světa i nás samých, anebo ji můžeme s důvěrou hledat, i když víme, že v tomto světě a v tomto čase ji nejsme schopni plně uchopit a pochopit, protože se svou povahou vymyká možnostem našeho jazyka i představivosti.

Si comprehendis, non est Deus, učil sv. Augustin. O čem si myslíš, že jsi to pochopil, o tom si buď jist, že to není Bůh.

Tuto lidskou situaci tváří tvář poslednímu tajemství skutečnosti vyjádřil Pascal svým slavným argumentem sázky.  Vsaď si svobodně na víru nebo nevíru a spočítej si možný přínos nebo rizika obou rozhodnutí.

K tomuto pascalovskému motivu se dnes vrací významný současný filozof náboženství Richard Kearney. Zdůrazňuje však, že dnes nejde pouze o epistemologickou otázku, nýbrž o volbu existenciální. Bůh přistupuje k člověku jako možnost, jako výzva, jako nabídka.

Dodávám, že naše volba mezi nadějí a rezignací tváří v tvář smrti je zásadní volbou víry a nevíry, není to jen jakási nezávazná spekulace. Má totiž vážný dopad na naše jednání v tomto životě. Jinak se chováme, vyžadujeme-li od tohoto světa a života v něm, aby naplnil všechny touhy našeho srdce – a jinak, pokud svou důvěru skládáme v toho, který je silnější než smrt.

I když nevíme, co nás čeká po smrti, víra nám říká jednu důležitou věc: Je-li Bůh Bohem, pak smrt není bohem, není absolutní, nemůže mít poslední slovo.

K tajemství smrti se mnozí lidé v naší době stavěli s onou povrchní ignorancí, kterou kdysi vyjádřil antický filozof Epikur: O smrt se nemusíme starat, protože když jsme my, pak není smrt a když je smrt, tak nejsme my. Tak to ale opravdu není. Smrt je i tehdy, když jsme my, dívá se nám tak říkajíc přes ramena.

Události posledních dvou let, náhlá úmrtí velkého množství lidí, někdy i nám velmi blízkých, včetně nejistoty, zda se i my nedostaneme do nebezpečí života, vracejí vytěsňované a zapomínané téma smrti do našeho vědomí.

Máloco vypovídá o kvalitě určité kultury tak, jako to, jak se vyrovnává s tématem smrti.

I pro nás je nyní aktuální hledat cestu mezi primitivním ateistickým  materialismem a mezi podobně naivním náboženským fundamentalismem, který si není vědom metaforického charakteru náboženských výpovědí.

Tuto cestu nabízí hermeneutika, umění filozofické a teologické interpretace biblických obrazů.

Co nám chtějí říci výpovědi o nebi, očistci a pekle?

Texty o možnosti věčného zavržení bychom neměli diskreditovat tím, že si je obsadíme lidovými fantasiemi o čertech a podzemních mučírnách, ani obrazem o pekle plném ledu z Dantovy Božské komedie.

Je to především výpověď o tom, že Bůh absolutně respektuje lidskou svobodu - a to až do tragické možnosti postavit lidskou vůli proti Boží vůli, a to tak, že se člověk od Boha nakonec plně a nezvratně odvrátí.

Ti, kteří – jako kardinál Urs von Balthasar - zdůrazňují, že církev o žádném člověku neprohlásila, že je definitivně zavržen a že tedy je možné, že „peklo je prázdné“, tím tvrdí, že boží milosrdenství je větší než boží spravedlnost. (Zda tomu tak je či není, uvidíme až na věčnosti.)

Učení o očistci, k němuž se vztahuje svátek všech věrných zemřelých, si můžeme trochu přiblížit nejen jako určitou analogii intuicí, vyjádřených v dálněvýchodních náboženstvích, ale také ve světle svědectví mnoha lidí, kteří snad určitým dílčím způsobem nahlédli „za oponu“ ve zkušenosti tzv. klinické smrti. Tyto zkušenosti napovídají, že umírání a smrt jsou procesem, v němž je člověk konfrontován s celým příběhem svého života a snad má ještě možnost říci k němu své poslední slovo, slovo vděčnosti či prosbu o odpuštění. V tomto smyslu spojil učení o očistci s prožitky na prahu smrti maďarský jezuita Ladislav Boros, žák Karla Rahnera.

Učení o nebi také asi nemusíme obsazovat příliš lidskými představami. Pro mne osobně je velmi přínosnou metafora paměti. Je naše já po smrti uchováváno pouze v paměti našich nejbližších, nebo v některých případech v kolektivní paměti určitého kulturního okruhu, anebo jsme – každý z nás - navěky zachováni v absolutní paměti, kterou nazýváme Bůh?

Věřím v konečné vítězství života nad smrtí na základě Ježíšových slov: Já jsem Vzkříšení a Život.

Všechno ostatní (co je uloženo v kulturách národů) považuji za možné inspirující podněty k meditaci, ale za nic víc.

Jakým způsobem v oné Boží paměti (kterou můžeme nazývat nebe, Boží království či jinou metaforou) budeme žít, zda tam můžeme komunikovat s ostatními a nějakým způsobem můžeme vidět do tohoto světa a pomáhat těm, s nimiž nás spojuje láska, která je silnější než smrt, nevím.  Nechám se překvapit.

To, s čím máme pracovat v tomto světě, dar rozumu a vědy, nám tady, jak už bylo řečeno, nepomůže. Jsou však tři cesty, které v jistém smyslu překračují zeď smrti: víra, naděje a láska.

Pamatujme i dnes, na prahu slavnosti Krista - Krále nebe a země, toho Jediného, který má klíče od života i smrti, s vírou, nadějí a láskou na lidstvo zemřelých.