Tomáš Sixta: Jak mluvit o Nevýslovném?
Prázdnota našeho mluvení o Bohu
Když mi bylo 3 a půl roku pronesl jsem podle svědectví rodičů tuto větu: „Apoštolové se svěřovali Duchu svatému, aby je zduchoval.“ Co jsem tím chtěl tehdy říct nevím. A dnes to neříkám proto, abych ukázal v jak příkladně katolické rodině jsem vyrůstal, ani proto, abych se pochlubil svým domnělým teologickým talentem, který se projevoval jen co jsem začal mluvit, ale zmiňuji to z jednoho prostého důvodu: chci se dnes zaměřit na to, jak těžké je mluvit o Nevýslovném Bohu.
Když jsem trochu vyrostl a alespoň částečně překlenul některé podstatně méně zbožné části mého dospívání, začal jsem se pohybovat v křesťanských kruzích, číst křesťanskou literaturu a jezdit na zbožné akce pro mládež. A velmi rychle jsem si osvojil určitý způsob mluvení o Bohu, kdy se lehkovážně šermovalo s tím, co Bůh chce a nechce, jaký je, s jakou náladou se dneska Pán Bůh probudil do nového dne a co za zázračné náhody nám v posledních dnech přihrál.
Tento způsob mluvení o Bohu se však začal postupně vyčerpávat a v kontaktu s někdy složitou či tvrdou životní realitou se začal čím dál více zdát jako poněkud vyprázdněný a laciný.
Když jsem byl v kněžském semináři zvali jsme někdy na naše soukromé ranní mše učitele z teologické fakulty. Jednou na tuto mši začínající v sedm ráno přišel vyučující sakramentální teologie dominikán Benedikt Mohelník. Dominikáni se oficiálně nazývají řádem kazatelů. A Benedikt Mohelník, kterému jsem za řadu věcí, které se staly později v mém životě nesmírně osobně vděčný, pronesl tehdy ten druh kázání, o kterém se ještě dlouho mluví a které si ti, kteří ho slyšeli, vybaví i po dlouhých letech. Někdejší dlouholetý provinciál starobylého řádu na nás téměř křičel: „Prosím vás, něco se sebou tady dělejte! Ať až odsud vylezete z vás nevychází jenom teplý vzduch v podobě zbožných frází. Na to tam venku opravdu nikdo není zvědavý!“ Sousloví „teplý vzduch v podobě zbožných frází“ se stalo příslovečným.
Zhruba ve stejném období, možná o něco později, jsem byl z pracovních důvodů na soukromé mši v kapli pražských arcibiskupů, kterou slavil jen pro pár zaměstnanců Dominik kardinál Duka. Snad mi odpustí, stejně jako zmíněný Benedikt Mohelník, že to, co bylo řečeno soukromě pouštím do éteru. Dominik Duka tehdy řekl něco, co mě překvapilo. „Takové ty sladké zbožné knihy, to prosím vás nečtěte. To je ztráta času.“
Zdá se, že oba dlouholetí pastýři Božího lidu měli velkou zkušenost s tím, jak laciné a prázdné mohou být zbožné fráze, jak se naše mluvení o Bohu může s tajemstvím Absolutního Ty naprosto míjet.
Nejde mi však zde jen o kritiku s prominutím „zbožných keců“, téma jazyka a mluvení o Bohu je téma hluboce teologické, filozofické i praktické.
Jak můžeme nestvořeného Boha uchopit stvořeným jazykem? Ale zároveň jak jinak můžeme svou zkušenost se Základem našeho bytí, oním absolutním Ty, vyjádřit? Ne nadarmo francouzský postmoderní filozof Jacques Derrida říká, že člověk žije ve vězení jazyka, ze kterého nelze uniknout. Jiný filozof 20. století Ludwig Wittgenstein zase pronese svou slavnou větu, že jsou věci, o kterých se nedá mluvit, ale může se o nich jen mlčet..
Téma neuchopitelnosti Boha do slov však není vynálezem 20. století. Má oblíbená historka o svatém Tomáši Akvinském je ta, jak tento velký autor, po vidění Krista, které měl v závěru svého života, řekl, že už nic psát o Bohu nebude, neboť je to jen sláma v porovnáním s tím, co viděl.
Teologie se ve pozdním středověku a během novověku snažila vzdorovat této Boží neuchopitelnosti přesným pojmovým jazykem. Velkou roli také hrála logika a kauzalita. Když á, tak bé, když bé, tak cé… Současný člověk však cítí, že jeho život se nedá obsáhnout sledem definic a že striktně kauzální přístup k problémům je složitosti a hloubce života neadekvátní.
Metafory a obrazy jako jedna z cest mluvení o Bohu
Nejnovější teologie tak na to jde odjinud. Výpovědi teologie mají být „ukazateli na cestě“, které „o Bohu informují, ale zároveň respektují tajemství v jeho nevýslovnosti.“[1] A tak se jako základ víry najednou nejeví toliko definice, jako spíše obrazy, metafory a podobenství.
Jeden z nejvlivnějších literárních teoretiků 20. století Northrop Frye, který byl zároveň duchovním kanadské sjednocené protestanské církve v poslední knize, kterou za svého života napsal, říká, že „skutečné křesťanství, které přežilo navzdory skandálním záznamům o svých dějinách, bylo založeno na lásce a láska je vědomě či nevědomě spojena s obrazným pojímáním jazyka.“ Onen propracovaný sytém definic hodnotí jak „démonickou doslovnost,“ která „dobývá pomocí paralyzujících argumentů,“ kdy za základ křesťanské víry je považována deskriptivní přesnost historických událostí a neomylnost logických argumentů, které by měly mít jakousi donucovací moc.[2]
I podle mého oblíbeného – stále ještě žijícího – amerického teologa a kněze Davida Tracyho, nelze vypovídat o těch nejzazších věcech lidského života a bytí obyčejným každodenním a popisným jazykem, ale pouze jazykem metaforickým. Metafory, obrazy, symboly a vyprávění se zdají být jazykově nezbytné k vyjádření toho co je nevyslovitelné, totiž konečné dimenze našeho života.[3] Ne náhodou Ježíš zjevuje Boha nikoli v pojmově přesných definicích, ale v podobenstvích, příbězích a obrazech.
Jak se tedy vyhnout „prázdným řečem“, či vznosněji pojmenováno „nefunkčnímu deskriptivnímu jazyku“?
Vždyť přece máme nějakou zkušenost věčným Ty, které nás oslovuje. Je to zkušenost, která jazykovému vyjádření předchází, ale po nějakém vyjádření zároveň bytostně volá.
Bůh je sice Nevýslovný, ale přesto se přece sklání k nám a našemu způsobu bytí, a tak se můžeme pokoušet mluvit k Němu a o Něm. Bůh není je transcendentní – tedy přesažný a jak říkají někteří teologové „vždy jiný“ nebo „vždy větší“, ale je také imanentní: tedy je přítomný ve světě a chce vstoupit do dialogu s člověkem. Člověk, jak píše C. V. Pospíšil, není odsouzený k nevypovídání o posledním kořeni své vlastní existence.[4] Vždy si, ale musíme být vědomi provizornosti lidského jazyka, který Bůh vždy překračuje, musíme mít pokoru před tajemstvím a bránit se tomu, abychom si Boha ochočili nebo si z něj udělali systém ideologicky čistých výpovědí. A ostatně každý, kdo někdy poctivě hledal Boha ví, že On se veškeré lidské snaze o ochočení beztak nepoddává.
Dobrou teologií, tak může být dobrá báseň. Tak například sbírka Pozdravení slunci od Jana Zahradníčka reflektuje zkušenost radosti z nalezení smyslu v hlubinách Božích lépe, než jakákoli zbožná literatura na toto téma.
Na zajímavý podnět k tomuto tématu mě zcela mimoděk a nezáměrně navedl také Vojtěch Kolman současný vyučující filozofie na FF UK. Ten v názvu jedné ze svých knih parafrázuje již citovaný výrok L. Wittgensteina „o čem se nedá mluvit, o tom s musí mlčet“ na: „o čem se nedá mluvit o tom se musí zpívat“. A ačkoli tato kniha nemá tematicky s vírou nic společného, tak její název skvěle vystihuje církevní bohoslužebný étos.
Nic nezkazíme ani tím, když budeme někdy o víře méně mluvit, ale o to více ji budeme prakticky žít. Jestliže Bůh je lidským jazykem nepostižitelný, tak naše skutky lásky jsou jednak jazykem postižitelné docela dobře a jednak můžou odkazovat k Bohu lépe než naše klopotné vypovídání.
Dvě výzvy pro naše mluvení o Bohu
Dovolte mi na základě tohoto povídání položit před nás všechny dvě výzvy:
Zkusme někdy obrátit svou pozornost k tomu, jak o Bohu mluvíme, jestli to není jen „teplý vzduch v podobě zbožných frází“, jestli to nejsou jen prázdné automatismy a jestli to co říkáme si opravdu myslíme nebo to jen opakujeme po druhých. Zkusme někdy o Bohu více mlčet než mluvit.
Druhá výzva je poněkud pozitivnější. Jestliže podle některých autorů je nejlepší teologií metafora nebo obraz, zkusme být kreativní v mluvení o Bohu. Podle amerického teologa Gordona Kaufmana Bůh není ani tak Stvořitel (Creator), ale spíše tvořivost (Creativity).[5] Zkusme být tedy i my tvořiví. Jestliže moje 3 a půl leté já dokázalo obohatit jazyk teologie větou: „Apoštolové se svěřovali Duchu svatému, aby je zduchoval,“ tak to musíme přeci zvládnout i v dospělosti.
Tomáš Sixta je doktorandem na katedře systematické teologie a filosofie Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy.
[1] Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Hermeneutika mystéria: struktury myšlení v dogmatické teologii. Praha: Krystal OP, 2005, s. 112.
[2] Srov. FRYE, Northrop. Dvojí vidění: jazyk a význam v náboženství. Praha: Malvern, 2014, s. 26-28.
[3] Srov. TRACY, David. Blessed rage for order: the new pluralism in theology. New York: Seabury Press, 1975, s. 107-108.
[4] Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi: náčrt trinitární teologie. Třetí vydání. V Praze: Krystal OP, 2017, s. 433.
[5] Srov. KAUFMAN, Gordon D. Jesus and Creativity. Minneapolis: Fortress Press, 2006, s. 12.
