Petr Mucha: Semper Reformanda

Milí posluchači,

stojíme na prahu mezi starým a novým rokem. Každý takový přelom je příležitostí ke dvojímu pohledu: jednak k bilanci uplynulého a zároveň k hledání nové vize.

Nedávno jsme si připomněli výročí odchodu prezidenta Václava Havla, který ztělesňoval jeden velký přelom v našich novodobých dějinách. Přelom od režimu založeného na bezpráví a mocenské zvůli ke společnosti postavené na respektu k lidské svobodě a důstojnosti.

Před dvaatřiceti lety, přesně v tento den, pronesl prezident Havel svůj historický novoroční projev, který začínal slovy: „naše země nevzkvétá“. Následně pokračoval bilancí stavu společnosti, výčtem jejích institucionálních a mravních nemocí, ale i slovy naděje. Máme-li dnes bilancovat a zamýšlet se nad stavem církve, dovolte mi, abych si vypůjčil jeho slova:

Naše církev nevzkvétá…

Otevírají se nám před očima problémy, o kterých jsme nevěděli, nebo nechtěli vědět. Hovoří se o klerikalismu a zneužívání moci, a na povrch vyplouvají dlouho skrývané a neřešené případy sexuálního zneužívání. V zemích, kde měla církev odvahu tato bolestná témata otevřít a prošetřit, se dozvídáme o šokujících počtech případů takto zneužitých osob, zejména dětí. Jsou tu finanční skandály u představitelů římské kurie a vidíme až úzkostné obavy o hmotné zajištění církve u nás.

K tomu v celé Evropě klesají počty kněží i řeholních osob a vyprazdňují se kněžské semináře. Stejně tak klesají počty návštěvníků bohoslužeb, přičemž tento proces ještě urychlila pandemie covidu-19. Církev ztrácí respekt ve společnosti a v církvi samotné roste napětí. Na jedné straně stojí ti, kteří v nastalé situaci vidí příležitost k dlouho odkládaným církevním reformám. Na druhé straně jsou pak ti, kteří mají tendenci před problémy utíkat do náboženských forem předkoncilní minulosti, přičemž živou víru stále více zastiňuje jejich příklon k tradicionalismu, nebo dokonce konspiračnímu vidění světa.

Mohli bychom jmenovat další a další problémy, které se stávají zjevnými, a postupně propadat pocitu skepse. Všechny tyto skutečnosti nás však nesmí vést k postoji beznaděje a obav. Ani se před nimi nesmíme uzavírat, či unikat do strategie hledání vnějšího nepřítele.

Krize zpravidla přicházejí, když dostatečně nevyužíváme svůj zdroj, když se vychýlíme mimo své těžiště a poslání. Skutečný zdroj – Duch svatý – církev neopouští. Jsme to my, kdo se odvracíme, nebo mu dáváme málo prostoru, aby mohl působit. Často pak podléháme strachu ze světa a uzavíráme se do sebe, nebo své obavy řešíme příliš vlastními silami, aniž bychom dostatečně naslouchali a důvěřovali. Důsledkem jsou mimo jiné výše zmíněné krizové jevy. Ty ostatně nejsou ničím novým. Narůstaly v církvi dlouho, ale až teď získáváme odvahu si je uvědomit a přiznat.

Tato krize představuje velikou šanci. Každá krize má v sobě obsažen zárodek něčeho nového, příležitost k růstu. A tato může být vykročením k novému jaru církve. Budeme-li naslouchat, uschopní nás to číst znamení času a rozlišovat, co Duch praví církvi dnes. Pokud se ke krizovým jevům postavíme s upřímnou sebereflexí a naším postojem bude metanoia – obrácení a ochota ke změně postojů a mysli – pak umožníme, aby se církev proměnila pro dobu, která přichází.

Unikátní příležitost k této proměně představuje synodální proces, zahájený v říjnu minulého roku papežem Františkem. Nemá jít jen o jednu z řady konzultativních iniciativ, jejichž výsledkem je pouze další církevní dokument. Jde tady o něco mnohem většího. O proces společného hledání a naslouchání celé církve, tedy nás všech. O cestu proměny církve vlivem Ducha svatého, s cílem lépe odpovídat na dnešní výzvy a znamení času. Podobně jako tomu bylo v různých přelomových etapách dějin, na něž církev reagovala vnitřní reformou, aby byla schopna lépe vnášet ducha evangelia do měnících se společenských podmínek. Ecclesia semper reformanda. Církev stále se reformující a proměňující, aktualizující se do nové doby. Aggiornamento slovy koncilu.

A právě prorocké impulzy Druhého vatikánského koncilu, i po pětapadesáti letech stále aktuální, by měly sloužit jako hlavní vodítko v synodálním procesu reflexe a hledání. Koncil načrtl mnoho zásadních vizí, které stále nejsou dostatečně naplněny. Mnohde zůstalo jen u liturgické reformy v podobě zavedení národních jazyků a obrácení oltáře k lidu. Koncil přitom přinesl daleko více. Je třeba se například ptát, jak více angažovat všechny pokřtěné v dění a službách církve, jak je učinit spolunositeli odpovědnosti. Tváří v tvář úbytku kněží a stále přítomným projevům klerikalismu tato otázka nabývá na aktuálnosti. V laicích spočívá hlavní potenciál církve a je třeba hledat cesty, jak tohoto „spícího obra“ probudit.

Dalším důležitým znamením doby je kontrast mezi snižujícím se počtem návštěvníků bohoslužeb a rostoucím počtem těch, kteří žízní po spiritualitě. Při hledání nových způsobů života církve je proto třeba klást si otázky ohledně místních společenství církve. Ptát se, nakolik současný model farností, založený na tradičním územním a hierarchickém principu, odpovídá potřebám pastorace a evangelizace 21. století. Jak mají vypadat živá církevní společenství budoucnosti, aby byla duchovním zázemím pro věřící, školou spirituality pro rostoucí počty hledajících a zároveň, slovy papeže Františka, polní nemocnicí pro všechny v duchovní a existenciální nouzi.

Ve svých reflexích rovněž nesmíme opomíjet fakt, že církev je především poslána do světa, není tu sama pro sebe. Měla by se začít více zajímat o bolesti tohoto světa, jak ukazuje František, nejen o ty své. Pokud jsme totiž uzavřeni do sebe, naše problémy a sváry narůstají, a nejme pak schopni vidět okolní svět, který potřebuje zvěst evangelia. Příliš si klademe své otázky, na něž hledáme vlastní odpovědi, a málo si přitom všímáme otázek a problémů lidí ve světě, k nimž jsme posláni. Nejsme pak schopni odpovídat na jejich hledání a oni nám přestávají rozumět. Zvlášť když mluvíme náboženským jazykem, pro okolní společnost nesrozumitelným. V tomto smyslu bude velmi užitečné, když budeme s našimi „necírkevními“ spoluobčany více hovořit a zajímat se o jejich problémy. Jejich otázky či výhrady na adresu církve mohou být cenným materiálem i pro naše reflexe v rámci synodálních rozhovorů.

Milí posluchači, papež František se na úvod synodálního procesu modlil, abychom se nestali „muzejní církví, která je krásná ale němá, s velkou minulostí a malou budoucností“. Budeme-li dostatečně otevřeni podnětům Ducha a uchovávat je v srdci jako Maria, jejímž svátkem vstupujeme do nového roku, staneme se církví plodnou, živým společenstvím pro všechny, i prorockým znamením do budoucna.

Petr Mucha je teolog a vysokoškolský pedagog.