Petr Vizina: Čemu se budeme smát?

Nedávno jsme v Česku slavili 17. listopad 1989 jako výročí příchodu svobody, propuštění politických vězňů a taky konce perzekucí a dozoru nad církvemi. Na Václavském náměstí byla k vidění podivuhodná věc: jako by ze záhrobí promluvil Václav Havel, nejvýraznější postava listopadové změny. Havlův projev, včetně typického ráčkování, namluvil imitátor. Pohyby a mimiku napodobil herec. Výsledek, ještě zdokonalený digitální technologií, označili tvůrci za hologram, tedy oživlý trojrozměrný obraz. Mám za to, že skutečný Václav Havel by se situaci, kdy jeho falešné já přednáší pod sochou svatého Václava projev o smyslu naší politické existence, srdečně zasmál. Vnímal totiž absurditu jako vedlejší efekt lidského konání, často vedeného těmi nejušlechtilejšími úmysly.

Že by se tomu Havel smál, soudím i podle četby prezidentova testamentu, jeho odkazu v podobě divadelní hry Odcházení. Státník na odpočinku a dramatik tehdy, v roce 2007, knižně vydal hru o pěti jednáních, kde s ironií vykresluje své nelehké loučení s mocí, ulpívání na výsadním postavení, devótnost a intriky svého okolí. Lidskou komedii, jejímž je svědkem i aktérem, nahlíží divadelní autor Havel s chápavým pobavením, jako by ji považoval za jakýsi průvodní jev existence.

Říká se, že konec korunuje dílo a Havlovo Odcházení pro mě takovou korunou je. Pro znalce divadla asi nebude Odcházení Havlovým vrcholným opusem. Přiznávám však, že jsem se při čtení Odcházení opakovaně smál nahlas.

Teolog Ctirad Pospíšil popsal tento druh humoru jako vážnou věc. Smích tu není odpovědí na zábavu, vtipy a gagy, ale úlevnou reakcí při kácení model. Jde o to vysmát se všemu, co si hraje na božské, nepohnutelné a platné na věky. Co je přitom prchavějšího a pošetilejšího než lpění na výsadním postavení a funkcích?

Obdobně se groteskou dějin zabývá Havlův generační souputník, spisovatel Milan Kundera ve svém prozatím posledním románu Slavnost bezvýznamnosti. „Rozpoznat bezvýznamnost vyžaduje často odvahu,“ uvažuje jedna z postav počtem stran nepříliš rozsáhlé knihy.

Kunderovým vyprávěním procházejí významní muži, kteří psali historii. Většinou jde skutečně o muže, protože zápas o vlastní významnost je, zdá se, mužská disciplína. Sovětský krutovládce Stalin poučuje v Kunderově grotesce své podřízené o Schopenhauerovi a Kantovi, tedy o filosofech, kteří svůj život zasvětili promýšlení toho, co je dobré a správné. Dějiny jsou často groteskní, násilník se nerozpakuje překroutit řeč dobrých úmyslů, a správné záměry se často zvrtnou ve svůj opak, připomíná nám Kundera. Umění románu spočívá v tom, že klade otázky a odhaluje neznámé stránky lidské existence. Že lidský život už nemá žádné neznámé stránky, že už jsme vše pochopili a vše víme, tvrdily dvě smrtící ideologie 20. století, které generace Havla a Kundery zažila.

Je iluzí, že by se věřících tyto otázky netýkaly. Nelze sám sebe vytáhnout za vlasy ze složitostí a nejednoznačnosti dějin, k nimž patří i naše víra, církev a náboženství. Nelze se zbavit údělu lidské existence. Vždyť božský Logos přijal tíhu lidského bytí za svoji. „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci,“ připomíná Ježíš, když mezi učedníky vypukne spor o vlastní důležitost, tedy o to, kdo je z nich podle zažitých měřítek nejvýznamnější. „Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jak ten, kdo slouží,“ uvádí Boží Syn své přátele do logiky přicházejícího království, aby jim brzy šel sám radikálním příkladem.

Zdánlivě mají Havlovy divadelní hry a Kunderovy romány jako prostor pro otázky, nejistotu a pochybování, se světem víry pramálo společného. Mám ale za to, že pouze zdánlivě. K osvobozujícímu smíchu nad 20. stoletím jako věkem ideologií se nelze přidat lehkovážně. Věčná lidská snaha přivlastnit si pravdu, stát se jejím opatrovníkem a drtit ty, kdo s pravdou nesouhlasí, přece nepominula s letopočtem. V Ježíšově odmítnutí při pokušení na poušti klanět se komukoliv nebo čemukoliv jinému než nebeskému Otci, slyšíme rachot, jak se modly tohoto světa v tu chvíli kácí k zemi. V ozvěně toho rachotu doteď zní tichý, podvratný smích nad výrokem Václava Havla z doby, kdy se stal prezidentem. Řekl, že jako člověk nadaný mocí je sám sobě podezřelý. Věděl totiž, jak chutná moc. Jako fetiš, nebo chcete-li jako modla.

K čemu všechno to pochybování moderního umění nad člověkem, nad lidskou identitou, k čemu to zkoumání a dotazování lidské situace? Havel nebo Kundera nejspíš těžko mohou patřit mezi učitele víry, každopádně podobně jako mnozí další za nás ušli dlouhou cestu právě při zkoumání lidského údělu.

Vraťme se ke smíchu jako osvobozující reakci na kácení model. Umění románu podle Kundery přišlo na svět jako ozvěna smíchu, který zní z nebes. „Člověk je svobodný, když se směje, když odhalí směšnou stránku věcí, které se tváří smrtelně vážně, a přitom jsou hloupé nebo šílené,“ připomíná v debatě o božském původu smíchu spisovatelka Sylvie Richterová. Modlami dneška samozřejmě nejsou sošky bůžků jako ve starověku. Spíš systémy a ideologie, které lidem berou Bohem danou svobodu a důstojnost.

„Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám: Radujte se!“ vybízí apoštol Pavel církev ve Filipech. Radost samozřejmě nemusí znamenat halekavé veselí. V božském smíchu, o kterém mluvíme, je ale radost vždy přítomná.

Konečně, i v tom našem údivu a následujícím smíchu nad Havlovým avatarem 17. listopadu na Václavském náměstí jsem spíš než škodolibost slyšel radost nad tím, co jsme během Sametové revoluce zažili a jaké nám historie přihrála privilegium. Ve smíchu nad počítačovou napodobeninou prezidenta zněla radost z toho, že jsme kdysi zažili kácení model, které s námi měly zůstat – jak to kdysi říkaly rudé slogany ve výlohách - na věčné časy a nikdy jinak. A také radost z toho, že jsme na Hradě měli státníka, který byl sám sobě podezřelý. Tím pádem jsme se i my, občané, mohli k jeho tichému smíchu přidat.

Má se za to, že Kunderovo hlavní téma je „otázka Boha ve světě bez Boha“. Otázce se dá rozumět třeba tak, jak jí rozuměl filosof Immanuel Kant: Bude člověk jednat správně i bez toho, že jej za správné jednání čeká odměna, třeba jednou na věčnosti? Ovšem pokud nám má být moderní umění užitečné i ve víře, pak třeba tím, že si otázku upravíme. Může znít třeba takto: Jak být na světě s Bohem? A čemu se budeme smát?

 

Petr Vizina je český novinář a hudebník. Působil jako vedoucí kulturní redakce zpravodajství České televize. Byl členem redakcí Lidových a Hospodářských novin, psal do Respektu, Reflexu či AD Magazínu, působí i v Českém rozhlase. Pro Českou televizi připravoval pořad Musicblok, moderoval pořad Před půlnocí či literární pořad U zavěšené knihy. Studia Katolické teologické fakulty UK dokončil prací o současné české literatuře a fundamentální teologii.