Adéla Muchová: Jednota v rozmanitosti
Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky či učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni dar uzdravovat? Mluví všichni jazyky? (1 Kor 12, 12-30)
Tyto lednové týdny jsou plejádou rozmanitosti: v katolickém kalendáři defilují výrazné osobnosti jako apoštolové na orloji. Pestrost Božího lidu je tak nejen teoretická, je skutečná a dosvědčená historií.
Duchovní učitel František Saleský, první misionář Pavel, teolog Tomáš Akvinský i sociální pracovník a pedagog Jan Bosko, zůstaneme-li jen u nejbližšího týdne. Okolo pak máme křesťanské mučedníky, například Máriuse a Martu se syny, Římanky Anežku a Martinu, či Fabiána a Šebestiána… Dále je tu Idelfons, biskup z Toleda nebo Anděla Merici, reformátorka v oblasti lidských a ženských práv šestnáctého století. A do toho všeho svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů.
Mluvíme-li o jednotě křesťanů, většinou máme na mysli především různé křesťanské církve, které se v mnohém liší historicky, doktrinálně, nebo pastoračně. Dnes naštěstí existuje mnoho bohulibých pokusů, jak tuto různost ekumenicky sladit a smířit. Co nás ovšem někdy může zaskočit, je rozmanitost v samotné katolické církvi. Tam, kde jednotu předpokládáme tak nějak automaticky. Více či méně podobný světonázor. Sdílené etické hodnoty. Společnou duchovní cestu…
A pak potkáme Jirku, který volí úplně opačnou politickou stranu, než my. Zjistíme, že pro Irenu jsou moje morální měřítka nepochopitelná. Všimneme si, že Martin s Janou se modlí způsobem, který je nám naprosto cizí... A to přitom všechny považujeme za aktivní a angažované katolíky! Jak se s takovou pestrostí vyrovnat? Jak rozumět diametrálním odlišnostem ve své vlastní církvi?
Téma je vlastně podobné celospolečenské debatě: sociologové dnes mluví o rozdělené společnosti, kdy jsou jednotlivé skupiny od sebe velmi vzdálené. Různé názorové proudy vedou virtuální kulturní války a spílají těm, jejichž postoje nesdílejí. Celkem jedno, zda jde o témata politická, jako nedávno před volbami; společenská, jako nyní kolem očkování; nebo náboženská, jako přístup ke svátostem…
Ale ano, zůstaňme ještě v naší církvi. Co se týká té mnohosti, tak možná pak nepřekvapí, že mezi svými přáteli — slovy apoštola Pavla — nacházím misionáře, proroky i učitele. Jejich rozdílné dary a poslání jsou jistě zajímavé, ale ještě zajímavější se zdají jejich odlišné duchovní cesty k jednomu a témuž Bohu. Opravdu: znám totiž Marka, který dělá zázraky, Terezu, která se modlí za uzdravení, i Láďu, který se modlí v jazycích. Tomáš je nadaným kazatelem, Petr zase vyhledávaným duchovním učitelem. Pavel medituje hodiny v tichu, Lucie za zpěvu a tance. Jarka se denně modlí růženec, ale Vojta ho ještě nikdy neměl v ruce. A Honza? Ten se často modlí prostě akcí — pomocí druhým…
Zeptat se na jejich duchovní život pak může být jako učit se nový jazyk. Tak třeba ta odlišná pojmenování Krista: Pro některé je Ježíš především Syn Boží, zatímco pro další je to Pán a Spasitel, pro někoho je Služebníkem a pro jiného Učitelem. Jednu a tutéž duchovní veličinu popíšou ze svého úhlu pohledu nebo podle své životní zkušenosti. Ano, teologicky je všechno košer a obhajitelné, ale přesto, nemáte taky někdy v církvi pocit, jakoby jedni mluvili o koze a druzí o voze? Jako kdyby byly jejich cesty natolik odlišné, že se jen těžko hledají styčné body… A tak zatímco teologové často dokážou uvedené rozdíly elegantně vysvětlit a vyladit, u rodinných či kavárenských stolů to budí spíše rozpaky nebo vášně. Jejich povahu a konkrétní konstelace si jistě doplníte sami... Zkrátka, jak je možné, že jsem s tímto marťanem ve stejné církvi?
Apoštol Pavel zdánlivě adresuje svůj list do Korintu prvního století, ale možná ve skutečnosti patří nám, katolíkům jednadvacátého století. Jistá kulturní podobnost s tehdejší římskou říší by tu byla – také my žijeme v pluralitní a rozmanité společnosti, v níž je nutné hledat své vlastní místo, ale zároveň být schopni akceptovat odlišnost druhých, společenskou i náboženskou. Je důležité žít svou víru poctivě a zodpovědně, ale zároveň vnímat jinakost jako obohacení, nikoliv nebezpečí.
Není vlastně přijetí odlišnosti a plurality znamením dospělosti? Připustit, že můj pohled na svět je prostě můj pohled na svět. Mám na něj zajisté právo, potřebuji jej mít do jisté míry definovaný a jaksi sdílený s druhými (například ve své sociální či náboženské bublině), ale nemohu jej absolutizovat nad všechny ostatní. Chci-li tedy pochopit bohatství pestrosti, můžu začít v nejužším a nejbezpečnějším okruhu — třeba ve své církvi.
Již drahnou dobu jí říkáme jedna, svatá, všeobecná a apoštolská… Co tedy prožívat svou katolicitu — všeobecnost—aniž by to vedlo k uzavření se do pseudo-katolického exkluzivního a nedostupného klubu? Pokud se dostatečně osmělíme, můžeme pak rádius odlišnosti posunout dál, k ostatním křesťanům, jiným náboženstvím i celé společnosti.
A tak možná teprve potom budeme schopni — podobně jako Ježíš — spolu s dalšími křesťany přinést chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, zdeptaným propuštění na svobodu a všem tak zprostředkovat milostivé léto Hospodinovo (Lk 4, 18-19). A vůbec nejlepší na tom bude, že to asi bude pro každého znamenat něco úplně jiného…
Málem bych zapomněla, tělo Kristovo přece není jen ta církev katolická…
Adéla Muchová je pastorální teoložka a duchovně doprovázející, působí na Katolické univerzitě v Linci.
