Samuel Prívara: Logika daru

Ježíš v dnešním evangeliu říká učedníkům, aby nebránili dětem přicházet k němu, vždyť právě jim patří nebeské království. A kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. My jsme slyšeli už mnohokrát, že Ježíš po nás nechce, abychom se chovali dětsky, že jsme naopak povoláni k tomu, aby naše víra zrála a my se stávali i duchovně dospělými. Děti mají nicméně přirozenou schopnost dívat se na svět kontemplativním pohledem, jsou schopny projevit nefalšovanou radost a přijmout dar jako dar bez podvědomých kalkulací o ceně či užitku. Toto zajisté platí do velké míry i dnes, nicméně v Ježíšově době to mělo ještě mnohem hlubší význam. Všichni víme, že v patriarchální společnosti neměla žena stejná práva jako muž. Možná ale mnohé překvapí, že dítě nemělo práva vůbec žádná. Koneckonců, formální zakotvení dětských práv se datuje až do druhé poloviny 20. století. Navíc, v Ježíšově době byla porodnost stejně jako dětská úmrtnost mnohem vyšší než dnes. Důsledkem toho bylo, že postavení a hodnota dítěte se vůbec nedaly porovnávat s dneškem. Dítě bylo naprosto odkázáno na milost a nemilost svého okolí. Proto celá židovská tradice dává přikázání starosti o sirotka. Jistě chápeme, že pokud měla rodina 12-15 dětí, tak se jim nedostávalo stejné pozornosti, jako dnes. Všechno, co tyto děti měly, braly opravdu jako velký dar. Když nás Ježíš zve do nebeského království, je potřeba pochopit a žít logiku daru. Podívejme se dnes spolu na dvě úrovně logiky daru, nejdřív na tu osobní nebo individuální a pak na úroveň sociální.  

Jednou z klíčových dimenzí křesťanství je vědomí, že jsme si svou existenci nedali sami, že nám byla darována, že jsme stvořeni k obrazu Božímu. Ale také to, že naše existence na tomto světě není jenom dílem náhody, že náš život má směřování a jsme povoláni každý jedinečným způsobem kráčet zpátky ke svému Stvořiteli. Denní reflexe toho, co jsme mohli zažít, tento láskyplný zpětný pohled na uplynulý den, nám umožní vidět Boží přítomnost v našem životě, že přes všechna ta trápení a překážky, nekráčíme životem sami. A tato zkušenost s živou přítomností Boží přirozeným způsobem vyvolá vděčnost. A jak to tak už v křesťanství bývá, i tady je přítomná jistá kruhová logika: všímání si Boží přítomnosti v událostech našeho života vyvolává vděčnost a opačně, vědomé prožívání vděčnosti např. tím, že se na chvíli zastavíme a vychutnáme si hezký moment, nebo si v reflexi připomeneme, co a jak jsme mohli prožívat, toto všechno pomůže zase v uvědomování si Boží přítomnosti v našem životě.   

Podívejme se teď na úroveň sociální. Papež Benedikt XVI. ve své encyklice Caritatis in Veritate z roku 2009, tedy z období největší finanční krize od tzv. Černého pátku, tedy krachu na burze v 1929, analyzuje příčiny krize a nastiňuje řešení. Všímá si, že selhání tržní ekonomiky se ve 20. století řešilo pomocí regulace, tedy že existovala jakási symbióza mezi logikou směny tržního ekonomického modelu a logikou práva, kde stát alespoň teoreticky garantuje rovnost všech. V tomto smíšeném ekonomickém modelu, ve kterém žijeme od pádu komunismu i my, je trh považován za nejlepší systém k dosažení optimální alokace zdrojů, přičemž právo má zase za úkol zabránit tržím selháním nebo je napravit. Benedikt poukazuje na to, že tento smíšený model nestačí, protože zcela vynechává transcendentní rozměr člověka. Vůbec nepočítá se základní lidskou zkušeností vztahovosti a logikou daru. Papež ve svém návrhu vychází z předpokladů křesťanského pojetí Boha a člověka stvořeného k obrazu Božímu: život člověka z víry je odpovědí na zkušenost Boha a tato skutečnost je prožívána jako dar. Tedy obyčejnou logiku směny a práva doplňuje logikou daru a vytváří podmínky, kde jediným kritériem není efektivita a utilitaristické použití statků.  Právě schopnost velkodušnosti a vidět věci jako dar umožní bratrství, což je zase kategorie tak často zmiňovaná současným papežem Františkem. Pokud se lidská existence vnímá na základě její podobností s Bohem, uvědomujeme si, že celá naše existence je veliký dar a že lidský život ve všech jeho dimenzích nelze vyjádřit jenom pomocí ekonomických kritérií. Naše západní civilizace začíná stále víc aplikovat do všech oblastí života tzv. technokratické paradigma, kdy aplikujeme kritéria z technického světa na oblast mezilidských vztahů a tím dochází k posunu vnímání toho, co je opravdu lidské. Vzniká kultura, která opěvuje efektivitu a užitečnost. Pokud ale někdo nesplňuje daná kritéria, stává se neužitečným, dostává se na okraj zájmu i společnosti a jeho hodnota jako lidské bytosti je pošlapána. Veliké riziko a nebezpečí technokratického paradigmatu dovedeného do dokonalosti je, že na okraj zájmu a společnosti se dostávají všichni, kdo nesplňují aktuální požadavky efektivity a že se to týká stále větší skupiny lidí: všichni starší, všichni ti, co nestíhají aktualizovat své poznání aktuálních trendů, chudí a lidé bez možnosti vzdělání. První dopady začínáme pociťovat už i my v naší společnosti. Různé průzkumy ukazují, že se stále častěji již mezi mladými lidmi prosazuje tato kultura např. při výběru přátel: to rozhodující kritérium již nebývají společně prožité chvíle, ale užitečnost, např. při dosahování lepšího statusu či postavení na sociálních sítích a podobně. A netýká se to jenom pracovního či společenského postupu, ale i volného času. Důsledkem tohoto se do popředí dostává tzv. deviantní antropocentrismus, tedy jisté téměř výlučné zaměření na vlastní já a jeho potřeby, a to jak v případě jednotlivců, tak i celých států. Nevidíme pak – stáváme se efektivně slepými –, že určité volby a životní styl mají dopad na část populace, jejíž hlas již není slyšet.

Nabízeným receptem je právě jistá transformace a zjemnění srdce v důsledku uvědomování si, že jsme všichni děti stejného Stvořitele. Jediným účinným prostředkem v boji proti lhostejnosti a tvrdosti srdce je právě samaritánství a soucit: nástrojem, jak proměnit, nebo lépe řečeno nechat si proměnit vlastní srdce, jak spolupracovat na vytváření bratrské společnosti a otevřeného světa, je zmiňovaná logika daru a vděčnosti.

Nemusíme začínat s velkými věcmi a ani to nemá z dlouhodobého hlediska smysl. Jako křesťané jsme zváni k budování Božího království už tady na zemi. A první krok k vytváření podmínek Božího království pro jiné je, že necháme proměnit naše srdce tím, že se budeme systematicky stávat víc vědomými toho, co se děje kolem nás. Protože soucit, milosrdenství a vděčnost jsou důsledkem citlivého srdce. Ať se nám daří uvědomování si darů, které jsme dostali, například pomocí pravidelné reflexe našeho dne.