Kamila Trojanová: Sv. Isidor a láska ke stvoření

Do Schwarzenberského paláce na Hradčanském náměstí v Praze se chodí obdivovat Růžencová slavnost. Loni v květnu jsme si připomněli pět set padesát let od narození jejího autora, Albrechta Dürera, německého renesančního mistra.

Když se vynadívám na shromáždění růžencového bratrstva kolem Panny Marie s Ježíšem v náručí, se sv. Dominikem a anděly, vracím se k obrazu hned naproti - El Greco: Modlící se Kristus. Olej na plátně z konce šestnáctého století, - nebo spíše pozvánka k modlitbě, tady a teď, ve století jednadvacátém.

Pak sejdu o patro níž a otevřu dveře. Za nimi stojí muž. Tedy, socha muže. Socha od významného českého raně barokního sochaře Jana Jiřího Bendla z kostela v Budenicích na Slánsku.

Na sobě má jednoduchou košili, pracovní kalhoty a drží rýč.

To je Isidor. Isidor z Madridu. Isidor Zemědělec, Rolník, nebo taky Isidor Oráč. 

Isidor žil na přelomu 11. a 12. století ve Španělsku. Celý život pracoval na poli, oženil se s později blahoslavenou Marií Toribiovou a měli spolu jednoho syna.

Je svatý. Patron Madridu, dobré úrody a ochránce proti suchu, ale také manželů a dělníků, kteří pracují za denní mzdu. Někdy bývá vyobrazován se srpem, nebo s pluhem, který vedou andělé, zatímco se Isidor modlí.

Letos v březnu si připomínáme čtyři sta let od jeho svatořečení. I když připomínáme je spíše silné slovo. Isidor byl kanonizován roku 1622 spolu se čtyřmi světci – Terezií z Ávily, Ignácem z Loyoly, Franiškem Xaverským a Filipem Neri. Zahanben jejich velikostí, ale mnohem spíše ze své skromnosti, zůstává tento svatý laik často příslovečným pátým kolem u vozu. Nejen internetové životopisy svatých, ale i knižní publikace Isidora ve výčtu světců z roku 1622 většinou opomíjejí.

Čtyřsté výročí proto může být příležitost se se svatým z Madridu seznámit – a nechat se jím pozvat.

Kam? Na cestu lásky ke stvoření v každodenním životě. 

Svatý František, patron ekologie, byl kazatel, který pil, co kázal. Od května 2015 nás všechny, věřící a nevěřící, občany a politiky, lidi dobré vůle, spolu s papežem Františkem nepřestává vytrvale zvát k péči o společný domov.

Také jsem se nechala pozvat. Z lásky ke Stvořiteli a ve velké úctě k výsledkům Jeho práce, k důstojnosti každého člověka a k budoucím generacím, a taky proto, že mám prostě ráda přírodu, nebo jak říkáme křesťansky, stvoření (to proto, že, jak vzpomíná encyklika Laudato si, říci v židovsko-křesťanské tradici „stvoření“, je více než říci příroda, protože se to týká Božího plánu lásky, kde má každý tvor svoji hodnotu a svůj smysl. Příroda je často pojímána jako systém, který se analyzuje, chápe a řídí. Avšak stvoření může být chápáno pouze jako dar, který vychází z otevřené ruky Otce všech, jako realita osvícená láskou, která nás svolává ke všeobecnému společenství - LS 76). Leží mi na srdci péče o stvoření, snažím se žít odpovědným a udržitelným životním stylem, ale i lépe pochopit roli a odpovědnost jednotlivce v rámci nastavených společenských systémů.

Za posledních sedm let jsem si nejednou myslela, že bych měla být malou františkou: připomínat sobě a stejně tak i okolí, že bychom měli jezdit vlakem, jíst méně masa, šetřit vodou a energií, nekupovat tolik zbytečných věcí, omezit nadprodukci textilu, nakupovat od místních malých farmářů a bez odpadků, vymazat nepotřebné emaily a mnoho dalšího.

Mezitím jsem párkrát přečetla encykliku Laudato si' a taky jsem potkala Isidora.

Domnívám se, že svatý Isidor skvěle doplňuje svatého Františka jako laický světec udržitelného životního stylu v každodennosti. Světec, který nám pomůže bytostně pochopit, že slovy encykliky Laudato si', je možné potřebovat málo a žít hodně (LS 223) a že opravdu ekologický přístup se stále více stává přístupem sociálním, (…) aby se naslouchalo volání země i volání chudých. (LS 49)

Světec, který nás může pozvat na cestu, která přechází od konzumu k oběti, od chtivosti ke štědrosti, od plýtvání ke sdílení v určité askezi, která „se učí dávat a nikoli si jen odříkat.“ (LS 9)

Než vyrazil do práce na pole, začal Isidor každý den modlitbou. Byl za to kritizovaný kolegy i nadřízenými. Když šel majitel statku jeho práci zkontrolovat, nalezl prý Isidora v modlitbě a na poli pluh vedený anděly. Možná nás tím chce Isidor i dnes varovat, že nepřetržitá akcelerace změn lidstva a planety se dnes pojí k intenzifikaci rytmů života a práce, čemuž španělsky někteří říkají „rapidación“ (urychlování) (LS 18), anebo nám chce prostě připomenout, že svět je něčím víc než problémem, který je třeba vyřešit; je radostným tajemstvím, které kontemplujeme s plesáním a chválou (LS 12).

Poté pracoval odpovědně, protože od svého stvoření jsme povoláni k práci. (LS 128)

Po práci se chvíli možná jen tak díval do krajiny. Snad proto, že věnovat pozornost kráse a milovat ji nám pomáhá vycházet z utilitaristického pragmatismu. Neučíme-li se pozastavit, obdivovat a oceňovat krásu, není divu, že se každá věc stává bez skrupulí předmětem k použití a zneužití. (LS 215)

Cestou z práce pozval ke stolu známé a hladové, v neděli slavnostněji a ve všední dny se Isidor s manželkou podělili o to, co je na stole. Říká se, že u Isidora se stal zázrak: každý se najedl dosyta, přestože hrnec byl již prázdný. – Tedy, právě když byl prázdný. Možná nám tím chce i dnes připomenout, že se vyplýtvá přibližně třetina vyprodukovaných potravin a „potraviny, které zahazujeme jako bychom kradli ze stolu těch, co jsou chudí.“ (LS 50)

A odpadky? Kolik asi vyhodí jeden průměrný zemědělec ve Španělsku na přelomu jedenáctého a dvanáctého století odpadků? Zatímco dnes se produkují stovky milionů tun odpadků za rok. (LS 21-22)

Občas se setkávám s názorem, že v dnešní Evropě je díky relativně fungujícímu sociálnímu systému modlitba více potřebná než almužna. Nesouhlasím a nesouhlasím se srovnáváním (2 Kor 9,7), ale zároveň přiznávám, že láska ke stvoření mě pomáhá přímočařeji (drobet) porozumět střídmosti, která se dnešní společnosti natolik vzdálila. Střídmost a pokora v posledním století nebyly ceněny. Je-li však generalizujícím způsobem oslabeno uplatňování nějaké ctnosti v osobním a sociálním životě, způsobuje to mnohé nerovnosti, včetně těch ekologických. Nestačí proto už mluvit jenom o integritě ekosystémů. Je třeba mít odvahu mluvit o integritě lidského života, o nezbytnosti prosazovat a spojovat všechny velké hodnoty. (…) Není snadné dát uzrát této zdravé pokoře a šťastné střídmosti, pokud jsme autonomní, pokud vylučujeme ze svého života Boha a naše já zaujímá Jeho místo, pokud věříme, že naše subjektivita určuje, co je dobro a co je zlo. (LS 224)

Sám chudý, dával štědře. Vždycky je možné rozvinout novou schopnost vyjít ze sebe k druhému. (LS 208)

Isidor se nevěnoval abstraktním projektům a úvahám a nevyhýbal se náročným a nejistým úkolům. Když se dozvěděl, že v sousedství Madridu jsou lidé a cestující bez vody, kopal zde studnu několik měsíců. A to byl svatý.

Svatý Isidor. Přímluvce dobré úrody a ochránce proti suchu, ale také dělníků, kteří pracují za denní mzdu. Jako jsou bratři, fratelli, kteří v roce 2022 na jihu jeho rodného Španělska, v plastových sklenících o rozloze více než třicet tisíc hektarů trhají rajčata i pro náš supermarket.

A taky nás, abychom si uvědomili, že opravdu ekologický přístup se stále více stává přístupem sociálním (LS 49).

Dnešní svět potřebuje isidorky a isidory, kteří si budou ve své každodennosti vědomě a vytrvale vybírat malou cestu lásky ke stvoření, která vede údolím střídmosti na pole štědrosti.

Znám mnohé. Povzbuzujeme se a těšíme se spolu z cesty vlakem noční Evropou, z bavlněných šatů ze sekáče, který zaměstnává lidi bez domova, z paběrkování pro potravinovou banku, nebo z opraveného rádia.

Všímám si ale, jak mnohé isidorky, které se s láskou snaží chránit stvoření a dělit se o jeho štědrost, věřící i nevěřící, trápí svědomí, když poruší některé ze svých dobře míněných ekologických zásad. Upadají pak do letargie a nešťastnosti s tím, že to stejně nemá smysl, protože klimatická krize je vážná a ostatní to stejně vůbec nezajímá a žijí si nadále nad poměry.

Kam pak dál?

Od Isidora vedou moje kroky ještě jednou a znovu do zadní místnosti, kde leží ohromná socha. Ukřižovaný od Matyáše Bernarda Brauna. Lipové dřevo s novější polychromií, nadživotní řezba z první poloviny osmnáctého století, jedna z Braunových největších děl, která byla objednána opatem Eugenem Tyttlem pro letní refektář cisterciáckého kláštera v Plasech. Lipové dřevo, - nebo spíše Ten, který na sebe vzal hříchy světa.

Ten, díky kterému a se kterým má naše každodenní malá cesta lásky ke stvoření více než smysl.