Petr Mucha: Evropa jako duchovní úkol
Za měsíc na sebe převezme Česká republika velmi zodpovědný úkol. Předsedat největšímu demokratickému společenství na světě. Na půl roku bude předsedající zemí Evropské unie, respektive rady Evropské unie. Stane se tak v nelehké době ruské agresivní války ve východní části Evropy a v období, kdy stále řešíme následky pandemické krize. Tento úkol a odpovědnost na sebe nebere jen naše vláda, ale do jisté míry celá společnost, my všichni. I proto je na tomto místě užitečné zamyslet se nad duchovními souvislostmi této skutečnosti.
Zajímavou spojitost nám nabízí již liturgické čtení ze 7. neděle velikonoční. První čtení pojednává o umučení Štěpánově, který je za své statečné vyznání Krista kamenován. Když umírá, v modlitbě odpouští svým vrahům, mezi nimiž byl i mladík jménem Šavel, významný a horlivý pronásledovatel církve. Papež František v promluvě na svátek sv. Štěpána v roce 2015 poukázal na to, že Šavel brzy poté prožil obrácení a stal Pavlem, Kristovým učedníkem a pozdějším apoštolem národů. Podle Františka mělo Štěpánovo odpuštění zásadní vliv na proměnu Šavla v apoštola Pavla, který se postupně stal jedním z klíčových nástrojů při rozšíření církve do celého tehdy známého světa. Skrze vliv na Pavlovu konverzi jakoby Štěpánovo odpuštění otevřelo dveře pro zrození univerzality církve, jejíž evangelium se stalo pojivem rozmanitých kultur, národů a ras.
Odpuštění a smíření vždy mění duchovní realitu a dává prostor ke zrodu něčeho nového, ke sblížení a sjednocení. V tomto smyslu můžeme interpretovat i kořeny evropské integrace, postupně vedoucí k existenci dnešní Evropské unie. Její počátky pramení v bolestném procesu odpuštění a smíření po druhé světové válce. Na rozdíl od předválečného postoje křivdy a touhy po odplatě, tentokrát zvítězil princip smíření. Podaná ruka k odpuštění a spolupráci umožnila vytvořit atmosféru, v níž bylo možné nejen nové soužití dosud znepřátelených národů, ale dokonce i vznik nové reality, rodiny evropských národů.
Stojí za připomenutí, že na počátku tohoto procesu stála řada vynikajících křesťanských osobností, v čele s Robertem Schumanem, které měly zásadní podíl na tom, že se duchovní hodnoty smíření, odpuštění a solidarity dostaly do popředí společenských procesů té doby. Navázaly tak na mnoho velkých postav církevní historie, včetně patronek a patronů Evropy, které vtiskly do jejích duchovních dějin hodnoty evangelia. Tuto skutečnost vyzvedl i papež František v roce 2016 při převzetí ceny Karla Velikého. Ve svém projevu při této příležitosti uvedl, že „po letech tragických konfliktů, které vyvrcholily v nejhrůznější válce, jakou svět pamatuje, povstalo z Boží milosti cosi zcela nového, co nemá v dějinách obdoby. Popel trosek nemohl uhasit naději a hledání solidarity, jež planuly v srdci otců zakladatelů evropského projektu. Ti položili základy této pevnosti míru, stavby sestávající ze států, které nejsou spojeny násilím, nýbrž svobodnou volbou společného dobra, v níž se navždy vzdaly vzájemné konfrontace. Po mnoha konfliktech Evropa konečně znovu nalezla sebe sama a započala s budováním svého domu.“
Heslem českého předsednictví Evropské unie má být „Evropa jako úkol“, což je titul jedné z významných esejí Václava Havla věnovaných poslání integrované Evropy v dnešním světě. Dovolte mi, abych s ohledem na výše uvedené souvislosti a na duchovní podstatu hodnot smíření a odpuštění, stojících v kořenech evropské integrace, rozšířil toto heslo na „Evropa jako duchovní úkol“. Proces integrace evropských národů byl umožněn mnoha dalšími principy, které mají své kořeny v duchovní tradici křesťanství. Příkladem může být zásada jednoty v rozmanitosti, která usiluje o harmonii v podstatných otázkách, při současném zachování dílčích odlišností jednotlivých členů. S principem sdílení darů a vzájemného doplňování tak odkazují na teologii apoštola Pavla. I zásady rovnosti, solidarity, subsidiarity a respektu, přítomné v mechanismech fungování Evropské unie, pramení z hodnot evangelia.
Naopak národovecké sobectví a přílišné zdůrazňování národních zájmů na úkor sdíleného dobra, to jsou tendence morálním zásadám křesťanství vzdálené. Často jsme svědky toho, že některé země pouze využívají výhod svého členství, při současném nerespektování sdílených hodnot, ke kterým se při vstupu do společenství přihlásily. V tomto smyslu se nejčastěji zmiňuje Maďarsko, nicméně i naše země nezřídka otevírá ruku k přijetí peněz a pomoci ze společných fondů, když jde však o společné blaho, hovoří především v kategoriích českých národních zájmů a hledí si čistě vlastních výhod. Některé země dokonce ostudně maskují národovecké sobectví tzv. obranou křesťanských hodnot.
Charles Taylor, významný křesťanský filozof, v tomto smyslu varuje před návratem k nacionalismu, který v minulosti, coby zdroj kolektivní identity, přivedl evropský kontinent na pokraj sebezničení. Podle něj je vhodnějším zdrojem společné evropské identity po staletí sdílený systém duchovních hodnot, jako jsou svoboda a důstojnost člověka, individuální odpovědnost, solidarita a úcta k pravdě. Jde o evangelijní hodnoty, které utvářely evropskou civilizaci dávno předtím, než se v jejích dějinách rozvinulo pojetí národních identit. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že mezi takto chápaným pojetím Evropy a jejími národy nemá být rozpor. Již zmíněný Václav Havel hovořil o různých úrovních identit, které se vzájemně doplňují a navazují na sebe. Od identity rodné a místní, přes národní, až po tu evropskou. V tomto smyslu tvoří evropské národy skutečnou rodinu, kde národní identita je jako křestní jméno a evropská identita je jako příjmení.
Evropská unie nemá zůstat pouhým hospodářským projektem zaměřeným čistě na ekonomický prospěch. Vize evropské integrace, jejímž hnacím motorem by byly pouze ekonomické výhody a blahobyt, by byla slabá a nedostatečná. Evropská unie má být především společenstvím sdílených hodnot. K tomu vyzval již papež Jan Pavel II. ve svém projevu k Evropskému parlamentu v roce 1988 a povzbudil k tomu, aby Evropská unie pokročila od roviny ekonomické spolupráce k větší sounáležitosti duchovní. A po více než čtvrtstoletí papež František na stejném místě připomněl, že „jádrem ambiciózního politického projektu Evropské unie byla důvěra v člověka, ne ani tak jako v občana a ekonomického činitele, ale v člověka, v muže a ženy, jako osoby nadané transcendentní důstojností.“
Jednou z principiálních hodnot Evropské unie je zásada dialogu. To co mnozí považují za její slabost je ve skutečnosti jednou z jejích nejsilnějších stránek. Díky nutnosti neustálého vyjednávání členských států, jednotlivých unijních institucí i politických frakcí, rozvíjí Evropská unie větší schopnost dosahování dohody a ve srovnání s jednotlivými státy i větší odolnost před extrémismy všeho druhu, od pravicového až k levicovému. Z toho pramení i skutečnost, že navzdory mnoha předpovědím o jejím zhroucení během posledních krizí, ať už té finanční, pandemické, nebo současné války na Ukrajině, Evropská unie prokázala svou stabilitu a větší schopnost čelit globálním výzvám, než jednotlivé státy. Dialogický charakter Evropské unie ocenil i papež František a povzbudil k jeho dalšímu rozvíjení do budoucna slovy “mír bude trvalý do té míry, v níž vyzbrojíme své děti zbraněmi dialogu“.
Pro deník La Stampa v roce 2019 František dokonce prohlásil: „Evropa se nemůže a nesmí rozpadnout. Představuje nejen zeměpisnou, ale též kulturní a dějinnou jednotu. Sen otců zakladatelů byl reálný a tuto jednotu se podařilo uskutečnit. Toto bohatství nyní nesmíme ztratit.“ Projekt Evropské unie má mnoho svých problémů, ale skrze schopnost jejich překonávání neustále prokazuje, že jde o projekt účinný, projekt budoucnosti a projekt prorocký, který nepřestává inspirovat i za svými hranicemi. Ne náhodou pro jeho hodnoty teď trpí a krvácí lidé na Ukrajině. V této válce nejde pouze o konflikt dvou zemí, ale o konflikt dvou společenských a civilizačních vizí. Jedné postavené na sdílených hodnotách a respektu, a druhé vyznávající jen brutální hrubou sílu.
Na závěr mi dovolte následující povzbuzení. Stejně jako naše rodiny, místní komunity a stát, je i Evropská unie naše, je tvořena námi. Není to něco vnějšího, vzdáleného, jde o společné dílo tvořené každým z nás. I ona bude taková, jak ji budeme spoluutvářet. Současné české předsednictví je v tomto smyslu výzvou, abychom každý svým dílem přispěli k jejímu, a tudíž i vlastnímu dobru. Kromě aktivního občanství a rozvíjení výše uvedených hodnot, na nichž projekt Evropské unie stojí, máme ještě jeden velký prostředek. Jako křesťané můžeme přispívat k obecnému dobru mocným prostředkem modlitby, který má potenciál spoluutvářet dějiny mocí Ducha svatého, jehož svátek seslání brzy oslavíme. I poválečné smíření a odpuštění, které stojí v základech Evropského domu, by nebylo možné bez působení tohoto Ducha, který uschopňuje k překonání barier a rozdělení.
V liturgii slova svátku Letnic uslyšíme ze Skutků apoštolů o tom, jak zástupci rozmanitých národů žasnou nad působením Ducha, v němž nacházejí společné slovo, jak „Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie“ a všichni ostatní nacházejí jednotu a porozumění. Modleme se za to, abychom působením Ducha svatého my Češi, Němci, Poláci, Francouzi, Maďaři, Italové a všichni ostatní členové evropské rodiny národů nacházeli stále větší porozumění, jednotu a vůli ke spolupráci.
Petr Mucha je teolog a vysokoškolský pedagog.
