Adéla Muchová: Trojice a vztahy
Týden po letnicích slavíme Boží Trojici; téma, které je bohatou inspirací nejen pro teology, ale pro každého na duchovní cestě. Jde o klíčový prvek křesťanské víry i spirituality, s nímž si odborníci lámou hlavu již po staletí: Bůh sice jeden, ale osoby hned tři…
Romano Guardini k tomu napsal: „Každý člověk je osobou jen jednou: své vlastní a jedinečné "já" vyslovuje jako jedinec. V Bohu jsou tři, kteří je vyslovují. Chce-li člověk říci "ty", musí vyhledat jiného člověka; Bůh naproti tomu nachází toho, k němuž promlouvá, ve svém vlastním životě. Člověk potřebuje druhého člověka, aby vzniklo společenství, a je proto v každém smyslu závislý. Bůh má naproti tomu společenství sám v sobě“ (R. Guardini, O modlitbě).
Teologická hádanka Boží Trojice vždycky lákala například umělce. Jenom si představme, kolik ztvárnění Trojice jsme v životě viděli. Klasickým zobrazením je postarší vousatý muž, jemuž sekunduje dospělý syn a nad hlavou holubice. Ačkoli v sochařském umění je nutno poletujícího Ducha nějak důvtipně ukotvit za pomoci různých paprsků, i tak je tzv. Trojičních sloupů na našich barokních náměstích spousta. Pro naši užitou víru je zajímavé především antropomorfní znázornění Božských osob, které nabízí širokou paletu výkladů a interpretací. V dnešním příspěvku bych se ráda zaměřila především na aspekt Trojice, který se týká vztahů.
Tušíme, že Otec, Syn a Duch svatý jsou úzce provázáni svým Božstvím. Nevíme, jak probíhá jejich vzájemná komunikace, ale z Ježíšových slov v Janově evangeliu cosi odhadujeme: „Všechno, co má Otec, je moje; Duch svatý z mého vezme a vám to oznámí (Jan 16).“
I zde se můžeme inspirovat uměním, třeba proslulou Rublevovou ikonou z 15. století. Ačkoliv tři postavy sedící kolem stolu mlčí, jejich vzájemná blízkost je zřejmá a divák se přirozeně stává součástí příběhu. Jejich neverbální komunikace vyzařuje plnou přítomnost, harmonii a klid. Každá z postav hledí jiným směrem, přesto jsou spolu. Ikonografické ztvárnění neřeší podobu, všechny osoby vypadají stejně a divák se tak může oprostit od klasických schémat Božího obrazu. Při meditaci ikony je zřejmé, že Bůh bere vztahy vážně, všichni zúčastnění jsou tu aktéry hlubokého vztahu. Vždyť Bůh není sám o sobě; podstatou Trojice je vzájemný vztah tří Božských osob.
Boží důraz na vztah je zásadním křesťanským motivem – víru je možné prožívat pouze ve vztahu: miluj Boha a miluj bližního svého. Víra na úrovni pouhého náboženského nebo etického přesvědčení může být v mnohém přínosná, ale nikoliv úplná a transformující. Neprovede nás přes životní hory a údolí, nepodrží nás, když docházejí síly, po boku nebude stát nikdo, o koho se opřít.
Téma Boží Trojice nás proto vyzývá k neustálé revizi vlastní víry. Zve nás, abychom nezůstali uzavřeni v již osvojených a ozkoušených pozicích, ale opakovaně se ptali, kým je pro nás Bůh v současné životní situaci. Třeba nakolik je naše víra skutečně živým vztahem a ne pouhým souhlasem s náboženskou věroukou.
Vztah s Bohem
Velkou pomocí nám může být biblický jazyk rodinných vazeb. Bůh Izraele se prezentuje jako otec, ačkoliv je zřejmé, že pohlaví tu nehraje zásadní roli. Vztah rodiče a dítěte jednoduše odkazuje k nebližšímu možnému vztahu, jehož jsme schopni. Vypráví příběh o blízkosti, bezpečí i smyslu našeho bytí. Přestože využívá obrazů, které nemusí přesně odpovídat zkušenosti každého z nás, pokouší se zachytit onu vzácnou blízkost dvou lidí. Bůh rozehrává naše city proto, abychom pochopili jeho zájem o nás. Vztah s Bohem je výlučnou záležitostí, která je těžko popsatelná slovy; přesto zve každého z nás, abychom tento vztah zkoumali. Zve nás, abychom sledovali, kde se tento vztah odehrává a kudy vedou Boží stopy v našich životech.
Bůh využívá našich reálií, aby nám přiblížil sám sebe. Má to svá rizika, neboť my máme tendenci tyto obrazy posléze formovat podle svých představ, dosazujeme si tam své zkušenosti, své bolesti i touhy. Formujeme si představu Boha na základě svých nedokonalých zkušeností a pokulhávajících přirovnání. Možná proto si Bůh vystačí se symbolikou, při níž mu hlavně záleží na tom, abychom—alespoň do nějaké míry—pochopili jeho zájem o nás. Osoby a vztahy Božské Trojice provokují naše myšlení právě tímto směrem. V různých obdobích našeho života nám tak mohou pomoci odlišné podoby Boha. Někdy je to obraz starostlivého rodiče, otce nebo matky. Jindy je to třeba osoba Krista, Boha vtěleného do našeho lidství, a zase jindy obraz Ducha, tajemného Božího hybatele. Můžeme se ptát, která Boží podoba je pro nás v různých obdobích našeho života nosná a směrodatná; nakolik posiluje naší víru jako vztah s Bohem… Kým je pro nás Bůh Otec, Ježíš Kristus nebo Duch svatý právě dnes? A jakým způsobem se proměňuje naše vnímání Boha v čase…
Pestrost Boží Trojice je praktickým prostředkem na duchovní cestě. Zatímco v období zmatku zpravidla vyhledáváme moudrost Otce, uprostřed bolesti se obracíme k Synu, a při rozhodování voláme na pomoc Ducha Božího. Podobné je to při radostných událostech. Můžeme si například všímat, komu adresujeme svůj vděk, komu zpíváme o radosti, s kým mlčíme v tichém úžasu… Ať tedy prožíváme intenzivnější či vlažnější vztah s Bohem, v posledku máme vždy podíl na Božském vzájemném vztahu, který uzdravuje a dává život.
V pastorační praxi se ovšem setkáváme s lidmi, pro které vztahová terminologie nefunguje. Představa partnerského vztahu s Bohem se jim zdá příliš infantilní, familiérní nebo naopak vzdálená. Svou roli může hrát třeba bolestivá zkušenost s přísnou autoritou, nezájem ze strany rodičů, či opuštění od partnera. Zásadní pastorační otázkou potom je, jak takovým lidem vhodně přiblížit Boží blízkost, aniž bychom sklouzávali buď k abstraktnímu dogmatismu, nebo naopak k emotivnímu zjednodušování. I tady nám přichází na pomoc pluralita Božích podob jak v Trojici, tak v další biblické tradici…
Vztah s druhými
Tajemství Trojice a jejích vnitřních vztahů hluboce souvisí i s našimi vztahy s druhými. Bůh často ustupuje do pozadí, nenárokuje si první místa a naší první lásku. Možná tuší, že jeho blízkost pochopíme teprve díky lásce lidské, vztahům, které jsou pro nás líp představitelné. Člověk je vztahové stvoření a podobně jako se osoby Trojice vztahují jedna ke druhé, i my se vztahujeme k lidem kolem sebe.
To, že jsme schopni porozumět smyslu svého života díky konkrétním vztahům, ilustruje například filmový průmysl. Film, v němž by hlavní zápletku neurčoval romantický nebo konfliktní vztah, skoro nemá smysl točit. I příběhy odehrávající se v dalekých galaxiích, jsou nakonec osudově propojeny s životy konkrétních pozemšťanů. Sledujeme, že život hrdiny je zpravidla naplněn obětováním se pro druhé, nebo alespoň vyřešením vleklého konfliktu. Vztahy s druhými jsou jádrem naší existence a odkazují k ještě podstatnějšímu, našemu vztahu s Bohem.
Slavnost Boží Trojice nás tak pobízí k reflexi našich mezilidských vztahů. Podobně jako je Bůh definován svým vnitřním vztahem, i náš život je určován každodenními kontakty s blízkými či vzdálenými. Ve světle Trojice dnes můžeme nově pohlédnout na vztahy, v nichž právě žijeme. Od těch s nejbližšími, přes ty které tvoříme v pracovním a veřejném prostoru, až po oblast víry.
Můžeme se například ptát, nakolik se naše vztahy blíží obrazu z Rublevovy ikony. Nakolik jsme v nich plně přítomni, kolik opravdovosti do nich vkládáme, a jakým způsobem vyjadřujeme péči o druhé. Nakolik se ostatní cítí v naší přítomnosti přijatí a v bezpečí, jakým způsobem posilujeme důvěru s blízkými? Mysterium Boží Trojice nás dnes zve k tomu, abychom naše vztahy odevzdali k nové proměně.
Adéla Muchová je pastorální teoložka a duchovně doprovázející, působí na Katolické univerzitě v Linci.
