Kardinál Lazar Ju Hungsik: Ve světě je mnoho hrdinských kněží

Deborah Castellano Lubov – Vatican News

„Existuje mnoho krásných kněžských příběhů, nejen těch ošklivých a nepříjemných, o které bohužel není nouze“, říká prefekt Dikasteria pro klérus, Lazar Ju Hungsik, v obsáhlém rozhovoru pro Vatican News, v němž hovoří o kněžství, povoláních, seminární přípravě a církvi v Asii. Podle budoucího korejského kardinála se klerikalismus v církvi potírá za pomoci kněží, kteří jsou „otci“ a také „syny a bratry“ svých společenství. Jestliže církev vychová lidsky, duchovně a intelektuálně zralé kněze, „pak konečně uslyšíme méně o zneužívání a dalším známém zlu“.

Monsignore Lazare, co jste dělal, když jste se dozvěděl, že vás papež jmenoval kardinálem? Jaká byla vaše reakce?

„Byl jsem v Záhřebu na pastoračním pobytu a tu neděli jsem ve společnosti jednoho přítele navštívil tamní mariánskou svatyni, když mi náhle zazvonil mobilní telefon. Vzhledem k tomu, že se svatyně nachází na velmi vysokém místě, nebyl tam zrovna nejlepší signál. Telefonoval mi jeden známý: „Papež tě jmenoval...“ „Koho jmenoval?“, nechápal jsem. Stručně řečeno, sdělil mi, že mé jméno je na seznamu nových kardinálů. Vzpomínám si, že od Regina coeli u svatého Petra uplynulo asi 20 minut. Vypnul jsem tedy telefon, pomodlili jsme se před Nejsvětější svátostí a potom růženec, při kterém jsem prosil Pannu Marii o pomoc, abych dobře dostál tomuto novému povolání ve službě církvi, papeži a kněžím. Pak jsem znovu zapnul telefon a byl jsem zavalen telefonáty a zprávami. Pomyslel jsem si: „Nejsem toho hoden, ale pokud mě Svatý otec jmenoval, pak být kardinálem pro mě znamená ještě více milovat církev, lépe sloužit papeži, být nástrojem Boží milosti pro všechny kněze, jáhny a seminaristy na světě“.

Kardinálové jsou nejbližšími papežovými poradci. Jak si myslíte, že bude tuto roli vykonávat?

„Nikdy mě nenapadlo radit Svatému otci. Naopak, společenství s papežem jsem vždy považoval za velmi krásné. Pokud jde o mne, místo abych radil, snažím se spíše naslouchat Svatému otci, abych dobře pochopil, co očekává od mé služby, počínaje několika základními otázkami: Jaké kněze dnes církev potřebuje? Jak je vybírat? Jak je formovat? V tomto ohledu vidím velmi jasnou odpověď v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium. Důležité je žít podle Božího slova. Obecně říkáme, že kdo žije Slovo, je křesťan, a kdo ho nežije, nemůže se jím nazývat. Žít společně Slovo, jak si to přeje Svatý otec v encyklice Fratelli tutti, tedy být bratry a sestrami v evangelijní atmosféře vzájemné lásky. V apoštolské konstituci Praedicate evangelium dnes čteme, že evangelizace se uskutečňuje především svědectvím: svědectvím lásky, bratrské lásky. Kněží proto musí jako první uvádět do praxe ducha Praedicate Evangelium a spolu se svěřenými společenstvími prožívat realitu synodální církve“.

Reforma kurie popsaná v Praedicate Evangelium platí od neděle 5. června, slavnosti Letnic. Jaký vliv má na vaši každodenní realitu?

„Papež František, jakmile byl zvolen, ustanovil Radu kardinálů a pravidelně ji svolával, poslední setkání bylo tuším jedenačtyřicáté. Práce této Rady se však určitým způsobem týkala celé církve, a to právě s ohledem na novou apoštolskou konstituci Praedicate Evangelium, která není dílem jednoho člověka, ale mnoha autorů, kteří se modlili, vedli dialog a snažili se najít cestu pro církev v naší době. Osobně cítím, že mým úkolem je dobře žít v duchu Praedicate evangelium, aby se církev díky nasazení každého z nás stávala stále více tím, čím ji Bůh chce mít, a také aby v očích světa působila stále věrohodněji. A synodalita církve je svědectvím její nejkrásnější tváře“.

Jste prefektem Dikasteria pro klérus, které se zabývá kněžími a jáhny. Papež František často odsuzuje klerikalismus. Jaké jsou podle vás konkrétní způsoby chování a návyky, proti kterým chce papež zasáhnout? A jak s nimi lze zápasit?

„Kněz předsedá společenství, slaví za ně a s ním eucharistii, je jeho otcem a průvodcem. Ježíš ustanovil kněžství také pro službu společenství, a proto bez společenství nemůže existovat služebné kněžství. Kněz je však rovněž synem této komunity, jejím společníkem v tom smyslu, že s ní kráčí a jí stejný chléb. Když tedy někdo absolutizuje roli kněze-otce, může z toho pramenit klerikalismus. Na druhou stranu, když je dobrý kněz skutečně otcem, ale zároveň v srdci cítí, že je synem a bratrem, pak bude milovat společenství celým svým srdcem, bude se mu věnovat na plný úvazek a nebude ztrácet čas honbou za osobními ctižádostivými touhami. Důležité je žít tento trinitární život společně se společenstvím“.

Jste znepokojen poklesem počtu kněžských povolání v mnoha částech světa?

„Ano, mám velké obavy. Téměř ve všech zemích povolání ubývá. Přesto chce mnoho mladých lidí napodobovat dobré příklady, o které není nouze. Jde tedy o to, nabídnout jim dobré příklady, tedy věrohodná svědectví těch, kteří žijí evangelium celistvě a umí tak ukázat, že Bůh je láska a že být s ním je naše jediné dobro, jediné pravé štěstí lidského srdce“.

Jak může z tohoto pohledu pomoci formační zkušenost ze semináře?

„Seminář není továrna, kde se vyrábějí kněží, ale spíše místo, kde žijí Ježíšovi učedníci a kde se postupně stávají jeho apoštoly. Proto je v semináři třeba především žít podle Slova, a to jak osobně, tak v životě společenství. Je totiž důležité dobře žít komunitním životem i v seminářích s malým počtem studentů. Jestliže celibát znamená také zřeknutí se lidské rodiny, aby se ovšem vytvořila větší rodina, musí se toto vědomí rodit a rozvíjet v srdcích kandidátů kněžství již v prvních letech formace“.

Pocházíte z Jižní Koreje. Na vašem kontinentu, v Asii, je mnoho církví svědkem rozkvětu kněžských povolání. Co by podle vás tyto církve mohly naučit ty, kde je krize povolání nejvíce patrná?

„Křesťanské dějiny Koreje jsou dějinami mučedníků a mnozí z nich přijali svou víru jako dar díky svědectví věřících laiků. V novodobých dějinách je sice pravda, že povolání ke kněžství přibylo, ale v současné době jich i zde ubývá, ačkoli církev se nadále velmi angažuje v podpoře a doprovázení povolání ke kněžství a zasvěcenému životu, a to jak mužských, tak ženských. Osobně vnímám povolání v Koreji jako dar, který nám Bůh dal a stále dává skrze naše mučedníky. Musíme se proto vrátit k příkladu mučedníků a myslím, že se to může týkat i jiných zemí“.

Jaké výzvy vidíte jako prefekt Dikasteria pro klérus pro kněze a jejich službu v současnosti jako nejnaléhavější? A jak by se měly řešit?

„Kněžství je velký Boží dar. Média často bombardují posluchače nikoli zcela dobrými zprávami o kněžích..... A přesto vidím, že existuje tolik hrdinských a dobrých kněží: farářů, misionářů ve službě Božímu lidu, zejména těm lidem, kteří jsou na okraji společnosti. Existuje mnoho krásných kněžských příběhů, nejen těch ošklivých a nepříjemných, o které bohužel není nouze“.

Papež František vyvinul mnoho úsilí, aby zvýšil pověst církve jako důvěryhodné a spolehlivé instituce, která dělá vše pro to, aby chránila nezletilé před zneužíváním. Jakou roli v tomto úsilí hraje vaše dikasterium?

„Cítím obrovskou bolest, když slyším o těchto zločinech kněží páchaných na nezletilých, jako jsou pedofilie a zneužívání obecně. Věřím, že pokud se nám podaří vychovat kněze, kteří budou lidsky, duchovně a intelektuálně zralí, nebudou využívat sexualitu k čirému potěšení, nebudou zneužívat nezletilé, ale naopak je budou respektovat a pomáhat jim, jak to ostatně dělala a dělá naprostá většina kněží. Jde tedy o to, aby se formovali pevní a zralí kněží, a pak, jsem si jistý, konečně uslyšíme méně o zneužívání a dalších známých nešvarech“.

Vraťme se ale k nárůstu kněžských povolání, který zaznamenávají asijské a africké církve...

„Každý kontinent prožívá svou vlastní situaci, ale není možné představit si církev bez kněží. Proto musí celý Boží lid v modlitbě vzývat dar nových kněží. V to doufám. A jsem si jist, že Pán nám tuto milost brzy udělí a ukáže nám cestu“.

(jag)