Radim Beránek: Brána do nebe

Milí posluchači, máte také nějaké svoje oblíbené místo, které je pro vás jakousi „bránou do nebe“? Mám na mysli takové místo, které vás takřka automaticky nabije pozitivní duchovní energií i ve chvílích, kdy máte pocit, že už je toho na vás trochu moc, že na vás všechno padá, že už to nemůžete vydržet v práci, s rodinou, ani sami se sebou, nebo kdy začínáte propadat nervozitě a zoufalství z toho, kam se celý náš svět žene, a ze všech tragických zpráv o válce a utrpení nevinných lidí. Ale jakmile se na onom místě ocitnete (anebo dokonce už jen když na toto místo pomyslíte a představíte si, že tam jste), tak hned pocítíte, jak se skoro jako zázrakem vlny vaší mysli ztišují, jak vás pomalu zaplavuje pokoj a klid, a jak se ve vaší duši začíná rodit tiché a radostné vědomí toho, co Juliána z Norwiche, anglická mystička z přelomu 14. a 15. století, vyjádřila slavným výrokem: „All shall be well and all shall be well and all manner of thing shall be well,“ což se dá přeložit jako: „Všechno bude dobré, všechno dopadne dobře, úplně všechno bude dobré.“

Prozradím vám dnes, jaké je moje oblíbené místo, které pro mne představuje takovou bránu do nebe. To místo je u kostelíka Panny Marie Sněžné na Sněžné u Krásné Lípy na severu Čech, nedaleko města Rumburk, ze kterého pocházím. Sněžná je velmi malá, trochu odlehlá vesnička, v podstatě jen pár domů. Cestou na Sněžnou z Krásné Lípy musíte odbočit na úzkou silničku, která je vlastně slepá a vede pouze na Sněžnou. A na konci této cesty je kostelík se starým krásným hřbitovem. Když stojíte zády ke kostelíku, tak vidíte po pravé ruce hřbitov a shlížíte přes sochu svatého Jana Nepomuckého do zalesněného údolí, které je v některé dny zalité sluncem a jindy se zase nad ním jako pára vznáší mlha - a to všechno propůjčuje Sněžné naprosto jedinečný a silný genius loci. A ač se to dá těžko vysvětlit, pak stačí pár okamžiků a při pohledu od kostela do údolí se vždy znovu a znovu objeví ten silný pocit hraničící s jistotou: „Všechno bude dobré, všechno dopadne dobře, úplně všechno bude dobré.“

Ale je ještě jeden důvod, proč má pro mne Sněžná už dlouho naprosto zvláštní a jedinečný spirituální náboj. Přímo na Sněžné se totiž v roce 2008 natáčely dvě klíčové scény filmu Předčítač podle knižní předlohy německého spisovatele Bernharda Schlinka, v hlavních rolích s hvězdami jako Kate Winslet, David Kross a Ralph Fiennes. Hlavní postava tohoto filmu, Michael Berg, se v roce 1958 jako patnáctiletý zamiluje do o jednadvacet let starší Hanny Schmitz. Jejich milostný vztah, který je do značné míry problematický, nerovný a ze strany Hanny i manipulativní, sice záhy končí, ale Michael si ho nese jako tajemství a jizvu na duši i v dospělosti. Hanna si v sobě nese také dvě velká tajemství, která se zoufale snaží ukrýt před světem a která ji vnitřně ničí. Zaprvé to, že je analfabetkou, že neumí číst a psát. Její druhé tajemství je ale ještě mnohem temnější: Hanna za války pracovala jako dozorkyně v koncentračním táboře a měla podíl na smrti mnoha vězeňkyň včetně dětí, které uhořely zamčené ve vybombardovaném kostele, který dozorkyně odmítly otevřít. Na Sněžné se ve filmu odehrávají dvě patrně nejdojemnější scény celého filmu. V první sedí Hanna v kostelíku a s pláčem naslouchá zpěvu dětského kostelního sboru. Ve druhé scéně se již dvaapadesátiletý Michael na kostelním hřbitově u hrobu Hanny Schmitz setkává se svou dospělou dcerou z rozpadlého manželství, se kterou má narušený vztah a které se konečně odhodlá vyprávět příběh svého dávného vztahu s Hannou, příběh, se kterým se dlouho potýkal sám. A tak se pro mne na Sněžné onen zvláštní klid a pokoj kostelíku a okolní přírody prolíná se silným emocionálním podtextem filmu, který rozechvívá struny mých vlastních emocí, vědomí zranitelnosti a křehkosti našich životů, i občasných pocitů selhání a i určité malomyslnosti tváří v tvář světu prosycenému nepochopením, nespravedlností a zaviněným i nezaviněným utrpením. Ale přes to všechno – a možná dokonce spíše díky tomu s o to větší silou – pak stejně na Sněžné moje srdce vždy znovu a znovu prostoupí hluboký pokoj a na mysli mi vytanou Juliánina slova: „Všechno bude dobré, všechno dopadne dobře, úplně všechno bude dobré.“ 

Ale odkud to Juliána z Norwiche vlastně ví, že všechno bude dobré, že všechno dobře dopadne? Není to pouze rádoby optimistická iluze, která má odvézt naši pozornost od tragiky světa a konečnosti našeho života? Není to pouze nějaká zbožná lež, která nám má poskytnout lacinou a falešnou útěchu? Film Předčítač nekončí – alespoň z perspektivy tohoto světa a tohoto času ¬– nějakým happyendem. Hanna Schmitz, která si ve vězení odpykala mnohaletý trest za svůj podíl na holocaustu, nakonec podlehne pocitům viny a  strachu z návratu do normálního života a spáchá v den svého propuštění z vězení sebevraždu. A ani Juliána z Norwiche určitě neměla v úmyslu upozaďovat či ignorovat nepříjemné a negativní stránky našeho života. Vždyť sama žila v období častých morových epidemií a své zápisky, které dnes známe jako Revelations of Divine Love (Zjevení Boží lásky), zapsala v době své vlastní těžké nemoci. Je zajímavé, že Juliána onen výrok, že všechno dobře dopadne, připisuje samotnému Ježíšovi. To on sám jí v jejích Revelations říká: „Všechno bude dobré, všechno dopadne dobře, úplně všechno bude dobré.“ A tento výrok tedy není plodem nějakého nereflektovaného naivního životního optimismu, ale pramení z hluboké víry v tajemství Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání. Vždy se mi v této souvislosti takřka automaticky vybaví scéna z konce evangelia podle Jana, kdy Marie Magdalská pláče před prázdným hrobem, hledá Ježíšovo tělo a setkává se se zmrtvýchvstalým Ježíšem, kterého ale nejprve považuje za zahradníka a poznává ho teprve tehdy, když ji Ježíš osloví jejím vlastním jménem (J 20, 1-18). Zrovna tak jako vlastním jménem později oslovil i Juliánu z Norwiche a touží tak oslovit i nás, abychom stejně jako Maria Magdaléna a Juliána i my prohlédli a rozpoznali, že nicota a opuštěnost prázdného hrobu je ve skutečnosti tajemnou plností přítomnosti zmrtvýchvstalého Ježíše, že utrpení a smrt nebudou mít poslední slovo, že všechny jizvy na duši našich životů i celého světa sice nezmizí, ale budou tak jako Kristovy rány po hřebech uzdraveny a proměněny, a že „všechno bude dobré, všechno dopadne dobře a úplně všechno bude dobré.“ Tuto uzdravující přítomnost nicoty prázdného hrobu uprostřed našeho života, nicoty, která je paradoxně plná, protože je tajemným způsobem přítomností zmrtvýchvstalého Krista, a jejíž uvědomění je absolutní milost, asi nejlépe vyjádřil známý trapistický mnich a mystik Thomas Merton (1915 -1968), když napsal:

„Ve středu našeho bytí je bod nicoty, který není dotčen hříchem ani iluzí, místo čisté pravdy, bod či jiskra, která zcela náleží Bohu, s níž nemůžeme jakkoliv nakládat, ale pomocí níž Bůh nakládá s našimi životy, a která je mimo dosah fantazií našeho myšlení a brutality naší vlastní vůle. Tento nepatrný bod nicoty a absolutní chudoby je ryzí Boží sláva v nás. Je to takříkajíc jeho jméno vepsané do našich srdcí jako naše chudoba, jako naše nouze a nedostatečnost, jako naše závislost dětí Božích. Je jako průzračný diamant planoucí neviditelným světlem nebes. Je v každém z nás, a kdybychom ho mohli spatřit, pak bychom viděli miliardy těchto světelných bodů, jak se spojují v tvář a oslnivý svit slunce, jež zcela zahání veškerou temnotu a krutost života. … Nemám žádný návod, jak to zahlédnout. Je to absolutní dar. Ale brána do nebe je všude.“

Thomas Merton má naprostou pravdu, Bůh se našeho srdce dotýká ať už jsme kdekoli, brána do nebe je všude. Ale i tak smíme být vděční za to, když se pro nás na některých konkrétních místech tato pravda zvláštním způsobem a jaksi hmatatelněji ztělesňuje. Přeji vám, abyste i vy pro sebe nalezli taková místa, která pro vás budou bránou do nebe. A kdo ví, třeba se spolu někdy potkáme na Sněžné!

Radim Beránek je profesorem na Ulmské univerzitě