Kardinál Parolin: Papež v Kanadě obejme původní obyvatelstvo

Nadchází šest intenzivních dní, kdy bude papež František pobývat v Kanadě. Čeká na něj celá tato země, zčásti zraněná hrůzami minulosti, kdy původní obyvatelé trpěli násilím a strádáním v důsledku koloniální mentality, která vyjadřovala politiku a praktiky kulturní asimilace zaměřené na zničení identity autochtonních národů. Sám papež prohlásil, že tato návštěva bude „kajícnou“ poutí, která má „přispět k již nastoupené cestě smíření a uzdravení“. Po setkáních s původními národy dnešní Kanady letos na jaře ve Vatikánu se František znovu dotkne bolesti a utrpení těchto komunit. Bude prosit o odpuštění, modlit se a přinášet světlo naděje a smíření, které nelze oddělit od hledání pravdy, očištění paměti a blízkosti obětem zneužívání a týrání. V centru této Františkovy 37. apoštolské cesty je také setkání s kanadskou církví, která stejně jako v mnoha jiných zemích prožívá výzvy kladené silně sekularizovaným prostředím.

Vatikánský státní sekretář, kardinál Pietro Parolin, zdůrazňuje, že papež chce konkrétním způsobem ukázat svou blízkost trpícím lidem, „modlit se s nimi a stát se s nimi poutníkem“.

Vaše Eminence, papež František se chystá na cestu do Kanady, kterou si velmi přál…

„Ano, je to jistě velmi žádoucí cesta, jejímž středobodem bude objetí s původními obyvateli a místní církví. Jak připomněl Svatý otec minulou neděli: „Přijdu mezi vás především v Ježíšově jménu, abych se setkal s původními národy a objal je. Papež při několika příležitostech projevil velký zájem o původní národy po celém světě: mám na mysli několik jeho setkání s nimi během různých cest, četná další setkání ve Vatikánu a také apoštolskou exhortaci Querida Amazonia. V případě původního kanadského obyvatelstva se jedná o kajícnou pouť, upřesnil papež minulou neděli v závislosti na setkáních s některými zástupci těchto komunit v Římě na přelomu března a dubna. Po naslouchání a úvodním setkání se nyní naskýtá příležitost k širšímu sdílení: papež se vydá na několikadenní cestu do míst, která jsou od sebe dokonce velmi vzdálená, s přáním navštívit původní komunity tam, kde žijí. Není možné odpovědět na všechna pozvání a navštívit všechna místa, ale Svatý otec je jistě pohnut touhou projevit konkrétní blízkost. I zde bych řekl, že klíčovým slovem je blízkost: papež nemá v úmyslu pouze říkat slova, ale především být blízko, konkrétně projevovat svou blízkost. Proto se vydává na cestu, aby se vlastníma rukama dotkl utrpení těchto lidí, aby se s nimi modlil a stal se mezi nimi poutníkem“.

V dubnu Svatý otec požádal o odpuštění za podíl některých katolíků na újmě způsobené původním obyvatelům, zejména za ty, kteří nesli zodpovědnost v internátních školách od konce 19. století do posledních desetiletí 20. století. Bude tedy těchto šest kanadských dnů provázet setkání, odpuštění a smíření?

„Jak si všichni pamatujeme ze setkání 1. dubna, papež vyjádřil zahanbení a rozhořčení nad jednáním nemála křesťanů, kteří se místo svědectví o evangeliu přizpůsobili koloniální mentalitě a dřívější vládní politice kulturní asimilace, což vážně poškodilo původní společenství. Bolestná byla zejména role některých katolíků v systému tzv. rezidenčních škol, který vedl k odebrání mnoha dětí z jejich rodin. Tento historický kontext určuje a charakterizuje kající rozměr této cesty, jak jsem se již zmínil, v němž jistě vyniknou témata uzdravení ran a smíření. Ale nejen to, protože setkání, která navazují na vřelá setkání v Římě, se ponesou také ve znamení bratrství a naděje i ve znamení úvah o roli, kterou dnes hrají původní obyvatelé. Pro všechny může být přínosné znovuobjevit mnohé z jejich hodnot a učení. Mám na mysli například péči o rodinu a komunitu, péči o stvoření, význam, který se přikládá spiritualitě, silné pouto mezi generacemi, úctu ke starším lidem... V této souvislosti si papež obzvláště přeje oslavit památku svatých Jáchyma a Anny, Ježíšových prarodičů, právě v souvislosti s touto cestou“.

Petrův nástupce utvrdí katolickou církev ve víře, na své výslovné přání se zúčastní pouti k jezeru sv. Anny. Mohl by žádat o nový evangelizační impuls v zemi s tak velkými zdroji, a to nejen přírodními?

„Na každé své apoštolské cestě a obecněji ve své službě Svatý otec nejen utvrzuje křesťanské společenství, ale chce být bratrem ve víře spolu s Božím lidem a stát se poutníkem na místech, která navštěvuje, i v náboženských tradicích, s nimiž se setkává. Proto si velmi přál prožít liturgii u jezera svaté Anny, kterému místní říkají Boží jezero. Již více než sto let se zde konají poutě ke cti svaté Anny, Ježíšovy babičky, a v těchto vodách se koupe mnoho nemocných a lidí zraněných na těle i na duchu. Na tomto zvláštním místě a v kontextu velmi sugestivního přírodního prostředí bude hezké se v souvislosti s evangelizací vrátit k pramenům víry, myslet na Ježíše, který hasí žízeň a uzdravuje tím, že vlévá do srdcí vodu Ducha, vodu, která tryská pro věčný život. Zároveň, stejně jako v dalších etapách jiných návštěv, papež neopomene připomenout naléhavost evangelizace v silně sekularizovaném kontextu a apelovat právě na výzvy, které sekularismus představuje pro naše pastorační priority, pro náš jazyk a obecně pro náš způsob, jak být církví a svědčit o víře v dnešní době“.

Mottem návštěvy je „Putovat společně“. Co Svatý otec od této cesty očekává?

„Toto motto, kromě toho, že naznačuje cestu, kterou jsme se vydali s kanadskými původními komunitami, evokuje slovo synoda. Jak papež často opakuje, synoda není příležitostnou událostí, ale spíše církevním stylem, který jsme všichni povoláni přijmout v duchu evangelia a prvních křesťanských společenství, stylem, který nabývá konkrétní podoby ve vzájemném naslouchání, dialogu, společném pastoračním rozlišování a bratrství. Představuji si, že právě v tomto duchu Svatý otec neopomene znovu vyhlásit prorocké slovo evangelia, které nás vyzývá ke spřádání pout bratrství, k utváření pokoje a k překonávání rozdělení, jež jsou často nejen plodem osobního sobectví, ale také pokřivené mentality a vizí. V tomto smyslu Svatý otec připomíná důležitost vzájemné lásky a nepochybně doufá, že se mu podaří významně podpořit cestu, kterou již církev a kanadská společnost nastoupily na pouti ke smíření a uzdravení. Je to cesta, která počínaje očištěním paměti oživí touhu po bratrské pouti, na níž se budou shodně podílet všichni, církev i občanská společnost. Stejně jako v mnoha jiných oblastech je i dnes, více než kdy jindy, tato společná cesta nezbytná: jen tak je možné budovat budoucnost plnou naděje a otevřít se vůči ní“.