Výkresy jihosúdánských dětí pro papeže: kardinál Parolin zakončil cestu do Afriky
Vatican News
„Uzratuna“ znamená v arabštině „Naše rodina“. Návštěva stejnojmenného střediska pro postižené děti v hlavním městě Džuba byla poslední zastávkou vatikánského státního sekretáře v Jižním Súdánu. Centrum spravuje italská komunita Ovci, kde slouží zasvěcené ženy z řádu Malých apoštolek a laičtí dobrovolní pomocníci. Kardinál Parolin zde osobně pozdravil mnohé ze zhruba čtyř stovek dětí s deformacemi a těžkým postižením, kterým katoličtí laici poskytují lékařskou péči a psychologickou podporu jejich rodinám, a předal všem předal papežovo požehnání: „Ježíš se ve vás zpřítomňuje“.
Takto popisuje návštěvu korespondent Vatican News, Salvatore Cernuzio:
„Státního sekretáře u vchodu do centra přivítal sbor dětí v oranžových tričkách: jedno z nich, bez ruky, mu podává kytici květin. Je to symbolický a silný obraz. Další kudrnaté dítě, nevidomé, zpívá do mikrofonu: „Vítejte, vítejte, milý kardinále“. Přivítání je živé, ale jakmile zahneme za roh, dostaví se silný náraz. Kardinál Parolin prochází dvěma chodbami, kde na zemi na barevných látkách sedí matky se svými dětmi se zjevnými postiženími a vadami, všechny seřazené do řady připravené na přivítání. „Bůh vám žehnej“, opakuje kardinál a doprovází toto gesto pohlazením a znamením kříže na čele. Poté vstupuje do různých místností, kde se provádějí některé terapie, mezi nimiž jsou i sezení pro autistické děti. Matky se usmívají, některé mají matné, unavené oči, ani si nevšimnou much na tvářích svých dětí, ale když kolem projde kardinál, s radostí své děti ukazují.
Kardinál Parolin se snaží všechny pozdravit, aniž by na někoho zapomněl: předklání se, poklekne, natáhne ruce, poplácává po tvářích. Jen jednou se zastaví, téměř jako by rozjímal nad něčím, co vypadá jako malý ukřižovaný Kristus. Je mu něco přes osm let. Místo hřebů má infuzní stříkačky, na hlavě nemá trnovou korunu, ale část čelisti zcela posunutou na jednu stranu, místo kříže nosítka. Je ve zvláštní péči, možná mu nezbývá mnoho času. „Málokdy máme sílu doprovázet tyto obtížné případy. Často nám také chybí duchovní a psychická síla“, vysvětluje Matteo, třiatřicetiletý dobrovolnický spolupracovník z italské Boloně, který je v Džubě se svou ženou Carolou. „Zdá se, že zdejší lidé jsou více zvyklí na smrt jako na přirozený koloběh života. Pro nás je to zničující“.
Po zastávce v lékárně se kardinál Parolin přesouvá na hlavní nádvoří a modlí se Otče náš spolu se všemi přítomnými, kterým opakuje, že do centra přišel jako papežův posel. Hned poté odchází do St.Mary's College, koleje v rámci centra, která pomáhá rodinám nemocných specializovat se na péči o postižené. Také zde všechny zdraví a povzbuzuje rodiny, aby se o své děti nadále staraly, protože ztělesňují Ježíše.“
(jag)
