Pavel Banďouch SJ: Svěží zakončení Ignaciánského roku
Svěžest. To je první dojem, který mi přichází na mysl, když se ohlížím za oficiálním ukončením Ignaciánského roku, ke kterému došlo 31. července v baskické Azpeitii a kde se nachází i dům, v němž došlo k obrácení sv. Ignáce z Loyoly. Právě tuto událost si církev připomínala v uplynulém roce. Hlavním tématem tohoto jubilea bylo: „Vidět všechny věci nově v Kristu“. Díky tomu, že jsem byl jako zástupce České provincie Tovaryšstva Ježíšova na letošním setkání mladých jezuitů ve formaci, které se konalo ve Španělsku, mohl jsem této slavnostní události být účasten osobně.
Proč tedy svěžest? Většinou, když se mluví o Španělsku, představím si pláže nebo pláně rozpálené sluncem. Baskicko je ale klimatem mnohem bližší nám než jižnímu Španělsku. Středně vysoké kopce a mlhy mi připomněly čas trávený v noviciátu na Slovensku, kde bylo možné dýchat podobně svěží vzduch. Tedy za předpokladu, že člověk vyjel z města, kde se mimo noviciátu nacházela i celulózka, která kvalitě vzduchu řekněme nepřidávala.
Bazilika zasvěcená sv. Ignáci je zvnějšku monumentální, ale vnitřek je vlastně celkem malý. Není tedy divu, že byl kostel plný takříkajíc až na půdu. Zajímavé bylo i složení účastníků bohoslužby. Mimo řady poutníků – já třeba seděl vedle jedné mladé ženy z Portugalska, která předtím putovala několik dní spolu se skupinou dalších asi 50 mužů a žen několik dní pěšky a cestou meditovala nad Ignácovou Autobiografií – tu totiž většinu tvořili místní věřící. I z toho důvodu byla mše napůl ve španělštině (či, jak říkají místní, v kastilštině) a napůl v baskičtině. Tento jazyk je pro našince zcela nesrozumitelný, nicméně místní v něm odpovídali a zpívali s takovým nadšením, že člověk pochopil něco z oné Ignácovy zarputilosti a nezdolnosti.
Homilii při této příležitosti přednesl generální představený jezuitského řádu Arturo Sosa. K věřícím se obrátil s těmito slovy:
„Po celý rok jsme prosili o milost vidět všechno nové v Kristu. Právě pohled na Ukřižovaného a Vzkříšeného nás činí citlivými na nespravedlivé utrpení tolika lidí a celých národů a zároveň obnovuje naši naději v naplnění příslibů Pána života. V této Loyolské bazilice, která je tak významná, chceme obnovit svou touhu blíže následovat chudého a pokorného Ježíše z evangelií a pomáhat hlásat blízkost Božího království všem lidem. Na znamení našeho rozhodnutí pokračovat v cestě s Ignácem spolu se všemi komunitami Tovaryšstva po celém světě obnovíme naše zasvěcení Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, které nás otevírá misijní činnosti vedené Duchem téhož Pána, kterého následujeme a hlásáme.
Čtení z Písma, specifická pro tuto slavnost, osvětlují cestu, která se postupně otevírá našemu životu a apoštolskému nasazení. Prorok Jeremiáš prožívá silný okamžik svého života. Jeho slova, pronesená na základě jeho zkušenosti s Bohem, jsou nepohodlná náboženské a politické moci, která ho následně vyžene..., vyžene ho z jeho domova. Uprostřed tolika těžkostí a navzdory nim zůstává Jeremiáš věrný své vnitřní zkušenosti. Vnější okolnosti, které prožívá, ať jsou jakkoli drsné, nemohou uhasit vnitřní zkušenost lásky, kterou Bůh vložil do jeho srdce. (...)
Ignác nám nabízí podobné svědectví, když právě zde, ve Svatém domě, obnovuje své tělesné zdraví a poznává, že láska Pána v jeho životě je silnější a větší než všechny jeho sny o slávě, velikosti, dvorském životě. (...)
Jak svatý Pavel připomíná komunitě v Korintu, kulturní rozdíly mezi lidmi mohou v křesťanské komunitě vytvářet rozpory, které se zdají být nesmiřitelné. Pavel navrhuje zlomit tendenci k rozdělení změnou pohledu, jak to sám zažil. Navrhuje obrátit náš pohled k Ježíši, ukřižovanému a vzkříšenému, který nenabízel nic jiného než Boží slávu. Po vzoru Pavla, který se snaží jednat jako Ježíš, navrhujeme hledat Boží slávu ve všem, co děláme. Také Ignác z Loyoly získal tento vhled, který mu umožnil vidět všechny věci nově.
Celý Ignácův život byl vášnivým hledáním této lásky k Bohu, aby byl vždy jeho služebníkem. Vytrvale pracoval na tom, aby se tento dech života stal vlastním každému člověku ze všech společenských vrstev, kterého duchovně doprovázel. Doprovázel prostitutky, aby změnily svůj život, ujímal se sirotků, odsuzoval nespravedlnost, pomáhal překonávat rozdělení, otevíral internáty, vládl nad bližními... A to vše s jediným cílem, aby lidé rostli v lásce k Bohu a k druhým, aby žili důstojným, oddaným a plodným životem, tedy k větší slávě Boží. (...)
Když Ignáci a jeho prvním společníkům ztroskotaly plány odejít do Svaté země, aby blíže následovali Ježíše, a když ještě nevěděli, co bude s jejich životem, rozhodli se odejít do Říma a dát se k dispozici papeži, aby následovali Pána ve službě církvi. Ignác a ti, kdo ho doprovázeli, se ocitli v malé, nezdobené kapli, aby se před vstupem do Svatého města pomodlili. V malé kapli La Storta svatý Ignác vnitřně s velkou silou prožívá, že ho Otec staví vedle svého Syna, který nese kříž. Potvrzuje se tak jeho touha, která dozrála od jeho obrácení v Loyole: následovat zblízka Pána Ježíše a spolupracovat na nesení kříže vykoupení lidstva. Když vstupuje do Říma, netuší, co ho čeká, není mu jasné, jaký životní styl má přijmout, ani jaké překážky bude muset překonat. Zbývá mu jediná opora: vložit veškerou svou důvěru v Trojjediného Boha, který ho vede k tomu, aby spolu s Ježíšem přijal kříž.
Zamilovat se, budovat bratrství, doprovázet Ježíše nesoucího kříž... To jsou tři akcenty, které nám dnešní liturgická čtení pomáhají rozpoznat v životě svatého Ignáce. Jsou to také tři výzvy pro nás všechny, když si připomínáme Ignáce z Loyoly. Tato vzpomínka se stává otázkou po smyslu a směřování života každého z nás a inspirací k odpovědi podle touhy Kristova srdce.
Dnešní svět potřebuje lidi, kteří jsou zcela oddáni lásce a službě druhým. Stačí pouhý pohled na životní situace, které známe, abychom si uvědomili hlavní naléhavost přítomného okamžiku: setkat se s lidmi, kteří se věnují svému každodennímu úkolu, službě druhým, v plnosti, s radostí a nadějí. Muži a ženy, kteří přijímají pozvání nést kříž a dávají se do služeb těch nejzranitelnějších, spolupracují na budování spravedlivějšího světa a autentického bratrství. (...)
Naše doba je stejně složitá, jako byla doba Ignáce z Loyoly. Jestliže zde, v Loyole, začala pro něj jeho obrácením nová životní cesta, dnes, stále v Loyole, každý z nás dostává pozvání, aby se velkoryse a s plným nasazením věnoval službě druhým. To byl cíl, který nás provázel celým ignaciánským rokem, který nyní uzavíráme obnovením zasvěcení Tovaryšstva Ježíšova Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.“
Těmito slovy generální představený ukončil své kázání a následně obnovil zmíněné zasvěcení řádu Ježíšovu srdci. Doufejme, že Ježíšovo srdce hořící láskou dá celému Tovaryšstvu milost, aby ti, kteří se s Bohem setkávají skrze naši službu, která je až příliš ovliněna našimi lidskými slabostmi, nacházeli v našich slovech a činech podobnou svěžest, jakou bylo možné dýchat v onen červencový den v Ignácově rodišti.
