Pavel Banďouch SJ: Vidět Neapol a žít

„Vidět Neapol a zemřít.“ Tuto průpovídku známe, myslím, všichni. Vyjadřuje to, že Neapol, město v jihoitalské Kampánii, je tak krásná, že skoro jakoby člověk nemohl už vidět a zažít nic krásnějšího a může tak poté, co ji navštívil, bez výčitek zemřít. Protože už jakoby může říct „Viděl jsem všechno. Co tu mám ještě dělat dál?“

Nevím, jestli jste měli tu možnost Neapol někdy navštívit. Mně se to podařilo a mám pocit, že v této průpovídce je možná ještě něco hlubšího než onen esteticko-zážitkový aspekt. Neapol totiž pro mě představuje jedno z míst, které v člověku vyvolá mnohé otázky a pocity. Krásy je v ní skutečně mnoho, a to v nespočetných podobách. V lidech, budovách, uměleckých dílech, v silné kávě. A kdoví, kde ještě. Zároveň je v tomto městě ale tolik utrpení a chudoby, že to člověku vhání slzy do očí.

Na tuto zvláštní kombinaci krásy a hnusu, života a smrti jsem si vzpomněl, když jsem se nedávno díval na italský seriál, který se jmenuje Mare fuori, česky přeloženo „Moře venku“. Pojednává o jednom detenčním zařízení pro nezletilé dívky a chlapce právě v Neapoli. V podstatě ještě děti jsou tam zapojeni do hry místní mafie, přátelství znamená být ochoten zabít kluka z cely vedle, apod. Tento ústav se ale nachází na břehu moře a tak i v tomto místě je možné při pohledu z okna spatřit něco opravdu krásného.

Děj tohoto seriálu je pochopitelně vymyšlený. Smutné ale je, že v Neapoli se opravdu děje něco takového, i když asi ne tak barvitě. Neapol totiž není jen centrum, byť i tam se děje všelicos. Na jednom z předměstí, které se jmenuje Scampia, skutečně děti zabíjejí děti. Velká část z nich, a nejsou to žádní přistěhovalci, jak by si možná někdo mohl myslet, nedokončí ani základní školu. A to vše kvůli penězům a drogám. Jak je možné, že něco takového se děje pár kilometrů vzdušnou čarou od toho nejhezčího, co toto město nabízí, ať už je to socha Zahaleného Krista, nebo nejstarší dochované baptisterium na západě?

Mám dojem, že to je něco, co tkví jako otázka hluboko v nás: jak jdou dohromady fakt, že existuje dobro, ale je i zlo? Že se laskavost střídá s krutostí? A to i v nás samotných. Pokud je život takový, není cena za něj až příliš vysoká, když musíme trpět? Žít v takové Neapoli skutečně někdy přináší myšlenky na to zemřít. Někdy jakoby při pohledu na tyto věci už nemůžeme dál.

Při zmínce o neapolských památkách jsem nicméně nezmínil tu pro mě nejdůležitější. Místní katakomby z dob antického křesťanství. Všichni asi známe katakomby v Římě, přinejmenším víme, že jsou. Stejně tak je ale najdeme právě i v Neapoli. Byly nicméně obnoveny až před několika lety. Do projektu jejich znovuotevření byli zapojeni mladí lidé, kteří nejdříve dostali teoretickou přípravu skrze studium umění a potom pomáhali s otevřením této nejen církevní památky pro návštěvníky. Jinak by pravděpodobně stejně jako většina jejich vrstevníků kradli hodinky, nebo by pro někoho vozili drogy na skútru, dokud by jejich život nevyhasnul po bodnutí nožem. Takto ale doslova pomáhají poznat pravé kořeny svého města: kde jinde jsou kořeny než pod zemí, kde nalezneme katakomby? A právě kořeny jsou důležité, protože nám dávají kontakt s těmi, kteří byli před námi, a s tím, co je ještě hlouběji než cokoli, co lze pomyslet.

Tyto katakomby jsou pro mě ale důležité nejen jako krásná a smysluplná iniciativa. Často vzpomínám na to, co nám tam říkala jedna slečna průvodkyně. V těchto katakombách se totiž dochovalo mnoho symbolů, ale chybí zde zobrazení jedné věci: není tu peklo. Pro křesťana, člověka spojeného s Bohem, už žádné peklo není. To byla hluboká víra prvních křesťanů. Zapustíme-li své kořeny do hlubiny Boží, nebudeme je již mít v pekle, které můžeme vnímat různě, ale rozhodně je něčím, co nás oddaluje od toho, čím máme být. Láska, dobro a pravda jsou silnější než smrt: Kristus sestoupil do smrti – jak říkáme poněkud zvláštně ve vyznání víry, do pekel – a znova z ní vystoupil. Světlo bylo a je silnější než tma.

Pokud vyjdeme z této naděje, zdá se, že celá věc začne vypadat jinak. Ne, že bychom často nechápali, proč se setkáváme s utrpením, nebo se děje, co se děje. Ale jistě víme, že zlo v tom nemá poslední slovo. Podobá se to situaci Joba, který nenachází na své utrpení odpověď, abychom tak řekli, v katechismu, ale ve skutečném setkání s Bohem. Pak se i z podzemí může stát chrám plný světla.

Je to ale i závazek pro nás: máme nést světlo i tam, kde není vidět. Tam, kde se zdá, že peklo vítězí. Nemusíme kvůli tomu jezdit do Itálie. Nejen zítřek, ale i dnešek má svých trápení dost i v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Když se dobře rozhlédnete kolem, něco určitě najdete. Setkání s utrpením nás nemá zlomit, ale dát nám pochopit, že Boží odpovědí na toto trápení jsme možná právě my. Alespoň někdy určitě. Každé střetnutí s nepochopitelným utrpením, se kterým jsme se setkali, je pak možná spíše příležitostí, jak růst v lásce a sebedarování. Ano: mnohem snadněji se to píše, než dělá. Ale  nesmíme to vzdát. Jsme vyzváni být solí a světlem světa.

Ostatně i v onom seriálu, který jsem zmiňoval, se nakonec ukazuje, že to není jen moře, co je krásné: je to láska mezi dvěma lidmi, radost z muziky, nebo narození dítěte, které nakonec dávají sílu a naději uniknout z dynamiky poháněné nenávistí, pomstou a touhou po moci. Dávají sílu a naději, že z pekla se dá vystoupit.

Tam, kam přišel Bůh, už skutečně peklo nemá slovo. Ostatně, Neapol znamená „Nové město“, a to je i jeden z obrazů církve v zakončení Zjevení podle sv. Jana. Zkusme na to vzpomenout vždy, když se cítíme slabí a setkáváme se s problémy. Když se setkáváme s nějakou naší vlastní Neapolí, tou směskou krásy a hnusu našeho životního příběhu. Dodá nám to odvahu vyjít z katakomb do města, abychom se podíleli na tvorbě nového nebe a nové země.  Pak budeme moci onu známou průpovídku tak nějak otočit: „Vidět Neapol a žít.“