Tomáš Sixta: Pro nás, nebo s námi?

Víra a její prožívání má svá svůj střed, své jádro, a pak věci, které z něj vyplývají, věci, které s ním souvisí jen volněji a pak jsou ve víře také věci, jež jsou spíše okrajové a proměnlivé, podmíněné danou dobou a kulturou. Teologové mluví o Tradici s velkým „T“ a v jednotném čísle a myslí tím to živé jádro víry, které se předává od počátků křesťanského náboženství, jádro, jež je nezměnitelné, a pak mluví o tradicích s malým „t“ a v množném čísle, jež jsou dobovým vyjádřením té velké trvalé Tradice, a které se mohou a musí měnit, tak aby dobře odrážely jádro víry pro danou dobu. Uvedu příklad: jádrem a nezměnitelným prvkem křesťanské víry od počátku je společné slavení eucharistie, změnitelnou tradicí je konkrétní forma, jakou se toto slavení děje. V mém promýšlení víry – a možná jsem v tomto ovlivněn svým snad až příliš čilým kontaktem se sekulárním světem – hrají zásadní roli dva pohyby: tím prvním je snaha najít formu vyjádření radostné zvěsti o osvobození v Kristu, která by byla srozumitelnou pro lidi dnešní doby, tedy věnovat se promýšlení a aktualizaci změnitelných tradic s malým „t“, a tím druhým myšlenkovým pohybem je snaha co nejvíce porozumět jádru víry, tedy tradici s velkým „T“. A protože ten první pohyb je cestou experimentu, který se někdy setkává s nesouhlasem, vydám se dnes – po tomto obšírném úvodu – cestou druhou. Pokusím se o promýšlení něčeho, co podle mého názoru patří právě k jádru naší víry. Protože nevím jak vy, ale já se k tomuto jádru neustále potřebuji vracet. Má smysl zabývat se pouze věcmi nejvyšší naléhavosti.

A jedním z podstatných prvků jádra naší víry je osoba Ježíše Krista a výzva, kterou dal svým učedníkům na počátku a dává ji i těm dnešním: výzva k jeho následování a napodobování. „Milujte, jako já jsem miloval“, říká Ježíš z Nazareta, a „kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil On“, dodá o několik desítek let později autor prvního Janova listu (1 Jan 2,6).

Teologové (a jmenovat lze například J. Ratzingera a jeho Úvod do křesťanství) mluví o tom, že Ježíšovým způsobem existence, není jen PRE-existence, tedy bytí od věčnosti (není žádný čas, kdy by jakožto Bůh nebyl), ale též PRO-existence: Ježíš žije ze své podstaty pro druhé, žije cele pro nás: to je nejen to, co dělá, ale to, kým je. (Jak by řekl K. Barth a další teologové: u Krista splývá osoba a funkce.) A zde se nabízí dvojí, takřka matematické vyvozování.

1.      Bůh je zde pro mě, je mi vždy přítomný. I Boží zjevení Mojžíšovi „Jsem, který jsem“ (srov. Ex 3,14) lze vykládat jako: jsem ten, který je zde pro tebe. Často bych byl opatrný v silných výrocích o tom, co Bůh chce v nějakých okrajových otázkách mého života. Myslím, že nám dal také rozum a zodpovědnost. Ale rozhodně si myslím, že Bůh chce, abych já, ale i všichni lidé a celé stvoření, žili šťastný, naplněný a vydařený život.

2.      Jestliže náš život je následováním a napodobováním Krista máme tedy i my žít tuto proexistenci, existenci pro druhé.

Ale právě u tohoto bodu mám v posledních letech jisté pochybnosti, které vám chci nabídnout jako podnět k přemýšlení. Ne, že bych pochyboval o tom, zda Ježíšův způsob bytí byl a je zaměřen zcela pro člověka. Ale pochybuji o tom, že to je vždy i naše cesta, nebo spíš přemýšlím, jak ji realizovat v našem případě. Ježíš totiž věděl, co druzí prožívají. Jistě asi ne, alespoň jak si to představuji já, jako nějaký věštec a kouzelník, který čte druhým myšlenky, ale jako dokonalý člověk, který je vzorem empatie. (Ostatně jak říkal náš profesor dogmatiky, Ježíš má sice podíl na Boží vševědoucnosti, ale jistě historický Ježíš z Nazareta nevěděl nic například o tom, jak fungují jaderné elektrárny). Já se o empatii mohu snažit, ale nikdy nebudu vědět co druzí prožívají a ve své lidské slabosti často ani nevím, jak jim pomoct, ba naopak častokrát si myslím, že vím, co by druzí měli dělat a co by jim pomohlo a fatálně se mýlím. Nezřídka také možná chci pomoct druhým pro svůj dobrý pocit, či proto, abych já se ukázal jako dobrý křesťan.

A tak nabízím druhou předložku, která nám může v následování Krista pomoci: kdyby to neznělo v češtině tak nešikovně, vytvořil bych pěkný a analogický novotvar a mluvil bych nejen o pro-existenci, ale také o s-existenci. Být nikoli pro druhé, což často v našem lidském podání může vyzařovat jakýsi postoj paternalismu, kdy se k druhému blahosklonně skláním z výše své vlastní dokonalosti, ale být s druhými v pokoře, že nejsem lepší než oni, že nemusím rozumět jejich světu. A nalezneme pro to oporu i v příbězích o Ježíši z Nazareta. Vždyť své učedníky povolal, aby byli s ním (srov. Mk 3,14). Vždyť jeho služba mytí nohou není služba seshora rozkazující, jak mají žít, aby se konečně vzpamatovali, ale je to služba, i fyzicky vzato, konaná zdola. A typickým příkladem je cesta do Emauz: Ježíš učedníky nepoučuje. Nejprve je vyslechne, doprovází je na jejich cestě a až pak s nimi rozmlouvá. A je především s nimi (srov. Lk 24,13-35). Být „s druhým“, spíš než „pro druhého“, je vzdáním se zdání naší moci, je znakem opravdové křesťanské chudoby od vlastního ega a sobectví. Všichni jsme v posledku bezmocní před Bohem, před Bohem, kterého nikdo nevlastníme. Připomíná mi to dobré kněze, kteří mluví o tom, že když přicházejí lidé s třeba i těžkými životními situacemi či proviněními, tak často s těmi lidmi pokorně mlčí a jen jsou s nimi, protože tváří v tvář některým životním situacím je lepší být „s“ než „pro“.

Ostatně něco bude na tom, co říká – byť v trochu jiném kontextu – německý filosof Ludwig Wittgenstein: jsou věci, o kterých se nedá mluvit, ale o kterých se může pouze mlčet. Zajímavě tuto myšlenku parafrázoval současný český filosof Vojtěch Kolman, když jedné své knize, která vůbec není o náboženství, dal název „O čem se nedá mluvit, o tom se musí zpívat“, čímž pěkně vystihl určitý způsob, jak funguje naše liturgie. A u mého oblíbeného básníka Ondřeje Hanuse jsem nedávno četl verš: „jsou věci, o kterých se dá jen plakat.“

Být spolu patří k základnímu tajemstvím křesťanství – při lámání chleba, eucharistii, jsme prostě a jednoduše spolu. A Bůh je s námi. Též je třeba uvést, že Trojjediný Bůh není věčnou samotou, ale je v něm živý dialog mezi třemi soupodstatnými osobami.

A ostatně: domnívám se, že někdy během přerodu z dětské víry v dospělou, prožíváme krizi toho, že Bůh neslyší naše prosby, že náš život je těžký. Člověk si klade otázku jako mnoho postav ve Starém zákoně: proč se bezbožným daří lépe a my věrně dodržující Boží zákon jsme akorát pro smích. Jednou z možných odpovědí je, že Kristus zde není primárně pro nás tak, jak bychom si to někdy rádi představovali: není tu od toho, aby se těm, kdo v něj věří, zázračně věci dařily lépe, abychom ho po vzoru pohanských náboženství oběťmi pohnuli k nějakými privilegiím, ale je především s námi. V jeho přítomnost s námi věříme, v jeho přítomnost doufáme, jeho přítomnosti se otvíráme, na jeho přítomnosti v tomto světě máme účast, když jsme s druhými. Jeho přítomnost v člověku a s člověkem je nakonec nejhlubším způsobem bytí pro člověka.

Moje rozlišení mezi tím být pro druhé, nebo s druhými je samozřejmě trochu slovíčkaření. Ostatně chceme-li být pro druhé, znamená to být především s nimi, a tedy pokud jsme s druhými, jsme zde pro ně. Jde mi spíš o to, že ta velká otázka, jak být křesťany v tomto světě, jak v něm následovat Krista, jak být solí země, vyžaduje realizaci, která bude spíše pokorným nasloucháním než paternalistickým poučováním, či ostentativní službou.

Nakonec je třeba říci, že i služba pro druhé je neopomenutelná. Svědčí o tom osobnosti typu Maxmiliána Kolbeho, Matky Terezy, příklady bratří a sester, kteří se obětavě nasazují pro druhé. A mohl bych jmenovat desítky křesťanů, anonymní řádové sestry starající se o chudé a nemocné… Nacházíme se tedy u klasicky katolického řešení: nejde zde o otázku buď – anebo, ale o otázku nejen, ale i. Na čem však trvám je, že před službou je třeba naslouchat, a že být s druhými je někdy křesťanštější, než být za každou cenu „pro druhé“.

Pro českou sekci Vatikánského rozhlasu, Tomáš Sixta

Tomáš Sixta je doktorandem na katedře systematické teologie a filosofie Katolické teologické fakulty UK a členem redakční rady Salve: revue pro teologii a duchovní život.