Jan Krbec: Nesuďte, abyste nebyli souzeni

"Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni. Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám" Mt 7, 1 - 2.

Když jsem nedávno znovu četl toto slovo z Ježíšova Horského kázání, jak je máme zaznamenané u evangelisty Matouše, trochu mě zamrazilo. Vždyť až příšliš často a až příliš jednoduše vyslovuji soudy o druhých lidech, životních situacích, o dění ve světě.

Příliš snadno a příliš rychle, aniž bych znal souvislosti, aniž bych podrobně znal životní historii daného člověka, motivy jeho jednání, způsob uvažování, vynáším soud. Kladu si tedy otázku, kde se bere ta lehkost posuzování a odsuzování, kde se bere ta lehkost rychlých a jasných závěrů.

Naše soudy možná vychází z domnělého vědomí, že vím, co je dobré a správné. Ale tady se mi vybavuje disputace mezi farizei a slepým od narození, a dále mezi farizei a Ježíšem,  kdy farizeové jasně říkají: "My víme." My víme, co je správné, my víme, jak to má být, my víme, jak byste se měli chovat, my víme, jak má vypadat Mesiáš.

Opravdu se bojím člověka, který ví! Kladu si pak otázku, odkud ví a kde bere tu jistotu, že jeho vědění je správné? Jak si může být tak jistý, že se nemýlí? No, a pokud tedy tento člověk ví, nakolik se on sám tímto věděním beze zbytku řídí? Není toto jeho vědění jen kladivem na ty, kdo nesdílí stejné vědění?

Určité pochybování o svém vědění a tedy o vědění správnosti svého názoru, či postoje, vede, podle mě, k jisté otevřenosti pro jinakost a v neposlední řadě také k jisté shovívavosti. To co je dobré a správné pro mě, nemusí být dobré a správné pro druhého. Každý bude souzen - posuzován Bohem, podle SVÉHO jednání. Nikoli podle toho, co si myslím, že pro druhého ono správné jednání je.

Svatý Pavel pak ve svém listu do Korintu znovu opakuje: "Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí." 1. Kor 4, 5

Z toho mi vychází, že nemám žádné kompetence, a ani oprávnění, k tomu, abych soudil a posuzoval své bratry a sestry ohledně jejich smýšlení a jednání. Jedině Bůh vidí do srdce člověka, jedině Bůh zná celou historii života člověka, ze které já vidím jen pouhý kousek. Stavím-li se do role posuzovatele a soudce, stavím se do role Boha, a ta mi rozhodně nepřísluší.

O mnoha lidech si můžeme myslet, že jejich jednání není v pořádku, nebo, že jejich jednání je objektivně hříšné. Ale nikdy nemůžeme vynést soud nad oním konkrétním člověkem. Mohu si říct: takto rozhodně nechci ve svém životě jednat, nebo si mohu říct, s jistou mírou lítosti: tento člověk si svým jednáním velmi ubližuje.

Nikdy ale nesmím zaměnit ono označení a odsouzení zla, hříchu s označením - ocejchováním, odsouzením, druhého člověka. Na scénu nám přichází ono známé odsouzení hříchu, ale láska k hříšníkovi.

"Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?"  Mt 7, 3 Jediný, koho mám právo posuzovat a soudit, jsem jen a jen já sám. To je disciplína, kterou bych měl provádět často a být v ní velice zběhlý. Měřítkem pro soud a posuzování sebe sama je pak Ježíš, jeho slova a jeho jednání.

Tím se dostávám k něčemu, co si myslím, že nám velice chybí. Mám velice silný osobní pocit, že nám, kteří horečně hájíme křesťanské pravdy a morálku, poněkud chybí ono Ježíšovo: "Kdybyste věděli, co znamená ‚milosrdenství chci, a ne oběť‘, neodsuzovali byste nevinné." Mt 12, 7

Nikdy nebudeme schopni zasáhnout svým poznáním celou historii člověka, kterého máme tendenci posuzovat, soudit, odsuzovat. Pokud ale SVŮJ život neustále vystavuji korektivu Ježíšova smýšlení a jednání, pak tendence se dívat na druhého odsuzujícím pohledem slábnou, či úplně mizí.

Pokud zavčas posuzuji a odsuzuji své vlastní špatné smýšlení a jednání, nemám pak už ani chuť, a hlavně sílu, sledovat, co dělají ti druzí. A zároveň ani nemám odvahu je posuzovat a soudit. Jednoduše, v mém životě roste vědomí mé vlastní nedostatečnosti, a tím pádem i shovívavost se všemi slabými, které hřích, mizerné startovní podmínky, špatné návyky, zmatek v srdci, vrhá tam, kde možná ani oni sami být nechtějí.

A ještě jedna věc, velice jednoduše posuzujeme a odsuzujeme skupinu lidí, hlásící se k nějakému názoru či postoji. Ale tyto skupiny jsou tvořeny konkrétními lidmi z masa a kostí se svým osobitým životním příběhem. Pokud se setkáváme se skupinou lidí, s jejichž názory a postoji nesouhlasíme, nebo nám připadají závadné, snažme se vždy setkat a přijmout do svého srdce konkrétního člověka.

Ve světle Ježíšova jednání bychom se měli zbavovat přednostního zájmu o to, co dělají ti druzí a s nebývalým zájmem sledovat, co já? Jaké je moje jednání, smýšlení a mluvení. Jsi se mnou, Ježíši, spokojen?

Až se zbavím těch trámů ve svém oku, a nemylme se, není tam jen jeden... a máme dvě oči, takže těch trámů je tam skutečně hodně, pak teprve uvidíme, prozřeme a zjistíme, že tříska v oku mého bratra, mé sestry, je opravdu, ale opravdu jen malou prkotinou, která nestojí ani za zmínku.

"Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni. Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám" Mt 7, 2. To je verš, při kterém by nás mělo, když jej domyslíme do detailu, zamrazit. No, nevím, jak bych z toho vyšel já osobně. A ruku na srdce, nechtěl bych, aby se na mě Bůh díval tak, jak se já dívám a hlavně posuzuji a odsuzuji ty druhé.

"Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem." List Jakubův 2, 13 Naštěstí Boží pohled je vždy plný milosrdenství. Máme se tedy toho ještě hodně co učit.

Jednoduše se totiž vynáší soud, ale mnohem náročnější je snaha o pochopení, přijetí a prokazování lásky a milosrdenství druhému člověku.

P. Jan Krbec je farářem v Rokytnici nad Rokytnou.