Od "schématu války" ke "schématu míru”. Jak papež František odmítá válku
ANDREA TORNIELLI - Vatican News
Název, který jsem zvolil pro tuto úvahu, je převzat z věty, kterou nám papež řekl při zpátečním letu z Malty a která, myslím, vypovídá mnohé o jeho postoji. Během těchto už více než devíti měsíců války byl postoj papeže jasný, jednoznačný a radikálně odmítavý k válce a zbrojení.
Nejdříve bych rád objasnil některá nedorozumění a interpretace, které jsou bohužel důsledkem zcela "horizontální" kultury typické pro sociální média - mám na mysli obrovské množství informací, které dostáváme z webu - bohužel to množství informací ještě neznamená dobré informace.
Tak se například stalo, že publicisté a komentátoři, a dokonce i diplomaté, po celé týdny kritizovali papeže za to, že ve svých veřejných projevech nikdy nezmínil Vladimíra Putina.
Krátký pohled do nedávné historie Svatého stolce a papežské diplomacie by pomohl pochopit, že NIKDY papežové ve svých veřejných výzvách nejmenovali agresora, nikdy nezmínili jménem toho, koho všichni považují za "padoucha". Předchozí papežové tak nečinili.
Připomínám jen svatého Jana Pavla II., který v roce 1998 nikdy nezmínil Miloševiče, srbského prezidenta, kterého všichni na Západě nazývali "Hitlerem Balkánu". Papež Wojtyla nejmenoval americké, britské a španělské prezidenty, kteří chtěli v roce 2003 na základě falešných informací zahájit nešťastnou válku v Iráku. Válku, která pak tu zemi zničila, proměnila ji v útočiště všech možných teroristů a zničila možnost soužití lidí různých vyznání.
Jan Pavel II., již nemocný a roztřesený, marně prosil tyto vůdce, aby tuto válku nevedli. Aniž by kdy jmenoval ty, kteří ji připravovali. Na to jsme bohužel zapomněli a stejně tak i ti "malí učitelé", kteří jsou připraveni papeže poučovat, i když prokazují jen malé znalosti dějin papežství a Svatého stolce.
Druhá předběžná poznámka: prohlásit radikální ne válce neznamená být "nestranný", tj. neuznávat, že existuje agresor, Putinovo Rusko, a oběť, Ukrajina. Papež František vyjadřoval svou blízkost napadenému ukrajinskému lidu všemi způsoby, vydával výzvy, telefonoval prezidentu Zelenskému den po začátku války, veřejně políbil vlajku ukrajinského odboje, několikrát vyslal dva své blízké kardinály, aby přinesli útěchu a konkrétní pomoc postiženému obyvatelstvu, nazval tuto špinavou válku ROUHÁNÍM.
Zároveň však nikdy nepřestal volat po míru a vyjednání vedoucímu k řešení konfliktu. Odkud tato pozice pochází?
Především musíme uznat, že tento postoj nevychází z geopolitických důvodů, ale ze samotného evangelia. Připomeňme si epizodu z Getseman, kdy Petr v sebeobraně vytáhl meč a udeřil služebníka velekněze, který násilně zatýkal Ježíše. Ježíš přikáže Petrovi, aby vrátil meč do pochvy, a uzdraví ucho veleknězova služebníka, které mu Petr uťal. Poselství evangelia je proti veškerému násilí, nenávisti a válce.
Ve Vatikánském nakladatelstvích (Libreria Editrice Vaticana) a nakladatelství Solferino právě vyšla zajímavá kniha, která obsahuje vše, co papež řekl o válce a míru. Ale ne o této válce na Ukrajině, ale o všech válkách. Sebrané projevy pokrývají vlastně celé období jeho pontifikátu. Při pozorném čtení papežových projevů je možné pochopit hluboký evangelijní kořen papežova postoje, který představuje mír jako dar, o který je třeba prosit Boha, protože lidé sami si ho nemohou dát.
František si uvědomuje, že kořeny války a vůbec všech válek vycházejí z lidského srdce, z naší přirozenosti zraněné hříchem. Uvědomuje si také, že válka a mír souvisejí s naším každodenním chováním, s tím, jak se vyjadřujeme, a zejména s tím, jak se díváme na druhé. Jedině bratrství - a zde bych rád připomněl encykliku Fratelli tutti - je odpovědí na válku a nenávist.
Existuje riziko, kterému se musíme vyhnout. Jde o riziko omezení a minimalizace rozsahu papežských apelů. Je to riziko, že papežova slova uložíme do mrazáku a sterilizujeme je, místo abychom jim porozuměli a přijali je za svá. Je to riziko těch, kteří říkají: ano, papež mluví takto, protože je papež, protože nemůže říkat jiné věci. Jeho poselství je prorocké - nebo spíše utopické. To, co naznačuje a co žádá, nelze realizovat....
To je námitka, která někdy slouží pouze k tomu, aby se zabránilo diskusi o evangelijní radikalitě Františkova poselství, aby se nadále ospravedlňovalo šílenství zběsilého závodu ve zbrojení a neschopnost realizovat konkrétní pokusy o jednání o míru.
A zde bych chtěl velmi jasně říci, že evangelijní a prorocké kořeny papežových výzev proti válce jsou součástí tradice staletého magisteria, v němž všichni Petrovi nástupci vyzývali k míru a snažili se zastavit válku, a to se stupňující se intenzitou, jasností a uvědomělostí, která vyvrcholila encyklikou Pacem in terris svatého Jana XXIII. Papež František v tomto ohledu učinil velký pokrok a v Hirošimě zašel tak daleko, že označil za neoprávněné a nemorální nejen použití atomových zbraní, ale i jejich vlastnictví.
Zde se dostáváme ke klíčovému bodu, ke zlomu. Totiž že rozpoznání evangelijních kořenů Františkových výroků proti válce neznamená zapomenout, kolik zdravého realismu je v jeho slovech.
Papež je dnes nejrealističtější a nejprozíravější světovou autoritou! Papež František nám od začátku svého pontifikátu říká, že už probíhá, že třetí světová válka se už vede, ale po částech. Probíhá tolik válek, tolik válek, na které zapomínáme, protože nevypukly v naší blízkosti.
V pozadí papežova realismu je však ještě jedna zásadní úvaha. Rád bych zde citoval slova, která napsal Don Lorenzo Milani ve svém Dopise soudcům o válce. Tato slova nám nedávno připomněl kardinál státní sekretář Pietro Parolin.
Don Milani cituje esej nositele Nobelovy ceny Maxe Borna, publikovanou v roce 1964, a připomíná, že "v první světové válce bylo 5 % mrtvých civilistů a 95 % vojáků (stále lze tvrdit, že civilisté umírali 'jako vedlejší oběti'). V druhém případě 48 % civilních osob 52 % vojenských (již nelze tvrdit, že civilisté umírali "jako vedlejší oběti"). V korejské 84 % civilistů 16 % vojáků (a zde už by se dalo říci, že to byli vojáci, kdo umírali "jako vedlejší oběti")."
Papež a církev žijí ve světě, berou v úvahu realitu. Sociální nauka církve bere v úvahu realitu. Tato realita skutečností přiměla Pia XI. - v prorocké encyklice Quadragesimo Anno - hovořit o mezinárodním imperialismu peněz, a to slovy a analýzami napsanými v roce 1931, v době po krizi na Wall Street, ale velmi aktuálními i dnes. Zde je třeba se podívat na realitu, tedy na neštěstí způsobená nedávnými válkami, které krizi nevyřešily, ale naopak ji ještě zvýraznily, protože způsobily nestabilitu a moře nevinných obětí. Z těchto úvah lze pochopit papežovo radikální ne válce.
Papež František ve své encyklice "Fratelli tutti" píše: "Je snadné rozhodnout se pro válku a vymlouvat se na nejrůznější zdánlivě humanitární, obranné či preventivní důvody, a dokonce se uchýlit k manipulaci s informacemi. Ve skutečnosti si v posledních desetiletích všechny války nárokují "ospravedlnění" (...) Jde o to, že počínaje vývojem jaderných, chemických a biologických zbraní a obrovských a stále rostoucích možností, které nabízejí nové technologie, získala válka nekontrolovatelnou ničivou sílu, která postihuje mnoho nevinných civilistů. Ve skutečnosti "nikdy nemělo lidstvo nad sebou tolik moci a nic nezaručuje, že ji využije dobře". Proto již nemůžeme uvažovat o válce jako o řešení, protože rizika budou pravděpodobně vždy převyšovat hypotetickou užitečnost, která se jí přisuzuje. Tváří v tvář této skutečnosti je dnes velmi obtížné udržet racionální kritéria, která se vyvinula v jiných stoletích, aby bylo možné hovořit o možné "spravedlivé válce". Už nikdy válku!"
Samozřejmě, pokud někdo přijde zničit můj domov, pokud zabije členy mé rodiny, mám právo se bránit, klást odpor, bojovat. O tom nikdo nepochybuje ani to nezpochybňuje. Jedna věc je však právo na sebeobranu, druhá věc je využít záminku této války k neúměrnému zvýšení výdajů na zbrojení, což je "šílenství", jak papež několikrát řekl. Výrobci a obchodníci se zbraněmi tak mají radost a odčerpávají zdroje, které by mohly být věnovány na stavbu nemocnic a pomoc hladovějícím lidem, čímž by se ve světě vytvořily podmínky pro větší spravedlnost a snížilo riziko válek.
Se zlomeným srdcem jsem se od kardinála Rafaela Sako během jeho cesty do Iráku s papežem v březnu 2021 dozvěděl, že v této zemi je ITÁLIE synonymem pro známou značku zbraní naší země, kterou používají všichni, jak řádná armáda, tak nezákonné milice i teroristé.
A pokud jde o právo na sebeobranu, citované v Katechismu katolické církve, vždy citujeme první část, číslo 2308, která ospravedlňuje obrannou válku, ale zapomínáme uvést, že poté následuje číslo 2309, tedy přísné podmínky, které církev považuje za definované pro toto použití násilí. Rád bych upozornil jen na některé z nich:
"že všechny ostatní prostředky k jeho ukončení se ukázaly jako neproveditelné nebo neúčinné; že existují opodstatněné podmínky pro úspěch; aby použití zbraní nezpůsobilo větší zlo a nepořádek než zlo, které má být odstraněno. Při posuzování tohoto stavu hraje důležitou roli síla moderních ničivých prostředků".
Poslední slova bych rád zdůraznil. Dnešní války nejsou jako ty před sto nebo dvěma sty lety. Dnešní války mají vinou moderních ničivých prostředků vždy devastující následky. A my to nyní vidíme jasně.
Chtěl bych vás ale také upozornit na právě zmíněnou podmínku, kde se žádá, aby se skutečně udělalo vše pro zachování míru.
A zde vyvstávají otázky. Otázkami se zabýval i papež František ve svém rozhovoru s redaktorem listu Corriere della Sera, když hovořil přímo o štěkání NATO. Musíme si například položit otázku, proč nebyly nikdy uvedeny do praxe minské dohody.
Válka nikdy nevypukne znenadání. Válka se připravuje roky. A tragické je, že tentokrát jsme svědky bratrovražedné války mezi bratry, kteří sdílejí stejnou víru, stejný křest a mluví podobným jazykem.
V předmluvě, kterou papež napsal ke knize "Proti válce" a kterou jsem již citoval, František připomíná slova biskupa Tonina Bella, který rád opakoval: konflikty a všechny války "nacházejí své kořeny v mizejících tvářích". Když vymažeme tvář druhého, můžeme spustit zvuk zbraní. Když máme před očima druhého, jeho tvář i bolest, nesmíme násilím poškodit jeho důstojnost.
Když zapomeneme na tvář druhého, když se z druhého místo bratra stane nepřítel a my vymažeme jeho bytí mužem nebo ženou a jeho důstojnost... to je začátek války, každé války.
Na závěr mi dovolte odkázat na další papežův projev, který je rovněž plný realismu. Jde o promluvu při Regina coeli z 1. května: "Zatímco jsme svědky děsivého úpadku lidskosti," řekl papež, "ptám se spolu s tolika roztrpčenými lidmi, zda se skutečně usiluje o mír; zda existuje vůle vyhnout se neustálému vojenskému a slovnímu stupňování; zda se dělá vše pro to, aby zbraně utichly."
Otázky, jen otázky. Ale pokud budeme upřímní a podíváme se na realitu, musíme uznat, že odpověď zní NE. Ne, neděláme pro mír vše, co můžeme! Ne, neděláme vše pro to, abychom vyjednali kompromis, protože každé vyjednávání probíhá tak, že každý ze zúčastněných je ochoten se něčeho vzdát.
A pak mi dovolte zdůraznit papežovu otázku ohledně vojenské a slovní eskalace. Ano, dochází také k verbální eskalaci, protože válka, každá válka, zahrnuje démonizaci protivníka. Každá démonizace však ztěžuje mír, obnovení dialogu a vzájemné uznání.
Bohužel jsme svědky selhání mezinárodních organizací, především OSN. Zdá se, že Svatý stolec je jediný, kdo ještě věří v multilateralismus a nezastupitelnou roli OSN při zachování míru a mezinárodní spolupráce. Kde jsou v těchto válkách Spojené národy?
Dalším selháním je podle mého názoru selhání Evropy. Byli jsme svědky prominence některých vůdců, závodů ve zbrojení, neschopnosti navrhnout - kromě sankcí a posílání zbraní na Ukrajinu - životaschopné cesty k míru. Zájmem Evropy nemůže být ekonomické a vojenské zničení Putinova Ruska. Tato válka a dvacet let, které jí předcházely, zchladily naděje, které se rozhořely po pádu Berlínské zdi. Opravdu si myslíme, že můžeme vybudovat mírovou Evropu bez Ruska?
Papežovy výzvy, jeho slova, si proto zaslouží, aby byly sdíleny, podporovány a šířeny. V době, kdy bohužel vidíme nedostatek kapacit a politické vůle k prosazování míru, je naší povinností křičet, že chceme mír.
A spolu s papežem uznáváme, že k dosažení míru je třeba uplatňovat mírová schémata, nikoliv mluvit o míru pokračováním v uplatňování válečných schémat, vojenských aliancí a ekonomické kolonizace, jak se to bohužel děje.
