Tomáš Sixta: Katedrála Boží prozřetelnosti v Kišiněvě

Po všech těch letech studia teologie, po všech těch přednáškách a duchovních cvičeních, po všech těch bohoslužbách a růžencích stojím často v kostele nebo sedím v univerzitní posluchárně a říkám si: co vlastně vím(e) o Bohu? Co můžu s jistotou a přesvědčením říct o tom, který je prapůvodcem všeho bytí, zdrojem mého života i jeho cílem? Ještě jsem toho v životě málo přečetl, málo zažil, a ještě méně pochopil, abych si troufal na nějaké sebejisté proklamace o Bohu. Vždyť i „apoštol národů“ svatý Pavel píše v listu do Říma: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!“ (Řím 11, 33). A přes to všechno, jedna z věcí, o které jsem na základě své zkušenosti i na základě lidské zkušenosti, jak ji nalézáme v knihách Písma, přesvědčen, je to, že jestli se Bůh někde zjevuje, tak na cestách. Nechci samozřejmě Boha spoutávat a říkat mu, kde se má komu dávat poznat a kde má dojít k momentům, kdy jako kdyby to, co je běžně skryto, se nám jasně vyjeví, ale jsem přesvědčen, že cesta je místem setkání s Bohem. Snad o tom svědčí příběh učedníků putujících do Emauz, možná ještě výmluvněji cesta Šavla do Damašku, a možná o tom svědčí i tradice putování na poutní místa, dnes tak intuitivně živá i mezi lidmi, kteří by sami sebe jako křesťany či věřící neoznačovali.

Jistými okolnostmi, které mi zde dovolte nerozebírat, ale rád vám je odvyprávím osobně, jsem se na sklonku letošního září ocitl na cestách. Konkrétně jsem pobýval několik dní v Kišiněvě: hlavním městě Moldavska. Mám takový zvyk, jenž se zrodil spíše nahodile než promyšleně, že jsem-li v nějaké cizí zemi, zvláště takové, jejíž kořeny nejsou primárně katolické, vydám se navštívit tamější katolický kostel, či katedrálu. S vděčností tak třeba vzpomínám na osamělou návštěvu všednodenní bohoslužby arabských katolíků v Izraelské Haifě, kde jsem před několika lety navštívil své protestantské přátele, jež tam tehdy pobývali, nebo na katedrálu svatého Ansgara v dánské Kodani, na kterou jsem narazil takřka omylem a do níž jsem vešel v době příjímání – latinsky communio, společenství. Tento zvyk a tato výše zmiňovaná nepravděpodobná cesta do Moldavska – turisticky nejméně navštěvované země Evropy, mě přivedla před katolickou katedrálu v Kišiněvě, stojící jen pár ulic na severozápad od katedrály pravoslavné. Do katolické katedrály, jež vypadá jako poměrně obyčejný městský kostel, ale má zvláštní zasvěcení. Není to ani katedrála zasvěcená Panně Marii, ani katedrála, jež by nesla jméno nějakého světce spjatého s touto zemí. Je to katedrála Prozřetelnosti Boží.

To mě přivedlo k této úvaze. Co to je za zvláštní Boží atribut, tato „prozřetelnost“? Ba co víc: někdy mluvíme o Bohu jakožto o Prozřetelnosti samé, požíváme toto slovo jako synonymum pro označující slovo Bůh. Jako akademik a teolog se zde musím hned vzepřít jakémukoli konceptu Boha tahajícího za nitky našich životů tak, že tím ukracuje naši svobodu. Nejsme šachové figurky, kterými Bůh bez jejich souhlasu táhne po šachovnicích vesmíru, aby se událo to či ono. Jsem Bohem nadán svobodou, rozumem a také důvěrou a s ní spojenou odpovědností za následky svých rozhodnutí a činů.

Když jsem se ale nedávno – v krásných podzimních dnech na okraji naší republiky – vyrazil projít jen tak do lesa, natrefil jsem v půli lesa na auto, jež zrovna zapadlo do bahna tak, že bez dvou paží jednoznačně jediného procházejícího se teologa (i člověka) široko daleko, by se nikdy z lesa nevyhrabalo, bylo to dílo Prozřetelnosti Boží? Já nevím, zmanipuloval Bůh můj mozek, abych šel po zelené značce a neodbočil třeba na neznačenou cestu, vedoucí více vpravo? Nevím, zdá se mi to banální a připisování každé náhody Bohu mi přijde dětinské a přijde mi že odsoudit Boha do pozice scénáristy drobných a roztomilých náhodiček, je jeho degradace. Ale Bůh suď, jak věci jsou: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!“ (Řím 11, 33).

„Kristus je Pán všech věků, on vládne dějinám,“ zaznívá při nočních obřadech Velikonoční neděle. Vládne však jako ten, kdo počítá s lidskou svobodou a spoluprací. Bůh je pravý opak zneužívání moci. Boží Prozřetelnost není ani nic, za co bychom se měli schovávat, na co bychom měli přehazovat zodpovědnost za svůj život, ani ničím čím bychom měli dekorovat naše vlastní rozhodnutí. Není to, jak podotýká v jednom textu teolog, kněz a politický vězeň Oto Mádr, Boží občasné zasahování, ale je to jeho trvalá přítomnost v našem životě. Přítomnost, kterou bych nazval přítomností tichého souputníka na naší cestě, jenž nás v jednom okamžiku zcela nepravděpodobně obrátí od Emauz zpět do Jeruzaléma, ale ve skutečnosti s námi jde jako tajemný neznámý celou cestu.

Boží Prozřetelnost vede svět i nás různými vhodnými prostředky k cíli, říká teologie. Celý stvořený svět je veden jeho Původcem a Králem ke svému cíli: spáse – tedy harmonickému naplnění, plné realizace dne odpočinku, plnosti společenství s Bohem i lidmi, eschatologickému šabatu. K tomuto cíli nás vede po křivolakých cestách, ale „i když my jsme nevěrní, On zůstává věrný“ (2 Tim 2,13) a „všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ (Řím 8,28) Svět má svůj příběh a i my máme svůj příběh. Tento příběh má svůj cíl a je v rukou toho, kterého řecká teologie nazývá „pantokrator“ (vševládný), toho, jenž touží po tom, abychom byli šťastní, je v rukou toho, kdo nám pomáhá ne jako nějaký velký brácha za oponou, nebo mocný mafián tahající za nitky, aby nám zajistil privilegia, ale jsme v rukou toho, kdo nám dává sílu, kdo osvěcuje naše svědomí, kdo proměňuje naše srdce, aby bylo více schopné mít účast na Jeho lásce, toho, kdo občas tajemně do našeho příběhu vstupuje a především nás nikdy neopustí. A to i kdybychom měli momentu tohoto štěstí, kdy se mu otevřeme, dojít až v posledním momentu svého žití, jako známý lotr po pravici.

Tato Prozřetelnost, tato Boží vláda, toto jeho vševládné kralování, jak to také můžeme nazvat, je však, domnívám se, v konkrétních obrysech našeho příběhu odhalitelné až zpětně. Až zpětně křesťané pochopili, že akt kříže je aktem ponížení, ale zároveň také aktem vyvýšení, jak to interpretuje autor Janova evangelia. Až zpětně Kristus vysvětluje učedníkům putujícím do Emauz, jak se věci musely stát. Až zpětně, když stojíte sám před katedrálou Prozřetelnosti Boží v Kišiněvě, si uvědomujete, že Bůh tajemně píše po křivých řádcích vašeho života a že při pohledu nazpět můžete vyslovit slova písně a modlitby jedné americké křesťanské hudební skupiny: „Po všech těch letech, nikdy jsi to nevzdal, po všech těch letech, jsi stálý ve své lásce a mě to udivuje. Po všech těch letech. Po všem, co jsi udělal, udivuje mě, že o mě stále usiluješ.“ Prozřetelnost se vyjevuje při pohledu na cesty minulosti, způsobuje náš údiv, naši vděčnost. Samozřejmě není nutné minulost retušovat vlastní křečovitou interpretací. Jsou chvíle, které byly těžké a kde věříme, že Bůh byl s námi, ale rozhodně jsme to tak tehdy necítili a není nutné takové chvíle za každou cenu maskovat do zbožných frázích o Boží pedagogice atp. Ale přesto… Bůh je někdo, na jehož životě můžeme participovat a kdo nás přetváří a doprovází. Tato zkušenost pohledu do minulosti, nám může dát důvěru při pohledu na naši přítomnost a budoucnost. Bůh, aniž by omezil naši svobodu, má vše tajemně ve svých rukou. To nás nevede k rezignaci, ale k pokojné důvěře a vděčnosti. Ano, když stojím před kostelem Prozřetelnosti Boží, tak si říkám, že já bych se měl stát živým chrámem vděčnosti Boží. A to i přes to, že po všech těch letech vím o Bohu jen velmi málo. Po všech těch cestách můžu jen se sv. Pavlem říci: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!“ (Řím 11, 33).

Tomáš Sixta je doktorandem na katedře systematické teologie a filosofie Katolické teologické fakulty UK a členem redakční rady Salve: revue pro teologii a duchovní život.