Zemřel emeritní papež Benedikt XVI.
„Byl to velký papež – jak pro svou lásku k církvi, tak vůči lidem“, prohlásil o svém předchůdci papež František. Ona láska byla mízou osmiletého pontifikátu Benedikta XVI., během něhož tento pokorný a zároveň neochvějný pastýř moudře a odvážně držel kormidlo Petrovy bárky, navzdory protivětru a rozbouřeným vodám. Byla to láska zářící novým světlem ve Svatém roce milosrdenství, který zahájil nezapomenutelý výjev – nachýlený emeritní papež jako prostý poutník procházel Svatou branou Vatikánské baziliky. Vraťme se nyní k některým momentům pontifikátu Benedikta XVI. – papeže, který se z lásky k církvi vzdal petrovské služby.
Bylo krátce po desáté hodině dopolední, 27. dubna roku 2014. Miliony očí se upíraly na prostranství před bazilikou sv. Petra a další miliony diváků sledovaly v televizním přenosu objetí emeritního a úřadujícího papeže. Bratrské objetí Benedikta XVI. s Františkem se odehrálo pod gobelíny, které znázorňovaly dva svaté papeže – Jana XXIII. a Jana Pavla II. První z nich odkazuje přímo k II. Vatikánskému koncilu, jehož se mladý a vynikající teolog Joseph Ratzinger zúčastnil jako poradce kardinála Fringse. Druhý portrét pak zobrazoval muže, se kterým pozdějšího kardinála Ratzingera pojilo výjimečné přátelství. Dva koncelebrující a dva svatí papežové – hlásaly novinové titulky po celém světě ve zprávách o dříve nemyslitelné události. Tatáž nevěřícnost o rok dříve zprvu ohromila celý svět, když si 11. února 2013 vyslechl následující slova.
“Conscientia mea iterum atque iterum coram Deo explorata ad cognitionem certam perveni vires meas ingravescente aetate non iam aptas esse ad munus Petrinum aeque administrandum…Po opakovaném zpytování vlastního svědomí jsem před Bohem došel k jistotě, že moje síly z důvodu pokročilého věku již nestačí na náležité vykonávání petrovského úřadu.“( Konzistorní sál Apoštolského paláce, 11.2.2013).
Na papežovu demisi nejsme připraveni, zněl upřímný komentář jednoho známého italského teologa, který byl pouze jedním z celé laviny pochybovačných reakcí. Jako by každý cítil povinnost něco vyslovit, aby zahnal neklid, vyvolaný nepředstavitelnou abdikací – navíc pronesenou v latině a tudíž zprvu zcela nepochopitelnou. Jediný, kdo nekolísá, je pastýř, který pro dobro svého stádce volí cestu, jíž se dosud nikdo nevydal:
“Děkuji za vaše sympatie. Rozhodl jsem se odstoupit ze služby, kterou mi Pán svěřil 19. dubna 2005. Učinil jsem tak v plné svobodě pro dobro církve po dlouhé modlitbě a zpytování svého svědomí před Bohem, vědom si dobře závažnosti takovéhoto kroku, ale stejně tak i toho, že již nejsem s to plnit petrovskou službu takovou silou, jakou si tato služba žádá…“ (Generální audience, 13.2.2013).
Benedikt XVI. pronáší tato slova 48 hodin po nečekané abdikaci a otevírá své srdce věřícím, shromážděným v aule Pavla VI. Lidé začínají chápat, že je svým krokem nechce „opustit“, nýbrž naopak z vnuknutí Ducha prokazuje vrcholný skutek lásky ke Kristu. Vypršelo sotva pár hodin od završení petrovského úřadu, když Benedikt XVI., při své poslední generální audienci, 27. února, zdůrazňuje, že „neopouští kříž, ale zůstává ve službě modlitby, takříkajíc na dvoře svatého Petra“ (27.2.2013). O den později se setkává s kardinály, kteří se připravují na konkláve a mezi kterými je také kardinál Bergoglio. Rovněž k nim se obrací povzbudivými a láskyplnými slovy:
“Kéž nám Pán ukáže toho, kterého chce. Mezi vámi, v kolegiu kardinálů, je také budoucí papež, kterému již dnes slibuji svoji bezpodmínečnou úctu a poslušnost.“(Setkání s kardinály v Klementinském sále Apoštolského paláce, 28.2.2013).
Pokora Benedikta XVI. rozechvívá, avšak nepřekvapuje, neboť právě touto ctností se vždy vyznačoval, jak mohl celý svět ocenit už při jeho nástupu na Petrův stolec:
“Drazí bratři a sestry, po velkém papeži Janu Pavlu II. zvolili kardinálové mě, prostého a pokorného dělníka na vinici Páně. Utěšuje mě skutečnost, že Pán dokáže pracovat a jednat i s nedostatečnými nástroji. Především se ale svěřuji do vašich modliteb. V radosti Krista zmrtvýchvstalého, v důvěře v jeho trvalou pomoc, pojďme dál. Pán nám pomůže a Marie, jeho Nejsvětější Matka, bude na naší straně.“ (19.4.2005).
Pokornému dělníkovi však nechybí odvaha. Mírný, ale rozhodný pastýř řeší skandály, které otřásají církví, zejména hrůzný jev sexuálního zneužívání nezletilých některými duchovními. Benedikt XVI. je první papež, který přijímá oběti těchto zločinů, a činí tak skrytě, mimo světla reflektorů, na Maltě, ve Spojených státech amerických, Austrálii a Spojeném království. Vydává nové směrnice, které zaručují „nulovou toleranci“ vůči mužům, kteří se tímto deliktem poskvrnili.
“Musíme nalézt nové odhodlání k víře a dobru. Musíme být schopni pokání. V přípravě na kněžství musíme všemožně usilovat o to, aby se nic takového už nikdy nestalo. Je však také na místě ze srdce poděkovat všem, kdo se zasazují o pomoc obětem, aby jim dodali důvěru v církev a schopnost věřit jejímu poselství“ (Promluva k římské kurii, 20.12.2010).
Se stejným odhodláním se Benedikt XVI. pouští do obnovy vatikánských ekonomických institucí a jejich hospodaření. Činí tak navzdory osobnímu utrpení, které mu přinesl únik interních vatikánských dokumentů. Ještě jednou zde oslovuje pokora papeže, který odpouští svému osobnímu komorníkovi, jenž mu odcizil soukromé spisy. Pontifikát německého papeže se nicméně spíše než ve znamení krizí nese v duchu konstruktivních návrhů. Benedikt XVI. ustavuje personální ordinariát pro anglikány, kteří vstupují do plného společenství s katolickou církví, a aby se postavil „zatmění Boha, a tím i zatmění hříchu“ (Angelus, 13.3.2011), zve vzdálené i blízké k dialogu v rámci „Nádvoří národů".
“K dialogu s náboženstvími je třeba dnes přiřadit především dialog s těmi, pro které je náboženství něčím cizím, pro které je Bůh neznámý, ale kteří by přesto nechtěli zůstat jednoduše bez Boha, nýbrž přiblížit se mu alespoň jako Neznámému“ (Promluva k římské kurii, 21.12.2009).
Pokorný dělník na vinici Páně pokračuje rovněž v mezináboženském dialogu. Navštěvuje synagogy v Římě, Kolíně nad Rýnem a New Yorku. Na říjen 2011 svolává do Assisi věřící i nevěřící ke Dni modliteb za mír. Po počátečním nedorozumění, které vyvolala přednáška v Řeznu, se posilují rovněž vztahy s islámem – mimo jiné díky otevřenému listu 38 muslimských intelektuálů, jejichž počet se zvyšuje na 138 a posléze na 216. Symbolem znovu navázaného dialogu je návštěva Benedikta XVI. v Modré mešitě, kde se po boku istanbulského immáma pohroužil do meditace.
“Stanul jsem na tomto místě pár minut v soustředění a obrátil se k jedinému Pánu nebe a země, milosrdnému Otci celého lidstva. Kéž v sobě všichni věřící rozpoznají Jeho stvoření a vydávají svědectví o pravém bratrství!“ (Generální audience, 6.12.2006).
Zvláštní zmínku si zaslouží ekumenický dialog. Papež Benedikt se opakovaně setkal s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem a zahájil novou fázi vztahů s moskevským pravoslavným patriarchátem. Vysoce symbolická byla návštěva erfurtského augustiniánského kláštera, ve kterém pobýval Martin Luther, a setkání s primasem londýnské anglikánské komunity, Rowanem Williamsem. Ostatně všech čtyřiadvacet mezinárodních cest Benedikta XVI. za sebou zanechalo stopy – od pohnutého setkání se syrskými uprchlíky při návštěvě Libanonu po modlitbu na newyorském Ground Zero. Emeritní papež navštívil všech pět světadílů – od Kamerunu přes Brazílii po Austrálii a Kubu. Není lehké vybrat jeden okamžik za všechny, avšak mimořádnou hodnotu má návštěva koncentračního tábora Auschwitz Birkenau.
“Papež Jan Pavel II. zde byl jako syn polského národa. Já jsem zde jako syn národa německého, a právě proto mohu a musím říci jako on: nemohl jsem sem nepřijít. Musel jsem přijít. Byla a je to povinnost vzhledem k pravdě a k těm, kdo trpěli, je to povinnost před Bohem být zde jako nástupce Jana Pavla II. a jako syn německého národa.“
Spolupracovník Pravdy, jak hlásá biskupské motto Benedikta XVI., je rovněž svědkem milosrdné lásky. Křesťané, pronásledovaní v různých částech světa, v něm nalézají jistého obránce. Jako první papež mluví o „christianofobii“ a odsuzuje porušování náboženské svobody, které se děje ve jménu pákistánského zákona o blasfemii. Prostřednictvím Papežské rady Cor Unum nikdy neopomíjí rychlou pomoc národům, postiženým válkami a přírodními katastrofami. Navštěvuje chudé, staré a nemocné v Itálii i zahraničí – zejména malé pacienty v římské nemocnici Bambin Gesù a v betlémském Caritas Baby Hospital. V Brazílii se vydává za mladými narkomany do Fazenda da Esperenza; v Jordánsku, Španělsku a Spojených státech amerických zavítal k postiženým v různých pečovatelských domech. Tato gesta zdůrazňují, že v Božích očích je každý člověk jedinečný a cenný. Právě křesťanské lásce věnuje Benedikt XVI. svou první encykliku Deus Caritas est (2006), po které následují Spe salvi o naději a Caritas in Veritate o celistvém rozvoji člověka. Posledně jmenovaný dokument čtou také operátoři na Wall Street – v době hospodářské krize tu církev nabízí originální úvahu, která staví člověka do středu ekonomického dění.
“Nesmíme zapomenout, jak jsem poukázal v encyklice Caritas in veritate, že také na poli ekonomie a financí jsou správný úmysl, transparentnost a snaha o dobré výsledky vzájemně slučitelné a nesmějí se nikdy oddělovat“(10.12.2011).
Kromě tří encyklik papež Benedikt XVI. vydal čtyři postynodální apoštolské exhortace a 19 dokumentů formou motu proprio. Do dějin se vepsal také Benediktův dopis čínským katolíkům z roku 2007. Nový vhled na otázky, před kterými stojí dnešní církev, přináší knižní rozhovor s německým novinářem Peterem Seewaldem „Světlo světa“ (2010) a světovým bestsellerem se stává trilogie „Ježíš Nazaretský“, ve které Joseph Ratzinger předkládá své teologické bádání, ale zároveň svědectví hluboce věřícího člověka. Je zajímavé, jak se tento erudovaný teolog vydává cestami, které papežská komunikace dosud neprobádala. U příležitosti Světových dní mládeže zasílá textové zprávy mladým lidem z celého světa, hovoří v satelitním spojení s astronauty na Mezinárodní kosmické stanici, podepisuje komentář pro Financial Times a rok před abdikací otevírá twitterový účet @Pontifex.
“Dnes jsme voláni, abychom také v digitální kultuře objevili symboly a metafory, které jsou pro lidi výmluvné, a mohou nám pomoci, mluvíme-li k soudobému člověku o Božím království“ (28.2.2011).
Soudobému člověku Benedikt XVI. neváhal připomínat posvátnost života, krásu přirozeného manželství mezi mužem a ženou, naléhavost výchovné svobody. Tyto hodnoty jsou nadčasové a nezadatelné, jak opakovaně zdůrazňoval. Rodina byla pro papeže Ratzingera jednou z otázek, která mu nejvíce ležela na srdci. Zvláštní pozornost věnoval zraněným rodinám, které prožívají drama odloučení. Předjímal tak synodální proces, pokračující za Františkova pontifikátu. Na milánském Světovém setkání rodin v červnu roku 2012 řekl:
“Myslím, že je velkým úkolem farnosti, katolického společenství, udělat vše, co je v jejich možnostech, aby tito lidé cítili, že jsou milováni, přijímáni, že nejsou „mimo“, (...) že žijí plně v církvi.“(2.6.2012)
Církvi, které Benedikt XVI. po celý život sloužil – od mladého pronikavého teologa až po nelehký úřad Petrova nástupce, avšak stále, jak sám vyslovil, „veden kompasem druhého Vatikánského koncilu, který umožňuje loďce církve, aby plula na otevřeném moři uprostřed bouří nebo na klidných vlnách a bezpečně navigována dosáhla cíle“ (Generální audience, 10.10.2012).
