Kardinál Cantalamessa: Následovat Ducha neznamená opevnit se v obranném postavení, ale otevřít se novému

L'Osservatore Romano

Dějiny a život církve se II. vatikánským koncilem nezastavily: "Běda, abychom z něj učinili to, o co jsme se pokusili s Tridentským koncilem, tedy cílový a nehybný bod", řekl kardinál Raniero Cantalamessa během prvního postního kázání na téma "Ipsa novitas innovanda est: Obnova novosti", které se konalo dnes dopoledne, v pátek 3. března, v aule Pavla VI.

Kdyby se život církve zastavil, poznamenal kazatel Papežského domu, "stalo by se to jako s řekou, která dosáhne přehrady: nevyhnutelně by se změnila v bažinu nebo močál".  Duch je ve skutečnosti "ze své podstaty nový". Navíc i společnost "se v době po II. vatikánském koncilu nezastavila, ale prodělala závratné zrychlení". Změny, které se dříve "odehrávaly během jednoho či dvou století, se dnes odehrávají během desetiletí". Tato potřeba neustálé obnovy "není nic jiného než potřeba neustálého obrácení, počínaje od jednotlivých věřících až po celou církev v její lidské a historické složce". Ecclesia semper reformanda.

Skutečný problém tedy "nespočívá v novotě, ale spíše ve způsobu jejího řešení". Ve skutečnosti se každá novost, každá změna "nachází na křižovatce; může se vydat dvěma opačnými cestami: buď cestou světa, nebo cestou Boží: buď cestou smrti, nebo cestou života". A existuje "neomylný prostředek, jak se pokaždé vydat cestou života a světla: Duch svatý".

Kardinál Cantalamessa zdůraznil, že záměrem jeho postních úvah je právě povzbudit k tomu, aby věřící Ducha svatého postavili do středu celého života církve, a zejména v této chvíli do středu synodní práce. Konkrétně je cílem tohoto prvního kázání převzít poučení, které vychází z rodící se církve. Skutky apoštolů totiž ukazují společenství, které "je krok za krokem vedeno Duchem. Jeho vedení se uplatňuje nejen ve velkých rozhodnutích, ale i ve věcech méně důležitých".

Jistě, cesta rodící se církve není přímá a hladká. "První velkou krizí," připomíná Cantalamessa, "je ta, která se týká přijetí křesťanů, obrácených z pohanství. A rozhodnutí apoštolů v Jeruzalémě přijmout je do společenství je "vyřešeno oněmi mimořádnými úvodními slovy: "Rozhodl Duch svatý i my" (Sk 15,28)".

Nejedná se o to, abychom se pouštěli do "archeologie církve, ale aby se stále znovu vynášelo na světlo paradigma každého církevního rozhodnutí". Není totiž těžké "rozeznat analogii mezi tehdejší otevřeností vůči pohanům a dnešní otevřeností vůči laikům, zejména ženám, a dalším kategoriím lidí", vyzdvihl papežský kazatel. V tomto smyslu nás příklad apoštolské církve "poučuje nejen o inspirativních principech, tj. o nauce, ale také o církevní praxi", protože "nám říká, že nikoli všechno se řeší rozhodnutími přijatými na synodě nebo dekretem"; je třeba "tato rozhodnutí převádět do praxe, tedy tzv. recepce" dogmat". A k tomu potřebujeme "čas, trpělivost, dialog, toleranci; někdy i kompromis": pokud je totiž učiněn v Duchu svatém, "kompromis není ústupek pravdě nebo sleva z ní učiněná, ale je to láska a poslušnost vůči situacím".

Tváří v tvář událostem a "politickým, společenským a církevním skutečnostem," připustil dále papežský kazatel, "máme sklon okamžitě se postavit na jednu stranu a druhou démonizovat, toužit po vítězství naší volby nad volbou našich protivníků". Pokud vypukne válka, poznamenal, "všichni se modlí k témuž Bohu, aby dal vítězství vlastním armádám a zničil armády nepřítele". Ne že by "bylo zakázáno mít preference v oblasti politické, společenské, teologické atd. nebo že by bylo možné je nemít"; nikdy bychom však neměli "požadovat, aby se Bůh postavil na naši stranu proti protivníkovi". Ani "bychom o to neměli žádat ty, kdo nám vládnou".

Kardinál Cantalamessa připomněl, že si letos připomínáme čtyřsté výročí úmrtí svatého Františka Saleského, který žil v době rovněž poznamenané ostrými spory. Všichni bychom se v tomto smyslu měli stát "salesiány": "shovívavými a tolerantními, méně zakořeněnými ve svých osobních jistotách", vědomými si toho, kolikrát "jsme museli sami v sobě uznat, že jsme se v nějaké osobě nebo situaci mýlili, a kolikrát jsme se i my museli přizpůsobovat situacím".