Tomáš Holub: Žízeň

Ústředním výrazem biblických textů pro 3. neděli postní je slovo žízeň.  Slyšíme o Izraelitech, kteří volají po vodě, jež by utišila jejich žízeň při namáhavém putování sinajskou pouští na cestě do Zaslíbené země. Ale především sledujeme v evangeliu apoštola Jana samařskou ženu, která prosí samotného Ježíše, aby jí dal napít, a tak utišil její žízeň.

Mít žízeň patří mezi běžné a relativně i časté situace u každého člověka. Proto může srozumitelným způsobem propojovat zcela přirozenou zkušenost nedostatku, který člověka  oslabuje, a v konečném důsledku může i ohrozit jeho život, s naopak životodárným a obohacujícím  postojem lidského srdce, které usilovně prahne po tom, aby došla cíle   jeho touha po štěstí a plnosti života. Tato duchovní žízeň ale již nemusí být tak samozřejmá a průzračná v životě všech.  Jakýmsi způsobem ji sice pociťuje v hloubi svého bytí úplně každý člověk, ale existuje nemalé riziko, že tato lidskými smysly nezachytitelná touha po vodě života může být buď rychle zaplácnuta přeslazenými a velkokapacitně chrlenými náhražkami, které nabízí  povrchní zábava,  nebo může být tato touha lidského srdce   ošálena   hořkým a nesytícím nápojem, který  umí namíchat životní utrpení žité v beznaději.

Dnešní biblické texty nám však připomínají, že skutečnou duchovní žízeň je třeba si uchovat, jestliže se lidská životní cesta  nemá stát tragickým blouděním. Proto již po celá staletí generace křesťanů během postní doby jako součást své přípravy na slavení velikonočních tajemství naslouchají stejným příběhům o lidské žízni jako dnes i my. A jsou Matkou Církví upozorňováni na nutnost hluboké duchovní žízně, která jediná otevírá oči pro skutečný smysl života a tedy i pro samotného Boha.

Texty o  izraelském  národu na poušti  i o samařské ženě u studnice Jakubovy nám ukazují, jak Bůh  cestou zkušenosti přirozené žízně otevírá člověka  pro  novou, hlubší  perspektivu života, která posouvá vpřed  lidskou možnost žít v pravdě a ve vnitřní svobodě.

A o to jde. Je třeba, abychom pociťovali duchovní žízeň a chtěli s ní trvale žít. Jen žízeň našeho srdce, kterou si budeme stále znovu a znovu uvědomovat a přiznávat, kterou nenecháme utišit něčím, co ve skutečnosti duchovní žízeň nehasí, nám dává možnost být na cestě do Božího království. Jen jako skutečně žíznící můžeme být zařazeni mezi blahoslavené ve smyslu Ježíšova horského kázání. Jen tak se stane naše životní perspektiva tou perspektivou, která nám bude otevírat a zaostřovat  náš  pohled na Krista.

Tišení duchovní žízně si proto není možné představit pouze jako jakýsi Boží servis, který by  nám zajistil, že si budeme nadále schopni   žít beze změny  své vlastní životy. Naopak je třeba, aby se naše stále nově se probouzející duchovní  žízeň  znovu a znovu stávala  cestou jak  objevovat  nové perspektivy a nový směr našeho životního putování. K  tomu směřují  v postní době  i skutky odříkání, almužna a  modlitba. Ani ony nejsou v první řadě asketickým výkonem, který nám dává dobrý  pocit z kvality  našeho zbožného života a našich volních vlastností.  Naopak znemožňují  tišit blahodárnou vnitřní žízeň lákavými náhražkami vlastní sebestřednosti. Pomáhají ke kvalitativní změně, která nás činí závislejšími na Bohu a na  jeho způsobu jak léčit  naši duchovní vyprahlost.

Duchovní žízeň proto patří k podstatě přípravy na Velikonoce. Povzbuzuje  nás  v úsilí  o osvojení si či posílení své  schopnosti nově vidět Krista. Schopnosti zahlédnout pravdu, že je to pouze on,  kdo  jednou v plnosti utiší naši bytostnou touhu  po lásce a odpuštění a kdo je  již nyní jako dárce vody skutečně živé jediným garantem opravdové kvality  v životě člověka tak, jak byl Bohem stvořen a zachráněn.

Velikonoce samotné  jsou pak zásadní odpovědí na lidskou duchovní žízeň. Otevírají člověku možnost vstoupit do dialogu s žíznícím Bohem, který se vydává do krajnosti, aby utišil žízeň naši. Církev v celých svých duchovních dějinách neúnavně a jednoznačně  zdůrazňuje, že  Ježíšovo zvolání na kříži „Žízním“  nebylo  pouze výrazem   přirozeného  biologické nedostatku,  ale že to bylo především  volání bytostné vnitřní  žízně Boží,  která touží, aby člověk pochopil, že celá zbožnost  a vztah k Bohu samotnému nejsou pouhým servisem  pro dobrý život uzavřený v kulisách tohoto viditelného světa.  Ježíš v bolestech kříže žízní,  aby člověk – dílo jeho rukou – pochopil hloubku láskyplného vztahu přátelství, které On - jediný Spravedlivý - nabízí každému z lidí. A aby touha po tomto vztahu se stala duchovní žízní člověka a ten aby tak začal tušit celou šířku i délku, výšku i hloubku Lásky (viz. Ef 3,18), která povolala věci z nebytí k bytí a otevřela  pro člověka celé nebe.

Duchovně  žíznící člověk tak  ve velikonočním dění  nestojí jako pouhý pozorovatel opodál, ale stává se aktérem dramatu, v němž pro sebe i pro druhé  nalézá zdroj vody živé. Té, která   tryská z kříže,  z Ježíšova probodeného boku  a stává se pro každého v srdci  žíznivého   pramenem tišícím otázky po smyslu života, po lásce a po naději na vítězství Dobra v jeho drastickém zápase se Zlem. Žíznícímu tak kříž, z něhož vyvěrá pramen životodárné vody,  nabízí novou perspektivu, nový pohled  na Boží lásku a na Boží blízkost člověku.

My všichni jsme v tuto chvíli  na naší letošní cestě ke slavení Velikonoc teprve u 3. neděle postní. Většina postní doby je tedy stále ještě před námi a  tak  naše rozhodnutí  připojit se k samařské ženě  s její  prosbou  o vodu živou, spoluurčuje,  kam o letošních Velikonocích doputujeme. Církev nás zve,  abychom i my vyslovili své osobní:  „dej mi napít, Ježíši“ a následně stejně jako žena ze Samaří  v dialogu s Kristem změnili či prohloubili  perspektivu s jakou vnímáme svůj vlastní život.

A přiblížili se tak perspektivě Boží, té, která naplňuje radostí a  sbližuje člověka s Bohem, s druhými i se sebou samotným.