Být křesťanem znamená být svobodný, říká prefekt Dikasteria pro klérus
Roberto Cetera a Francesco Cosentino – L´Osservatore Romano
Zvuk hlasů, přicházející ze Svatopetrského náměstí, prohřátého prvním jarním teplem, není rušivý. Naopak se zdá, že vykresluje obraz církve, která obrací k světu a od světa přijímá. Kardinál Lazar Ju Hung-sik, prefekt Dikasteria pro klérus, již svým postojem vyjadřuje stejný postoj. Sedí na kraji pohovky, předklání se k nám a mluví jako rozvodněná řeka s takovým zaujetím, jaké může dát jen ryzí křesťanská radost.
Eminence…
Ne, ne, jaká eminence... Jsem Lazar, nebohý don Lazar, skutečně ubohý, protože i já jsem jako Lazar, Ježíšův přítel, vzkříšený, omilostněný člověk.
V jakém smyslu, otče Lazare?
Víte, přijal jsem křest, nový život, v šestnácti letech. Moje rodina nebyla věřící a o křesťanství jsem nevěděl téměř nic. Ale byl jsem zapsán do katolické školy, prostě proto, že katolické školy patřily k nejlepším. Vím, že ředitel vašich novin byl profesorem náboženství na střední škole, řekněte mu tedy, že hodiny náboženství byly pro můj život rozhodující! Kolik důležitých věcí dokáže takový učitel náboženství: může dokonce stvořit kardinála! Ale je tu ještě jedna kategorie lidí, kterým vděčím za mnohé: jsou to řeholnice. Nikdy předtím jsem žádnou řeholnici nepotkal, pak to ale byly právě ony, kdo mě uvedl do křesťanství, ale především se o mě staraly jako o člověka, jako o mladého člověka, který byl ještě trochu zmatený a hledal svou životní cestu. A dělaly to s takovou diskrétností a láskou. Byli to ony, kdo mi ukázaly cestu do semináře, krátce poté, co jsem byl v roce 1966 pokřtěn. Viděly mé povolání dříve, než jsem ho objevil já. Ještě dnes cítím tolik vděčnosti a náklonnosti pokaždé, když se setkám s nějakou řeholnicí. Mám je moc rád.
Pak jste se stal knězem...
Ano. Seminární zkušenost byla povznášející, ještě více z lidského než z naukového hlediska. Rozšířily se mi obzory a s nimi přibylo i mnoho nových přátel. Myslím, že právě díky této krásné zkušenosti jsem se pak velmi rád stal rektorem semináře a nyní se podílím na formaci kněží po celém světě. Ale jste si jistý, že život takového nebohého Lazara někoho zajímá?
Samozřejmě že zajímá, protože životní příběh nějakého člověka vypovídá víc než jím vyřčená slova...
Budu vám ho vyprávět v podstatě z jednoho důvodu. Totiž: můj osobní životní příběh je do jisté míry příznačný pro šíření katolicismu v Koreji. Jak zdůraznil papež František při své návštěvě Koreje v srpnu 2014, křesťanská víra se zde neprosadila díky misionářům pocházejícím ze zahraničí, ale má původní kořeny, je plodem myslí a srdcí samotných Korejců, žíznících po intelektuální zvídavosti a hledání pravdy. Stejně jako můj vlastní příběh. Příběh Ondřeje Kim Tae-gŏna byl pro mě v mládí inspirací a dodnes je příkladem autentického křesťanského života. Položil svůj život za evangelium a církev a já jsem k němu vždy vzhlížel jako k příkladu, vydařenému životu. Proto jsem všem papežům, s nimiž jsem měl možnost se setkat, opakoval Ondřejova slova, která jsem si přisvojil: „Jsem připraven dát svůj život za církev“.
Otče Lazare, jak jste se sem dostal?
Na to byste se měl zeptat papeže. Setkal jsem se s ním během Asijského dne mládeže, na který jsem doprovázel tři sta mladých Korejců. Nevím, co ho papeže mohlo na „ubohém Lazarovi“ zaujmout.
Zkusme si to tedy představit. Kardinál „don“ Lazar v sobě neobvyklým a překvapivým způsobem spojuje silný empatický náboj, podložený typicky orientální jemností, se silným rozhodovacím postojem…
Kultura mé země je prostoupena silným hierarchickým duchem. Je to něco, co jsme zdědili po konfucianismu, ale přežívá to nadále i v katolické kultuře. Řekněme, že v našich končinách není slib poslušnosti tak těžký... Ale když se vrátím k otázce, proč jsem tady, mohu odpovědět jen tolik, že celý můj život byl veden sledem různých, zdánlivě náhodných momentů, které mi milost tajemným a nevyzpytatelným způsobem dala. Katolická škola, pak křest, pak řeholnice, o kterých jsem vám vyprávěl, pak návrat do semináře jako rektor, pak biskupská služba a nakonec sedím tady před tímto oknem s výhledem na toto neuvěřitelné náměstí a kolonádu. Rád bych přidal ještě jeden „náhodný“ moment, který je zejména pro náš rozhovor velmi důležitý: byl to moment setkání se Slovem. Jednoho dne jsem se setkal s jedním knězem, fokolarínem, který mě seznámil s Božím slovem jiným způsobem, než jsem byl zvyklý. Do té doby jsem se díval na evangelium v jeho kráse, v jeho morálce, ale z odstupu, nebylo vtělené do konkrétnosti mého dne. Onen kněz mi vyprávěl, jak ho evangelium naučilo přijímat bez předsudků i ty, kteří byli tvrdošíjně proti němu. Pochopil jsem, že Slovo se nemá číst, ale žít. Bylo to pro mě skutečné setkání s Ježíšem. A radikálně změnilo můj život. Protože žít jako křesťan není nic jiného než žít podle evangelia. Dnes mám pro to skvělý příklad: papeže Františka. Když nám říká, abychom se vrátili k evangeliu, říká nám právě toto. Křesťanství vyžaduje, abychom radikálně přehodnotili svou přítomnost ve světě, a odpověď papeže Františka zní jednoduše: žít evangelium. Jak to sám dělá. „Vycházející církev“, „polní nemocnice“, „periferie světa“, „prokazovat milosrdenství, protože sami jsme byli omilostněni“ (doslova „omilosrdněni“ neologismem papeže Františka): všechna tato slova samotného papeže Františka nejsou ničím jiným než deklarováním tohoto „návratu k evangeliu“. Těm, kteří se na Františka dotazují, říkám: „Chcete papeže pochopit? Čtěte evangelium!“ Když papež František káže, vždy ukazuje, že pokud do drobností každodenního života vložíme lásku, kterou nás učí Ježíš, stanou se z těchto nepatrností veliké věci, protože láska plodí lásku, rozbíjí naši osamělost, vytváří kvalitní vztahy a proměňuje náš život, aby byl dobrý“.
Otče Lazare, dnes stojíte v čele dikasteria, které udává směr téměř půl milionu kněží na světě. Jaký je dnešní kněz?
Je těžké ho popsat, protože proces inkulturace katolicismu na pěti kontinentech je hluboký, a to určuje kněžské profily, které se často v jednotlivých zemích velmi liší. V základu zůstává svátostnost služby, která evokuje představu kněžství, jakou měl Ježíš, ale existují velmi rozdílné vnímavosti a interpretace této role. Když mluvím o svátostnosti kněžské služby, nemám na mysli status výlučnosti, ale spíše vtělení zákona lásky do života toho, kdo je povolán ke Kristu. Paradigmatem dobrého kněze - ať už žije a působí kdekoli na světě - je zákon Lásky, který převyšuje jakoukoli jinou morální či kanonickou normu. Kněz je povolán k tomu, aby vedl k lásce, a může tak účinně činit pouze tehdy, pokud sám žije v lásce. Láska není hledání dokonalosti brzděné lidskou omezeností, ale milosrdné přijetí této omezenosti. Žít podle evangelia neznamená kodifikovat morální legislativu, ale přivádět druhé ke štěstí tím, že je uvedeme do kontaktu s nekonečnou a milosrdnou Boží láskou.
A něco takového skutečně dnešní kněží dělají?
Jak už jsem vám řekl, situace jsou velmi rozdílné; dobře chápete, že vykonávat kněžskou službu na sekularizovaném, ne-li přímo odkřesťanštěném Západě není totéž jako být knězem v Africe nebo Asii. Jak jsem již uvedl, vzorcem společným všem je život podle zákona lásky, ale existují také další úkony, které by měly být - a často také jsou - společné v každé části světa. Mám na mysli především ústřední postavení Slova. Nejen proto, že Slovo otevírá srdce, ale také proto, že pokud není Slovo postaveno do středu, převládá kultura, člověk zůstává pohlcen referenčními kulturami. A pak modlitba. Kněz, který se trvale nemodlí, nakonec zatvrdne a stává se náboženským činovníkem. Nelze rozvíjet ducha druhých lidí, aniž by člověk sám sytil svého vlastního. Neříkám to s imperativností nadřízeného, ale z vlastní zkušenosti. Nemohl bych dělat to, co dělám, a být tím, čím jsem, kdybych každý den nezačínal modlitbou a procházkou ve vatikánských zahradách až nahoru k Panně Marii Lurdské. A pak konečně komunitní život. Kněz, který žije v osamění nebo po něm touží, není dobře formován. Jsem si dobře vědom toho, že komunitní život je často obtížný, plný překážek a vzájemných nedorozumění. Ale právě tyto obtíže utvářejí charakter dobrého kněze ve smyslu schopnosti přijímat, být trpělivý, pokorný, otevřený a chápavý k mnoha jinakostem, které svět nabízí. Život ve společenství pak má být otevřený vůči světu. Kněz má mít dobrý a intenzivní kontakt s laiky, s rodinami, aby neztratil rozměr skutečnosti. To je pravý protilék na ono stále hrozící nebezpečí, kterým je sebevztažnost.
Otče Lazare, nemyslíte, že je tu také teologický problém, máme na mysli překonání dodnes rozšířené představy o údajné ontologické nadřazenosti kněze?
Podívejte, jsem prostý člověk a kněz: nepouštím se do teologických otázek, které mi často připadají jako disputace bezprostředně nesouvisející s životem v Kristu. Je jistě pravda, že vy i já jsme si v Božích očích rovni, že svátost, která nám propůjčuje náš charakter, je křest v Kristu. Ale také si myslím, že v náboženství, jako je to naše, které je založeno na „zprostředkování“ Bohočlověka, je postava kněze analogicky postavou služebníka, který zprostředkovává mezi nebem a zemí. Toho, jehož úkolem je otevírat dveře. To nám říká Ježíš: Pro ně se zasvěcuji, aby se i oni zasvětili pro druhé. Na druhé straně je kněžská služba podložena silnou laickou církví: kněz musí mít vždy na paměti, že služebné kněžství existuje do té míry, do jaké existuje všeobecné kněžství; a nikoli naopak.
Docenění křestního kněžství a služebnosti církve znamená také přehodnocení role žen...
Vlastně mě udivuje, že je to stále považováno za výjimku. Kdo je znovuzrozen Duchem svatým a ponořen do Kristova života a stal se jeho učedníkem, měl by zakusit ono společenství, které plyne z toho, že se stal novým stvořením: není Žid ani Řek, svobodný ani otrok, říká svatý Pavel. Tedy ani muž, ani žena. Někdy stále ještě působíme dojmem, že jsme machistický svět, a kvůli tomu nás společnost často špatně hodnotí. Díky Bohu, ale také díky teologickým a pastoračním pokrokům v této otázce, a zejména díky podnětům a rozhodnutím papeže Františka, jsme na dobré cestě. Musíme najít dobré a platné způsoby, jak překonat některé kanonické aspekty týkající se rolí v řízení a odpovědnosti, a především překonat náš pastorační odpor, pokud jde o normální zapojení žen do života církve. Osobně se domnívám, jak jsem již také vylíčil v jedné knize, že cesta vede přes konkrétní gesta: jmenování žen do vládních funkcí, jmenování lektorek a akolytek. Do jednoho seminárního formačního týmu jsem zařadil ženu a taková rozhodnutí podporuji.
Co přinášíte ze svých korejských zkušeností do tohoto nového úkolu?
Jeden bod mi velice leží na srdci. Šíření katolicismu v Koreji bylo usnadněno tím, že ve společnosti a kultuře, jež byly zarámovány v rigidní sociální stratifikaci a poznamenané vylučujícím třídním přístupem, hlásalo svobodu. Smysl pro bratrství nehledě na to, že je křesťanství vlastní, měl v tomto kontextu osvobozující účinek, který velká část obyvatelstva uvítala. To také vysvětluje, proč se korejská církev těší dobré podpoře mezi mladými lidmi: mladí lidé milují svobodu. Naproti tomu zde na Západě je církev vnímána jako normativní instituce a v podstatě konzervativní struktura. Myslím, že nová pastorace, k níž nás papež František vyzývá, by zde měla obnovit tuto touhu po svobodě a radostně představit evangelium jako skutečný zdroj pravé svobody. Dobrou zprávou není seznam povolení a zákazů, ale vzkříšený Ježíš: prázdný hrob, který oznamuje, že už nezemřeme. Existuje větší štěstí? Vrátit se k evangeliu tudíž neznamená zvěstovat nic jiného než vzkříšeného Ježíše, který je též počátkem našeho vzkříšení.
