Svatý stolec představil svůj pavilon na benátském Bienále architektury
Vatican News
„Pečujme o planetu tak, jako pečujeme o sebe, a oslavujme kulturu setkávání“, říká architekt Roberto Cremascoli, tvůrce a kurátor pavilonu, který těmito slovy shrnuje učení papeže Františka převzaté z encyklik Laudato si' (2015) a Fratelli tutti (2020), jež se následně stávají páteří a ideovým vodítkem pro celý itinerář výstavy.
„Laboratoř budoucnosti“
Klíčovým slovem je právě budoucnost, což je také název celého bienále, „Laboratoř budoucnosti“, jak vysvětlila jeho kurátorka Lesley Lokko, protože „není možné vybudovat lepší svět, pokud si ho nejprve nepředstavíme“. Původem ghanská architektka si totiž dala za úkol uspořádat bienále a zároveň respektovat naléhavé problémy, které trápí planetu, a prosazovat „dekarbonizaci a dekolonizaci“ v rámci této kulturní události, která chce pohlížet kupříkladu na Afriku a další místa, která dosud zůstávala mimo jakýkoliv finanční či tvůrčí proces.
Náhoda, která otevírá dialog
Prefekt Dikasteria pro kulturu a vzdělávání, kardinál José Tolentino de Mendonça, komisař vatikánského pavilonu, poznamenává, že téma setkání je obzvláště blízké papeži Františkovi, který právě letos oslavil deset let od svého zvolení papežem. Je to „náhoda“, zdůrazňuje, „která otevírá možnost dialogu, který považujeme za důležitý: vidět, jak některé hlavní linie tohoto pontifikátu mohou být klíčem k dialogu se současnou architekturou a sblížit se ve vizi, která na sebe bere riziko přemýšlení o jiné budoucnosti“. Kardinál poukazuje, jak se Františkovo myšlení dobře odráží v architektonických projektech navržených v pavilonu Svatého stolce. Vatikánský prefekt cituje architekta Álvara Sizy, autora instalací , „který se ve svých devadesáti letech představuje jako rezervoár mládí pro svět, sází na architekturu, která není pevně uzavřena ve čtyřech stěnách, ale je dislokovaná. Je to architektura živá, figurální, 'vycházející'. Intenzivní politický a poetický manifest o tom, čím je nebo čím se může stát setkání mezi lidmi“.
Instalace Álvara Sizy O encontro (Setkání) se skládá z řady figur, které jsou pro rozmístěny v benediktinském klášteře sv. Jiří na stejnojmenném benátském ostrově (San Giorgio Maggiore). Tato díla doplňují díla italského kolektivu Studio Albori, jehož cílem je iniciovat dialog mezi architekturou, návštěvníky a ekologickým prostorem. Studio Albori tak přepracovává a osazuje klášterní zahradu jako materiální a duchovní scénář a vytváří hřiště navržené pomocí pergol ze dřeva a bambusu.
„Doplňující návrh Studia Albori (...) zasazuje všechny živé lidi do architektury a činí nás všechny spoluodpovědnými za náš společný domov“, komentoval kardinál Tolentino de Mendonça tento příspěvek, který umožňuje návštěvníkům setrvat například v zeleninové zahradě kláštera. „Álvaro Siza a architektonický kolektiv Studia Albori jsou garanty mistrovských a inovativních návrhů, které nás nutí přemýšlet o přínosu architektury, představují ji jako laboratoř budoucnosti a nakonec nejsou daleko od typických duchovních otázek“.
Vstoupit do vztahu s místy a lidmi
Skutečnost, že pavilon Svatého stolce (byť se nejedná o pavilon v klasickém slova smyslu) vzniká v klášteře San Giorgio a netvoří samostatnou budovu, má z hlediska tématu velký potenciál, zdůraznil Roberto Cremascuoli. Tento přístup znamená vůli vstoupit do vztahu s prostředím a místy, lidmi a veřejností. „Myslím, že hledání místa pro uspořádání národního pavilonu je dalším zdrojem, protože nás spojuje s městem a oblastí laguny, takže je svým způsobem užitečné pro samotnou oblast. Užitečné pro vytvoření vztahu mezi oblastí, obyvateli a bienále s veřejností“.
Architekt Siza (Pritzkerova cena 1992) a kolektiv Studio Albori (ve složení Emanuele Almagioni, Giacomo Borella, Francesca Riva) jsou mezinárodně uznávanými osobnostmi na umělecké a architektonické scéně. Studio Albori vyvinulo multidisciplinární praxi, která spojuje architekturu, participaci a ekologické procesy. V roce 2018 se Vatikán poprvé zúčastnil Bienále architektury s vlastním pavilonem.
