Jorge Mario Bergoglio: Za člověka (předmluva ke knize Náboženský smysl Luigiho Giussaniho)

Jorge Mario Bergoglio

Když jsem při příležitosti prezentace španělského vydání knihy Náboženský smysl přednesl přednášku, z níž vychází tento text, nešlo o formální protokolární gesto, ani o něco, co by se mohlo jevit jako pouhá vědecká zvědavost při setkání s dílem, jehož tématem je výklad naší víry. Především jsem učinil povinný akt vděčnosti monsignorovi Giussanimu. Jeho spisy mě po mnoho let inspirovaly k přemýšlení, pomáhaly mi modlit se. Učily mě být lepším křesťanem a moje promluva o tom měla svědčit.

Mons. Giussani je jedním z těch nepředvídatelných darů, které Pán dal naší církvi po koncilu a které mimo všechny pastorační struktury a programy podnítily rozkvět lidí a hnutí, jež nabízejí zázraky nového života v církvi. Dne 30. května 1998 se chtěl papež (Jan Pavel II.) na Svatopetrském náměstí veřejně setkat s novými společenstvími a církevními hnutími. Byla to objektivně transcendentní událost. Požádal zejména čtyři zakladatele čtyř různých hnutí, aby vydali své svědectví. Mezi nimi byl i monsignor Giussani, který v roce 1954, kdy začal vyučovat náboženství na státní škole v Miláně, uvedl v život hnutí Comunione e liberazione, velice milované papežem a dnes přítomné ve více než šedesáti zemích světa.

Náboženský smysl není knihou určenou výhradně těm, kdo jsou součástí tohoto hnutí; není ani určena pouze křesťanům nebo věřícím. Je to kniha pro všechny lidi, kteří berou své lidství vážně. Troufám si říci, že otázkou, kterou se dnes máme nejvíce zabývat, není ani tak problém Boha, jeho existence a poznání Boha, ale problém člověka, poznání člověka a nalezení otisku, který v něm Bůh zanechal, aby se s ním mohl setkat.

Fides et ratio

Je šťastnou shodou okolností, že se tato prezentace konala den po zveřejnění encykliky Jana Pavla II. s názvem Fides et ratio, která začíná touto hutnou úvahou:

„Prostý pohled na starověké dějiny jasně ukazuje, jak v různých částech země, formovaných různými kulturami, vyvstávají v téže době základní otázky, které charakterizují běh lidské existence: kdo jsem? odkud pocházím a kam jdu? proč existuje zlo? co bude po tomto životě? Tyto otázky se nacházejí v posvátných spisech Izraele, ale objevují se ve védách i v Avestě; najdeme je ve spisech Konfucia i Lao-c'e, ale také v kázání Tírthankary a Buddhy. Objevují se v Homérových epopejích a v tragédiích Euripida a Sofokla stejně jako i ve filozofických dílech Platona a Aristotela. Jsou to otázky, jež mají společný zdroj v touze po smyslu, která nikdy nepřestává znepokojovat lidské srdce: na odpovědi na takové otázky totiž závisí směr, který dáváme svému životu“ (Fides et ratio, 14.9.1998).

Kniha monsignora Giussaniho je v souladu s touto encyklikou: je určena všem lidem, kteří berou vážně své lidství, kteří berou vážně tyto otázky.

V knize Náboženský smysl se paradoxně málo mluví o Bohu a hodně o člověku. Hodně se mluví o našich „proč“, o našich nejzazších žádostech. Giussani sám cituje protestantského teologa Niebuhra a vysvětluje, že „není nic nepochopitelnějšího než odpověď na otázku, která není položena“ (R. Niebuhr, Il destino e la storia. Antologia degli scritti, BUR Milano 1999, p. 66). A jedním z problémů naší supermarketové kultury, která předkládá cenově dostupné nabídky k utišení srdce, je dát hlas těmto otázkám, které ze srdce pramení. To je výzva. Tváří v tvář životnímu znehybnění, klidu, který lacině nabízí supermarketová kultura (byť má nesmírně rozmanité formy), je nutno položit si skutečné otázky o smyslu člověka, o naší existenci, a na tyto otázky odpovědět. Chceme-li však odpovídat na otázky, na které si netroufáme nebo je neumíme formulovat, upadáme do absurdity.

Pokud promluvíme o Bohu ke člověku, který zapomněl nebo zcenzuroval svá základní „proč“ a vroucí touhu svého srdce, ukáže se to jako abstraktní, ezoterická řeč nebo jako snaha o zbožnost bez dopadu na život. Člověk nemůže začít mluvit o Bohu, pokud nejprve nerozfouká popel, který dusí žhavé uhlíky základních otázek. Prvním krokem je najít smysl takových otázek, které jsou skryté, pohřbené, možná téměř umírající, ale které existují.

Neklid srdce

Drama dnešního světa je výsledkem nejen nepřítomnosti Boha, ale také a především nepřítomnosti člověka, ztráty jeho fyziognomie, jeho osudu, jeho identity, schopnosti vysvětlit základní požadavky, které se skrývají v jeho srdci. Běžná mentalita, a to bohužel i mnoha křesťanů, předpokládá, že mezi rozumem a vírou existuje nesmiřitelný protiklad. Místo toho – a v tom spočívá další paradox – kniha Náboženský smysl zdůrazňuje skutečnost, že mluvit vážně o Bohu znamená vyzdvihovat a bránit rozum a objevovat jeho hodnotu a správnou metodu jeho používání. Nikoliv rozum chápaný jako předem stanovené měřítko skutečnosti, ale rozum otevřený skutečnosti v celém jejím souhrnu faktorů a vycházející ze zkušenosti, vycházející z tohoto ontologického základu, který vzbuzuje neklid srdce. Problém Boha nelze nastolit v klidu a s nevzrušeným srdcem, protože by to byla odpověď bez otázky.

Rozum, který uvažuje na základě zkušenosti, je rozumem, který má jako kritérium úsudku srovnávání všeho se srdcem, ale se srdcem v biblickém smyslu, tedy jako s oním celkem původních potřeb, které má každý člověk: potřebu lásky, štěstí, pravdy a spravedlnosti. Srdce je jádrem transcendentna v nitru, kde má své kořeny pravda, krása, dobro, jednota, která dává harmonii všemu bytí. V tomto smyslu definujeme lidský rozum; nikoli jako racionalismus, onen laboratorní racionalismus, idealismus nebo nominalismus (který je tak módní), které mohou všechno a nárokují si vlastnictví reality tím, že vlastní číslo, ideu nebo racionalizaci věcí. Nebo, chceme-li jít ještě dál, tvrdí, že vlastní realitu tím, že absolutně ovládají techniku, která nás překonává právě v okamžiku, kdy ji používáme, čímž upadají do oné civilizace, kterou Guardini rád nazýval „druhou formou inkultury“.

My naproti tomu hovoříme o rozumu, který není redukován ani se nevyčerpává matematickou, vědeckou či filozofickou metodou. Každá metoda je totiž přizpůsobena svému vlastnímu poli působnosti a specifickému předmětu.

Existenciální jistota

Co se týče osobních vztahů, jedinou adekvátní metodou, jak dospět k pravdivému poznání, je žít a žít spolu v živém společenství, které prostřednictvím četných zkušeností a znamení umožňuje dospět k tomu, co Giussani nazývá „morální jistotou“, nebo ještě lépe „existenciální jistotou“ (Luigi Giussani, Náboženský smysl). To je jediná adekvátní metoda, protože jistota nespočívá v hlavě, ale v harmonii všech schopností člověka a má všechny předpoklady k tomu, aby byla jistotou skutečnou i rozumnou.

Víra je právě zvláštní aplikací metody morální či existenciální jistoty, zvláštním případem důvěry v druhého, ve znamení, ve stopy, ve shody, ve svědectví druhých. Přesto víra není v rozporu s rozumem. Stejně jako všechny typicky lidské úkony je i víra rozumová, což neznamená, že ji lze redukovat na pouhé uvažování. Je v souladu s rozumem, ale není výsledkem uvažování.

Proč existuje bolest, proč existuje smrt, zlo? Proč stojí za to žít? Jaký je konečný smysl skutečnosti, existence? Jaký je smysl práce, lásky, úsilí v tomto světě? Kdo jsem? Odkud pocházím? Kam jdu? To jsou velké a základní otázky, které si klade mladý člověk, a dokonce i dospělý člověk; a nejen věřící, ale každý člověk, ať už je ateista nebo agnostik. Dříve nebo později, zvláště v krajních existenčních situacích, tváří v tvář velké bolesti nebo velké lásce, při zkušenosti s výchovou dětí nebo při výkonu zdánlivě nesmyslného zaměstnání, takové otázky nevyhnutelně vyplouvají na povrch. Jsou to otázky, které nelze vymýtit. Řekl jsem, že jsou to otázky, které by si kladl i agnostik. Chci zde zmínit, vzdát hold velkému básníkovi z Buenos Aires, agnostikovi, Horaciovi Armanimu. Kdo čte jeho básně, nachází v nich moudré vyložení otázek otevřených odpovědi.

Úplná odpověď

Člověk se nemůže spokojit s redukovanými nebo částečnými odpověďmi, které ho nutí cenzurovat nebo zapomenout na některé aspekty skutečnosti. Ve skutečnosti to však děláme: a to je jen útěk před sebou samým. Člověk potřebuje úplnou odpověď, která zahrnuje a zachraňuje celý horizont jeho „já“ a jeho existence. Má v sobě touhu po nekonečnu, nekonečný smutek, nostalgii – Odysseův nostos algos, kterou uspokojí jen stejně nekonečná odpověď. Lidské srdce se ukazuje jako znamení Tajemství, tedy něčeho nebo někoho, co je nekonečnou odpovědí. Mimo toto Tajemství se požadavky štěstí, lásky, spravedlnosti nikdy nesetkají s odpovědí, která by srdce člověka plně uspokojila. Kdyby tato odpověď neexistovala, život by byl absurdní touhou.

Nejen lidské srdce, ale i celá skutečnost se představuje jako znamení. Znamení je něco konkrétního, udává směr, něco, co lze vidět, co odhaluje smysl, co lze zakusit, ale co odkazuje na jinou skutečnost, kterou nelze vidět. Jinak by znak neměl žádný význam.

Na druhou stranu, klást si otázky tváří v tvář znamením vyžaduje hluboce lidskou schopnost, první, kterou jako muži a ženy máme: údiv, schopnost žasnout, jak to Giussani nazývá, tedy vlastně dětské srdce. Principem veškeré filosofie je údiv a pouze údiv vede k poznání. Všimněte si, že morální a kulturní úpadek začíná vznikat, když tato schopnost úžasu slábne, je znehodnocena nebo umírá. Kulturní opium má tendenci tuto schopnost úžasu znehodnotit, oslabit nebo zabít. Papež Luciani jednou řekl, že drama současného křesťanství spočívá v tom, že na místo úžasu staví kategorie a normy. Údiv stojí před všemi kategoriemi, je tím, co mě vede k hledání, k otevření; je tím, co umožňuje odpověď, která není ani slovní, ani pojmovou odpovědí. Protože pokud mě údiv otevírá jako otázku, jedinou odpovědí je setkání: a pouze v setkání se utiší má žízeň, v ničem jiném.