Kříž a válka ve sbírkách Vatikánských muzeí

Paolo Ondarza – Vatican News

Snad více než slova jsou obrazy schopny dát tvar mnoha odstínům pocitů a emocí: od radosti po smutek, od úžasu po melancholii, od důvěry po strach a zoufalství. Tak tomu je například v případě otřesů způsobených krutostí a nesmyslností války: činu, který papež František neváhal označit za „barbarský a svatokrádežný“: „V šílenství války“, řekl římský biskup, „znovu křižujeme Krista“.

Obraz a slovo

Mnozí umělci se v letech mezi světovými válkami často uchylovali k postavě Ježíše, muže bolestí, aby ztvárnili drama nevinných obětí a brutalitu bombardování, rozsévajícího smrt. Ukřižování se tak stalo „vizuálním slovem“, které vyjadřovalo hořkost a protest proti zneužívání diktaturami a boji člověka proti člověku.

Devět tisíc děl

Živým svědectvím je přibližně devět tisíc děl současného umění ve Vatikánských muzeích, která tvoří původně Sbírku moderního náboženského umění, dnes Sbírku moderního a současného umění, kterou v roce 1973 nechal vytvořit Pavel VI. Patří mezi ně cenné dřevoryty, lepty, linoryty, litografie z přibližně čtyř tisíc exemplářů grafické sbírky Vatikánských muzeí. Soubor současného umění z papežských muzeí tvoří především dary jako projevy vděčnosti ze strany umělců papeži Montinimu, který si přál obnovit historické a v minulém století leckdy polemické propojení mezi uměním a církví.

Úzkost a naděje

Obrazy, které jsou inspirovány tématem umučení, jsou drsné, někdy drásavé. Odrážejí otázky po smyslu a úzkosti prožívané v letech válečného konfliktu. Jiným se navzdory jejich drsnosti daří ukázat paprsek naděje mezi záhyby dějin zpustošených nenávistí a smrtí. Konkrétně grafiky jsou střídavě vystavovány v galerii nebo uchovávány v temných depozitářích papežských sbírek mimo dosah světla, při teplotách vhodných pro konzervaci papíru, mimořádně křehkého nosiče, který vyžaduje zvláštní péči a pozornost.

Mučednická smrt nevinných

Černé, zavřené oko a datum vytetované na čele: 1918. Jedná se o Kristovu tvář od Karla Schmidta Rottluffa, jednoho z protagonistů (spolu s Erichem Heckelem a Ernstem Ludwigem Kirchnerem) expresionistické skupiny Die Brücke (Most): byla provedena v Německu na vrcholu první světové války. Tvář Ježíše, napadeného a umučeného lidskou krutostí, je ztvárněna s evidentním a razantním formálním zjednodušením, spojením kubistických, primitivních a afrických prvků.

Rottluff, který se v první fázi své umělecké tvorby soustředil na krajinu a přírodu, se v letech, kdy byl povolán do bojů na východní frontě, obrátil k náboženským námětům. Vzácný dřevoryt patří do složky věnované epizodám ze života Krista, kterou v roce 1918 vydalo nakladatelství Kurt Wolff Verlag v Mnichově. Do vatikánských sbírek se dostal v roce 1978 jako testamentární odkaz svatého Pavla VI., kterému jej umělec osobně věnoval.

Nestáčet pohled stranou

„Úkolem umělce je vzbuzovat pochybnosti, někdy lidi znejistit, zesilovat otázky, dbát na etické otázky, nikoliv otáčet hlavu jinam“, vysvětluje Micol Forti, kurátorka Sbírky moderního a současného umění Vatikánských muzeí. „Právě díky tomuto povolání se nemůže vyhnout sakrálnímu tématu. Umění si vždycky bralo za úkol vyprávět o zlu, které obývá naše dějiny. Zkušenost dvou světových válek postavila umělce 20. století před tento úkol, který je smělý a vznešený zároveň“.

Zneužité dětství

Výkřik odsuzující utrpení, kterému jsou vystaveny děti během konfliktů, se ozývá z litografie rakouského malíře a dramatika Oskara Kokoschky, kterou vytvořil v letech 1945-1946, tedy bezprostředně po druhé světové válce. Jmenuje se „Kreuz und Kinder - En memoria de los niños de Viena que moriran de hambre este año 1946“ a zobrazuje Krista podávajícího ruku dětem shromážděným u paty kříže. Byla vytištěna v nákladu pěti tisíc výtisků a rozeslána po stanicích londýnského metra s cílem získat finanční prostředky na pomoc československým válečným sirotkům. Ručně psané věnování svědčí o tom, že umělec daroval dílo papeži Montinimu.

Kristus v posledních

Série osmapadesáti litografií, které Georges Rouault vytvořil v letech 1912-1948, je věnována tématu „Miserere“. Leitmotivem je padesátý Žalm, nejznámější z kajícných žalmů, v němž král David prosí Boha za odpuštění svých hříchů. Věřící umělec, který si neustále všímal opuštěného lidstva a nejposlednějších – prostitutek, bezdomovců, akrobatů, osamělých a opuštěných – dával přednost grafické technice, aby díky jejímu širokému rozšíření oslovil i méně majetné společenské vrstvy. Projekt měl velmi složitý a zdlouhavý redakční a koncepční vývoj: trval přes třicet let práce a zahrnoval také výjevy inspirované válkou, smrtí a Pašijemi.

„Byla to léta již sekularizované Francie, která v roce 1905 přijala zákon o odluce církve od státu“, pokračuje Micol Forti. „Rouault se pohyboval v okruhu umělců s pozicemi vzdálenými církvi: přesto si zvolili linii, která byla silně spjata s ikonografickou tradicí. Osvojení si sakrálního tématu se stává občanským závazkem, ale společenské téma nikdy nepřebíjí téma sakrální. Kristus v těchto dílech ztělesňuje člověka a ty nejmenší“.

Smrt na moři

Citáty z evangelií nebo postavy spojené s lidovou zbožností a pobožností křížové cesty jsou přítomny v další sérii grafických děl s velmi aktuálním významem. Jedná se o dřevoryty, které Lorenzo Viani provedl v letech 1912-1913 a vydal v roce 1918. Tématem je také smrt na moři, které bylo obzvláště citelné ve Viareggiu, rodném městě italského malíře a básníka, který jako moderní Pietu zobrazil pláč žen nad dětmi a manžely ztracenými na moři. Zahalené matky zbrázděné žalem, starci poznamenaní vyčerpávající prací rybářů na plavbě zkosené smrtí, vykreslené v celé své syrovosti ve tvářích ztroskotaných těl. Je zde patrně čerpáno z afrického umění, ale také ze středověkého italského umění Nicoly Pisana.

Maria v ženách po celém světě

„Dřevěné matrice těchto listů stále existují. Viani používal dláto, zvláštní typ dláta s tvarovaným ostřím. Zdálo se, že vyrývá nerozluštitelné hieroglyfy. Když však byly vytištěny, nabyly obrazy jemnosti a poetičnosti těchto smutečních forem, které mají v postavě Madony podobu všech žen světa“, vysvětluje kurátorka vatikánské sbírky.

Inspirováno grafikami Albrechta Dürera ze 16. století, a tedy v dialogu s minulostí velké evropské umělecké tradice, je třináct rytin Španěla Josého Ortegy vzniklých za španělské války v roce 1936: černé pozadí, bílé obrysy kresby: kontrast, který zdůrazňuje násilnost bombardování v těchto neklidných letech.

Hrůzy lágrů

Hnus, propast, utrpení, šílená a bezútěšná realita koncentračních táborů jsou na kresbě Francesca Messiny z roku 1977 evokovány v celé své syrovosti a opuštěnosti: od nahých, bezbranných, kostnatých těl až po němé, utrápené pohledy nevinných vězňů. Inspirovala šest bronzových reliéfů vystavených v místnosti věnované pašijovému tématu a zobrazujících válečné hrůzy. Kristovo umučení, symbol všech nespravedlností a zla světa, jejich přijetí a vykoupení, umělec znovu aktualizuje a zobrazuje v ženě ukřižované hlavou dolů nebo dvou mužích bojujících jako Kain a Ábel: „Války jsou na naší planetě, jak dobře víme, vždy přítomné. Každá z nich je pouze nositelkou smrti a tragédie. Naše pozornost, účast a paměť jsou tedy základními prvky, aby se v budoucnu neopakovaly“, komentuje Micol Forti.

Vytesaná malba

Intenzivní ve svých výrazných, živých barvách a tvarech s prudkými, ostrými tahy – takovou křížovou cestu vytvořil sicilský umělec Giuseppe Migneco: „řezbář, který sochá štětcem“, jak ho popsal jeden z jeho obdivovatelů. „Jde o poválečné dílo, neznáme přesné datum jeho vzniku, ale lze ho datovat do počátku padesátých let. Migneco nebyl zvyklý zobrazovat podobné náměty, čtrnáct zastavení vytvořil pro sběratele, který pak odešel do Argentiny: nikdy nebyly publikovány“.

Umění, proroctví a poezie

Dosud analyzovaná díla jsou živým svědectvím o tom, že ve 20. století nikdy nedošlo k tomu, co mnozí mylně definovali jako „rozkol mezi uměním a církví“.  Dokonce i Pavel VI, který 7. května 1964 sloužil mši s umělci v Sixtinské kapli, prohlásil, že toto pouto nebylo nikdy přerušeno, ale že je třeba je pěstovat a kultivovat. Úkol, který je stejně aktuální jako kdykoli předtím, navzdory postupujícímu procesu sekularizace probíhajícímu v posledních desetiletích. Z původního tisíce děl, která tvořila jádro sekce věnované současnému umění, vzrostla sbírka na současných devět tisíc děl, darovaných umělci Vatikánským muzeím. Ve sbírce se již nachází přibližně pět set děl datovaných po roce 2001, což potvrzuje, nakolik je téma sakrálního umění stále plodným zdrojem inspirace. Papež Montini nazval umělce „proroky a básníky, mistry ve zpřístupňování neviditelného světa“. Řekl jim: „Hledáme-li Krista skutečně tam, kde je, v nebi, vidíme také jeho odraz, nalézáme ho, jak pulsuje v naší duši: transcendentní Bůh se stal jistým způsobem imanentním, stal se niterným přítelem, duchovním mistrem“.

„Umělec, který se otevírá sakrálním tématům“, uzavírá Micol Forti, „je jistě umělcem, který je angažovaný z obsahového hlediska a nezůstává u pouhého estetického požitku. Dokonce i Picasso, který se vždy prohlašoval za vzdáleného církvi, se konfrontoval s náboženskou tematikou a stále aktuálním tématem ukřižování“.  Vždyť teprve v tajemství Slova, které se stalo tělem, říká Gaudium et spes, nachází tajemství člověka pravé světlo.