Rozhovor s novým prefektem Dikasteria pro nauku víry
Andrea Tornielli
Teologie, která roste a prohlubuje se v dialogu mezi teology a v rozhovoru s vědou a společností. Vždy však ve službě evangelizace. Arcibiskup z La Platy, Víctor Manuel Fernández, věří, že právě takový úkol mu František svěřil, jak vyplývá z dopisu, který mu římský biskup zaslal současně s jeho jmenováním prefektem Dikasteria pro nauku víry. Fernández je blízkým papežovým spolupracovníkem již od doby, kdy byl Jorge Mario Bergoglio arcibiskupem v Buenos Aires. V tomto rozhovoru pro vatikánská média nový prefekt, který se funkce ujme v září, vysvětluje, co dnes znamená hlásat evangelium a střežit víru.
Vaše Excelence, proč papež doprovodil vaše jmenování osobním listem a co to znamená?
Je v tom nepochybně důležitý význam. Papež mi totiž oznámil, že spolu s dekretem o jmenování chce poslat dopis, který objasní smysl mého poslání. Dopis nabízí přinejmenším šest silných bodů, které vybízejí k zamyšlení, ale vykládám si to tak, že tímto textem určitým způsobem předjímá aplikaci apoštolské konstituce Praedicate Evangelium. Vyzývá totiž k teologii, která zraje, roste, prohlubuje se v dialogu mezi teology a v rozhovoru s vědou a společností. To vše ovšem ve službě evangelizace. Umístění tohoto dikasteria až za dikasterium pro evangelizaci v textu zmíněné konstituce již toto poselství vyjadřovalo, ale Františkův dopis je ještě více upřesňuje. Skutečnost, že si za prefekta vybral teologa, který byl zároveň farářem, to zvýrazňuje ještě jinak.
Co dnes znamená „uchovat“ víru?
František naznačuje, že výraz „uchovat“ má bohatý význam. Rozhodně nevylučuje bdělost, ale vyjadřuje, že učení víry se zachová především tím, že roste jeho pochopení. I situace, kdy je třeba řešit případnou herezi, by měla vést k novému teologickému vývoji, který vede ke zrání našeho chápání nauky, a to je nejlepší způsob, jak víru střežit. Jestliže se například jansenismus dokázal tak dlouho udržet, bylo to proto, že se pouze odsuzoval, ale nereagovalo se na určité oprávněné záměry, které se za tehdejšími omyly mohly skrývat, a tak nedošlo k přiměřenému teologickému vývoji.
Jak se hlásá evangelium, jak se předává víra ve stále více sekularizovaných souvislostech naší společnosti?
Snahou co nejlépe ukázat celou její krásu a přitažlivost, aniž by se znetvořila nákazou světskými kritérii. Naopak má hledat styčné body, které jí umožní být pro posluchače skutečně smysluplná, výmluvná, cenná. Bez dialogu s kulturou riskujeme, že se naše poselství, jakkoli krásné, stane bezvýznamným. Proto jsem vděčný za své působení v Papežské radě pro kulturu, kde jsem se po boku kardinála Ravasiho mnohému naučil.
Jaký význam a aktuálnost mají slova, která Benedikt XVI. umístil do úvodu encykliky Deus caritas est: „Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření“.
Dnes je vhodné si tato slova připomenout. Žádné náboženské učení nikdy nezměnilo svět, pokud nedošlo k „události víry“, k setkání, které nově nasměruje život. A to se netýká jen křesťanství, ale lze to pozorovat v dějinách náboženství obecně. Například v krizi hinduismu a jeho následné obnově skrze Krišnovy hymny a při mnoha dalších příležitostech. Bez zkušenosti s živým Kristem, který miluje a zachraňuje, nemůžeme utvářet své „bytí křesťanem“ a soustředění se na hádky a spory s každým nepomůže k tomu, aby v lidech tento vývoj dozrál. Tento výrok Benedikta XVI. nás vybízí k rozvíjení pevné a odůvodněné teologie, která je jasně zaměřena na službu této události.
