Ruffini: Papež na Lampeduse učí pohledu srdce, nikoli sloganům
Andrea De Angelis – Vatican News
„Paměť nám umožňuje pochopit přítomnost, když mluvíme o migraci, jsme povoláni nezjednodušovat, odmítnout snadná hesla, snažit se vidět srdcem a jít nad rámec jakéhokoli programu, reagovat na naléhavost dějin“, říká Paolo Ruffini, prefekt Dikasteria pro komunikaci, který se na Lampeduse účastní konference o migraci, která se koná u příležitosti 10. výročí papežovy cesty na Lampedusu, první a nečekané pastorační návštěvy jeho pontifikátu.
Co nám František touto cestou před deseti lety sdělil?
Můžeme říci, že papež František nás svým příkladem naučil, že nikoli všechno musí být naplánováno. Náš život se musí vyznačovat schopností vidět, naslouchat srdcem. To platí pro všechny, kteří mají informovat o tom, co vidí, nejen pro nás novináře. Naslouchat a vidět srdcem znamená umět sledovat, co se děje, i když to není naprogramováno. František dal pontifikátu tento smysl: mnoho věcí nebylo plánováno, ale záviselo na naléhavosti událostí. To, co se děje, nelze vždy naplánovat, fakta jsou nadřazena představám.
Při pohledu deset let zpět je dnes snadné pochopit, jak tato cesta poznamenala Františkovo magisterium o migrantech. Varuje před tím, že se mluví o „"počtech a nikdy o lidech“, že ze Středozemního moře se stává „hřbitov“. Koho dnes papežův hlas vyzývá, kdo jej slyší, jaká svědomí oslovuje?
Často se říká, že papežův hlas volá na poušti, ale ve skutečnosti mu nasloucháme všichni. Ne vždy však odpovídáme tomu, co slyšíme. To je úděl proroků, ale co zaseješ, to zůstane a plody přijdou časem. Někdo naslouchá více, někdo méně. Podíváme-li se na magisterium Františkových předchůdců, je toto učení konstanta. Napadá mě například projev Pavla VI. ke katolickým novinářům o válce, který pronesl v roce 1966. Hovořil o svém mírovém návrhu týkajícím se Vietnamu. Řekl, že některé jeho návrhy nebyly pochopeny, zdály se podivné, utopický pacifismus, ale nárokoval si právo předložit jasné svědectví toho, kdo říká světu, že mír je možný, ale vyžaduje trpělivost. O deset let později válka ve Vietnamu víceméně skončila. Je čas sít a čas sklízet. Otázka, kdo papeži naslouchá, je tedy správná a je třeba ji položit i nám: jak moc mu nasloucháme my, věřící i nevěřící? Myslím, že mu nasloucháme všichni, známe jeho slova o potřebě pochopit, že procesy, které probíhají, se týkají války, ekonomiky, ekologie. Všechno je vzájemně provázané, dokonce i otázka migrace. Pokud budeme brát věci po částech, budeme ve válce po částech, pokud místo toho budeme myslet ve velkém, zahájíme proces, který nás zavede do lepší éry. V opačném případě převládne odpis. V této době komunikace se mnoho slyšených věcí potlačuje v iluzi, že se lze z problémů dostat, aniž bychom je viděli, místo toho je třeba je pozorovat a řešit.
Jak tedy nejlépe komunikovat o cestě, jako je Lampedusa, a jak důležité je pamatovat si, co se stalo před deseti lety?
Pokud si neuchováme paměť, ani nevíme, kde jsme. Důležitost paměti je zásadní pro budoucnost, nikoli pro minulost. Paměť je zásadní pro dobrou žurnalistiku, každý, kdo komunikuje - i v konverzaci na sociálních sítích -, má povinnost sdílet paměť, doslova těžit z prožitých zkušeností. Jak takovou cestu zprostředkovat? Ne tím, že se uchýlíme ke stereotypům, ne tím, že budeme zjednodušovat, ale tím, že vezmeme v úvahu složitost reality. Jsme zvyklí si myslet, že na složité otázky existují jednoduché odpovědi. Jste proti, nebo pro imigraci? To není otázka. Jde o to, jak zvládnout fenomén migrace, který tu byl v dějinách světa vždycky. Musíme se zamyslet nad tím, jak pracovat na zvládání migračních procesů, které by bylo založeno na respektování práv lidí, na integraci, která umožňuje soužití kultur ve vzájemném dialogu. Jedná se o složité otázky, které nelze řešit pomocí hesel a polemiky. Vyžaduje to více úsilí, ale také více krásy. Toto je setkání, dialog, příběh. Když člověk vypráví o Lampeduse, o papežově cestě, když se mu podaří přijmout tuto složitost a vyhnout se sloganům, pak mluví od srdce, vytváří sdílení, které vede ke skutečné změně.
