Kardinál Parolin: Papež František bude v Mongolsku poutníkem naděje pro celý svět

Massimiliano Menichetti – Vatican News

Mongolsko je připraveno poprvé ve své historii přijmout papeže. „Očekávání je velké“, říká kardinál státní sekretář Pietro Parolin v rozhovoru pro vatikánská média a hovoří o nadšení, s jakým se malá katolická komunita této asijské země připravuje na přijetí Svatého otce.

František bude na své třiačtyřicáté apoštolské cestě od 31. srpna do 4. září v Ulánbátaru, hlavním městě Mongolska, země pětkrát větší než Itálie a s přibližně třemi miliony třemi sty tisíci obyvateli, země, která sousedí s Ruskem a Čínou. Ústředním mottem cesty je heslo: „Doufat společně“, protože, jak vysvětluje kardinál Parolin, potřebujeme „naději, která není prázdným očekáváním, ale která se zakládá, alespoň pro nás křesťany, na víře, tedy na přítomnosti Boha v našich dějinách, a která se zároveň proměňuje v osobní a kolektivní závazek“.

Vaše Eminence, jaká jsou očekávání Svatého otce?

Tato cesta do srdce Asie je odpovědí na pozvání tamních úřadů a katolické komunity. Očekávání jsou jistě velká, a to jak ze strany Svatého otce, tak ze strany Mongolska, které vidí Petrova nástupce ve své zemi poprvé. Papežův zájem je setkat se s tímto společenstvím, společenstvím sice početně omezeným, ale mladým, živým, fascinujícím svou zvláštní historií a složením. V zemi, která má velkou buddhistickou tradici, bude navíc velmi významný mezináboženský rozměr.

Papež utvrdí ve víře asi půldruhého tisíce katolíků přítomných v Mongolsku. Jak důležitá je Františkova přítomnost pro tuto malou misijní komunitu?

Nadšení, s jakým se katolíci připravují na přivítání Svatého otce, je zde přímo hmatatelné. Jeho přítomnost je očekávána jako potvrzení a povzbuzení na cestě křesťanského života, na cestě víry, naděje a lásky; ale také jako potvrzení tohoto naplnění fascinujícího období misijní inkulturace. Zamyslíme-li se nad příběhem této církve, nemůžeme vlastně než obdivovat a řekl bych, že by nás to mělo vést až k pohnutí, že po staletích nepřítomnosti, na počátku devadesátých let, po pokojném přechodu k demokracii v zemi, začala znovu prakticky od nuly. První misionáři přišli jako průkopníci, naučili se jazyk, začali slavit bohoslužby v domácnostech, cítili, že cesta vpřed musí být cestou milosrdné lásky, a přijali místní obyvatelstvo jako svůj vlastní národ. A tak již po několika desetiletích vzniká katolické společenství v pravém slova smyslu, „univerzální“ společenství, tvořené jednak místními členy, ale také členy z různých zemí, kteří s pokorou, mírností a pocitem sounáležitosti chtějí být drobnou setbou bratrství.

V centru pozornosti bude také ekumenické a mezináboženské setkání, které se uskuteční v neděli 3. září.

Ano, jak Svatý otec opakovaně připomněl, mezináboženská cesta, cesta ekumenického dialogu nejsou volbou účelovosti nebo pohodlnosti, ale jsou to cesty, po kterých katolická církev od koncilu kráčí bez synkretismu. A z tohoto hlediska je setkání s představiteli jiných náboženství vždy zaměřeno na budování míru a bratrství, a my víme, nakolik dnes potřebujeme právě toto úsilí o budování míru a bratrství! A jistě pak tato návštěva znamená také důležitý moment setkání s buddhismem, který se v Mongolsku může pochlubit velmi významnou přítomností a historií, vyznačující se moudrým hledáním pravdy, ale také poznamenanou velkým utrpením v minulosti.

V posledních letech jsme vedle tradičního způsobu života svědky rostoucí urbanizace. Jakou roli může v kontextu těchto společenských změn sehrát návštěva Svatého otce?

Papež František často zdůrazňuje důležitost hledání harmonie. Tímto výrazem chce naznačit globální, totální růst, tedy lidský, sociální a duchovní růst, který se drží stranou od rizika nivelizace a umí naopak integrovat rozdíly a změny jako faktory růstu, aby setkání protikladů a rozdílů převážilo nad střetem a opozicí. Mongolská společnost nepochybně prochází náročným historickým obdobím, v němž je moudrost dobře zakořeněná v lidech vyzývána, aby spojila tradici a modernitu, aniž by ztratila své kořeny a podpořila rozvoj všech. Papež, který se na znamení přátelství a s velkou úctou rád setká s mongolským lidem, bude jistě věnovat pozornost i těmto aspektům.

Dialog mezi Svatým stolcem a Mongolskem byl zahájen přibližně před osmy sty lety, od dob Inocence IV. Jaké jsou vztahy dnes?

V návaznosti na historické precedenty, které jste právě zmínil, vedla shoda zájmů k formálnímu navázání diplomatických vztahů v roce 1992. A spolupráce, která byla tehdy navázána, řekněme i na formální úrovni, se nadále rozvíjí! Významného pokroku bylo dosaženo v oblastech společného zájmu, jak zdůraznila oficiální návštěva arcibiskupa Paula Richarda Gallaghera, sekretáře pro vztahy se státy a mezinárodními organizacemi, letos v červnu. A v tomto duchu se bude pokračovat i nadále. Nadcházející apoštolská cesta je proto vhodnou příležitostí k dalšímu posílení těchto vazeb, jejichž cílem je podpora společného dobra, náboženské svobody, míru, integrálního lidského rozvoje, vzdělávání, kulturních výměn a také řešení společných výzev, které se týkají regionu a mezinárodního společenství.

Můžeme v tomto smyslu od Svatého otce očekávat novou výzvu k míru v době, kdy je celý svět zmítán konflikty?

Svatý otec stále vyzývá k míru, proč? Protože ve svém srdci nosí mučivou bolest způsobenou tím, co sám dlouho nazýval „třetí světovou válkou vedenou po částech“. Kromě výslovných výzev k míru, které papež při této příležitosti může vyslovit, se mi zdá, že právě sama papežova přítomnost v Mongolsku představuje výzvu k míru. A to vzhledem k významnému místu, které tato země zaujímá ve velkém asijském kontextu. Tato návštěva v sobě nese výzvu k úctě ke každé zemi, ať už malé či velké, k dodržování mezinárodního práva, k zřeknutí se principu síly při řešení sporů, k budování vztahů založených na spolupráci, solidaritě a bratrství mezi sousedními státy a se všemi zeměmi světa.

Velkou zemí, která sousedí s Mongolskem, je Čína, národ, který František vnímá s velkým zájmem. Uvažuje se o cestě do Čínské lidové republiky, i když ne v blízké budoucnosti?

Všichni vědí, jaký zájem má papež František o Čínu. A pokud jde o vaši otázku, mohu říci, že v srdci Svatého otce je tato velká touha, zcela pochopitelná touha, kterou již několikrát veřejně projevil, jet do této ušlechtilé země, aby navštívil katolickou komunitu a zároveň ji povzbudil na cestě víry a jednoty, a setkat se s politickými autoritami, s nimiž Svatý stolec již dlouho navazuje dialog, v důvěře, že navzdory obtížím a překážkám na této cestě lze právě cestou dialogu a setkání, a nikoli cestou ideologického střetu, dosáhnout dobrých plodů pro všechny.

Svatý otec se nedávno vrátil ze Světových dnů mládeže v Lisabonu, kde, jak zdůraznil, se naděje projevila v mladých lidech. Kam nás zavede tato cesta do Mongolska?

Jak víme, motto cesty zní „Doufat společně“, a tak se opět klade důraz na naději, která bude také tématem Jubilea roku 2025. Proč tolik důrazu na naději? Zřejmě proto, že ji náš svět tolik potřebuje! Našemu světu chybí naděje tváří v tvář mnoha osobním i kolektivním dramatům, která prožívá. Naděje, která není prázdným očekáváním, čekáním na to, že se věci zlepší, téměř v magické podobě, ale naděje, která je založena, alespoň pro nás křesťany, na víře, tedy na přítomnosti Boha v našich dějinách, a která se zároveň proměňuje v osobní a kolektivní závazek, aktivní závazek, vedoucí ke zlepšení světa, což můžeme dělat společně, věřící i laici, všichni, kdo jsou o této možnosti přesvědčeni. Zde se mi zdá, že skutečnost, že se papež vydává do geograficky vzdálených zemí a čelí i nepříjemnostem, které s tím souvisejí, má znamenat právě jeho touhu aktivně svědčit a konkrétně podporovat naději v dnešním světě.

Vaše Eminence, jaká je vaše naděje, jaká jsou vaše očekávání?

Sdílím očekávání Svatého otce, ta, která jsem se právě pokusil popsat. Navíc se domnívám, že apoštolské cesty papeže, Petrova nástupce, mají velký význam a účinnost v tom, že upozorňují celou církev na některá společenství, která tvoří církev a která jsou, jako v případě Mongolska, početně malá, a proto trochu riskují, že možná nebudou vždy dostatečně známa, ale také doceněna a brána v úvahu; a na druhé straně umožňují těmto společenstvím nabídnout svůj příspěvek církvi jako celku a upozornit na to, co je pro její život a poslání zásadní. Řekl bych, že jsou tak trochu jako první křesťanské komunity, kterými se musíme inspirovat. Jsem přesvědčen, že se tak stane i při této příležitosti. A také na to pamatuji ve svých modlitbách.