Editorial: Lekce o synodalitě od malého mongolského stádce
ANDREA TORNIELLI
Rufina Chamingerelová je mongolská pastorační pracovnice, která v sobotu 2. září během setkání v ulánbátarské katedrále adresovala papeži Františkovi několik slov. Mimo jiné prohlásila: „Stále nevím, jak přeložit slovo 'komunita' do našeho jazyka..... Naše církev je v té typické fázi, kdy se děti neustále ptají svých rodičů... Máme velké štěstí, že ačkoli v našem jazyce nemáme mnoho katechetických knih, máme mnoho misionářů, kteří jsou živými knihami. Ráda bych zdůraznila účinnost synody a synodality. Během synodních setkání mohli naši věřící, zejména pastorační pracovníci, ještě lépe pochopit pravou podstatu církve a získat ucelenější vizi o našich farnostech“. Z katolického „malého stádce“ v mongolských stepích tak přichází cenný pokyn pro synodu o synodalitě. Synodální práce, kterou zde zažili, umožnila „lépe pochopit pravou povahu církve“.
Papež František, který se ujal slova po Rufině, chtěl ve své promluvě ke katolíkům v Mongolsku zdůraznit právě toto slovo: společenství. Protože, jak vysvětlil, „církev nelze chápat podle čistě funkčního kritéria: nikoli, církev není funkční podnik, ale je něco jiného“. Slovo společenství dobře vysvětluje, co je církev: „V tomto těle církve biskup nepůsobí jako moderátor různých složek snad na základě principu většiny, ale na základě duchovního principu, kdy se sám Ježíš zpřítomňuje v osobě biskupa, aby zajistil společenství ve svém mystickém těle“.
„L'Eglise est une Communion“ je název knihy, kterou na počátku 60. let napsal dominikán Jérôme Hamer, budoucí sekretář Kongregace pro nauku víry a kardinál. Ekleziologie společenství, jak uvedla biskupská synoda v roce 1985, je „ústřední a základní myšlenkou dokumentů II. vatikánského koncilu“.
František mnohokrát vysvětloval, že princip demokratické hry většin a menšin není použitelný pro život církve a nerespektuje její přirozenost. Z mongolského hlavního města papež vzkázal: „Jednota v církvi není záležitostí řádu a respektu, ani dobrou strategií týmové práce. Je to záležitost víry a lásky k Bohu, je to věrnost Jemu. Proto je důležité, aby se všechny církevní složky sjednotily kolem biskupa, který představuje živého Krista uprostřed svého lidu, a budovaly tak ono synodální společenství, které je samo hlásáním a které značně pomáhá inkulturovat víru“.
Synoda, která stojí za dveřmi, je příležitostí zakusit a růst v uvědomění si toho, co znamená prožít církevní společenství nikoliv podle světské logiky, nikoliv podle předem připravených individuálních nebo skupinových pseudoprogramů, ale znovuobjevením společenství v modlitbě a vzájemném naslouchání, které umožňuje, aby se každý nechal vést Duchem a realizoval tak ustavující rozměr bytí církve. Rozměr, který je v církvi přítomen od jejích počátků.
Papež František v srpnu při převzetí ceny „E' Giornalismo“ řekl: „Právě v této době, kdy hodně mluvíme a málo nasloucháme a kdy hrozí, že smysl pro společné dobro zeslábne, se celá církev vydala na cestu, aby znovu objevila slovo „společně“. To je slovo, které musíme společně znovu objevit. Kráčet společně. Společně se ptát. Společně se věnovat rozlišování ve společenství, které je pro nás modlitbou, jak to dělali první apoštolové: to je synodalita, kterou bychom chtěli učinit každodenním zvykem ve všech jejích projevech. Právě proto se za měsíc sejdou biskupové a laici z celého světa zde v Římě na synodě o synodalitě a budou společně naslouchat, společně rozlišovat, společně se modlit“.
Ze srdce Asie, z Mongolska, z rodící se církve vzdálené kilometry od Říma, ale tak blízké papežovu srdci, přichází poučení pro synodální otce a matky, kteří se za několik dní shromáždí kolem Petrova nástupce, aby se modlili, naslouchali jeden druhému a společně rozlišovali, jak hlásat evangelium ženám a mužům naší doby.
