PODCAST: Samuel Prívara SJ – Neznámá sobota
Pěkně vás vítám u dnešního pořadu. Sobotní evangelium nám předkládá jeden z četných sporů Ježíše s farizeji ohledně soboty. Přestože naší kultuře je koncept soboty naprosto cizí, tyto příběhy poukazují na jednu skutečnost, která je platná po všechny časy, a tím je riziko zbožštění pravidel a zákonů jako důsledku strachu před neznámem a chaosem.
Naše západní civilizace je zvyklá vidět svět jako prostor objektů nebo věcí – vidíme stoly, židle, auta, nebo také stromy, vodu, molekuly, elektrony. Toto vidění světa, které je nám naprosto přirozené, počítá od dob osvícenství s tím, že tyto věci nebo objekty poznáváme pomocí toho, jak se projevují navenek, tedy pomocí jejich empirických vlastností. Existuje však alternativní popis světa, který je mnohem starší a který umožňuje jinou perspektivu. Na svět se lze totiž dívat také jako na prostor jednání. Pak tím důležitým již nejsou pouze věci ve formě souboru nějakých pozorovatelných vlastností, nýbrž také význam těchto věcí pro jednání a chování člověka. U tohoto popisuje světa můžeme rozlišovat tři základní elementy: prvním je oblast neznáma, druhá je oblast známa a třetím je proces, který zprostředkovává mezi známým a neznámým. Oblast neznáma je neprozkoumaná oblast, je to prostor, který v pohádkách symbolizujeme drakem, nebo také jako velkou a strašnou matku, v moderní epoše také jako matku přírodu. Oblast známého symbolicky znázorňujeme jako velkého otce, krále nebo království, je to kultura, která nás chrání právě před neznámým.
Když jsme nechráněně vystavěni neprozkoumané oblasti, způsobuje to strach. Nevíme, jak reagovat, nevíme, co očekávat, jak se chovat. Před tímto strachem jsme chráněni právě kulturou, mytologicky řečeno velkým otcem tím, že je nám předložena jistá kulturní interpretace toho, co právě zažíváme, a to snižuje počet možných interpretací a dělá sociální interakci předvídatelnou. Možná jste byli někdy na dovolené někde v exotickém zahraničí a ocitli jste se někde bez přátel a známých: pamatujete, jaké to je, když neznáte jazyk, když najednou nevíte, co po vás chtějí, co si můžete a nemůžete dovolit? Anebo ještě jiný příklad: pokud jste někdy zažili zradu od blízké osoby, velká část vašeho světa a jistot se zhroutí, oblast známého kolabuje a oblast neznámého hrozí pohlcením celého našeho života. Pochybujeme o všem, a především o sobě: jak jsme to jen mohli nevidět?
Bez opory kultury, symbolického krále nebo velkého otce, něčeho, co nám dává interpretační rámec všeho, s čím se setkáváme, bychom nemohli vůbec existovat, protože bychom byli okamžitě zavaleni takovým množstvím informace a museli bychom udělat příliš mnoho rozhodnutí – náš psychický svět by se jednoduše zhroutil přetížením. Kultura symbolizovaná velkým otcem nám tedy nejen ulehčuje, ale v podstatě umožňuje život, protože nám nabízí význam jednotlivých věcí, objektů a situací, s kterými se setkáváme. Kultura, velký otec, král – to jsou všechno symboly pro ochránce, jenž vychovává každého člověka a chrání tím, že omezuje myšlenky, emoce a chování na únosnou míru. Velmi dobře je to vidět na dětech. Dítě nemůže žít a rozhodovat všechno samo za sebe a o sobě, protože by utonulo v nemožných volbách. Napodobování dospělých a výchova, tedy učení, umožní dítěti přežít. Vzorce chování a hierarchii hodnot se učí každé dítě na začátku napodobováním a pak rovněž explicitně a dávají mu bezpečnou strukturu. Postupem času se začne identifikovat se skupinou, tedy svými vrstevníky, kteří nahradí rodiče. Rovněž tato skupina poskytuje jednotlivci ochranu od Neznáma. Postupně se posilují schopnosti jednotlivce stát na vlastních nohou. Skupina dává sociálním vztahům strukturu, určuje význam jednotlivých objektů, nabízí nějaký cíl jako ideál a určuje také akceptovatelné chování. Čas učení je jednoduše nevyhnutelný, avšak nesmí být zbožštěn. Velký otec, král, kultura – tedy zmiňované obrazy pro oblast známého – mají totiž dva aspekty: na jedné straně chrání před neznámým, poskytují stabilitu a bezpečí, avšak na druhé straně mají tendenci k tyranství. Jen si vzpomeňme na různé pohádky, jak se král – tedy symbol pro řád, pro kulturu, pro pravidla – stává tyranským nebo příliš starým na to, aby byl v jeho království život. Nemálo pohádek symbolizuje tento neutěšený stav pomocí hledání živé vody. Vody, která by dala království, tedy společnosti, opět život. Pokud se totiž zbožští pravidla, končí život.
Disciplínu lze tedy vidět jako dovednost, kterou lze rozvinout dodržováním rituálů, vnořením se do systému nebo hierarchie hodnot, do víry. Každý z nás se jí musí naučit, protože umožňuje život. Když se však dosáhne určité disciplíny, jisté vnitřní zralosti, pak je možné přestat hledět úzkostlivě a za každou cenu na pravidla a hranice. To je právě způsob, jakým se dosáhne svoboda. Svoboda ne dělat si cokoli mě aktuálně napadne – to by bylo otroctví emocím – ale svoboda dělat správné věci správně podle situace a okolností. To je právě apoštol Pavel, který velmi kritizuje židovský zákon a mluví o tom, že Duch dává život. Neznamená to zahození, či ignorování zákona a pravidel, ale chápání jejich podstaty. To jsou bibličtí proroci, kteří se nebojí postavit moci a kritizují chování vládnoucích elit, které je možná formálně správné a podle zákona, ale zcela opomíjí ducha toho zákona. A v této linii můžeme vidět také činnost Ježíše. Zvykli jsme si poslouchat, jak se Ježíš každou chvíli pře s farizeji o sobotu, zda je možné uzdravovat nebo vykonávat další činnosti nebo ne. Když zohledníme v tomto biblickém textu psychologicko-sociologické aspekty, o kterých jsme před chvíli mluvili, možná lépe pochopíme, o co vlastně v těchto pro nás často nepochopitelných sporech šlo. V Bibli je význam soboty dvojí: je to den odpočinku (zmiňuje to např. Ex 20), tedy připomínka Božího stvořitelského díla, avšak je to rovněž den osvobození z egyptského zajetí (jak o tom mluví Dt 5), tedy oslava života a svobody. Při četných Ježíšových uzdraveních dochází ke sporům, zda došlo nebo ne k porušení sobotního odpočinku. Ježíš se při několika uzdraveních rozčílí a často nevěřícně kroutí hlavou nad tvrdostí srdce přítomných farizejů, přičemž poukazuje právě na to, že sobota není pouze dnem odpočinku, jak o tom mluví Ex20, nýbrž rovněž dnem vysvobození, dnem, kdy Bůh zachránil svůj lid, jak o tom mluví Dt5. Přirovnává tedy své dílo k dílu Božímu, záchranné akci, skutku, který navrací život. Tedy i z hlediska legálního, z hlediska zákona, nebyla Ježíšova pozice vůbec slabá. Farizeové se jednoduše fixovali na jednu perspektivu, na jeden pohled na věc. Avšak problém leží mnohem hlouběji než pouhá otázka překročení pravidel. Vidíme tu fundamentální problém zkostnatění, fixace pravidel, totální orientaci na oblast známého, rigidní orientaci na jistotu. Takovéto nastavení člověka jako jednotlivce i společnosti jako takové vede k tyranii, k zániku svobody, k neschopnosti reagovat na měnící se okolnosti, duchovní i duševní slepotě vůči znamením časů. Jedním z důsledků je naprosté přehlížení člověka, jednotlivce, a jeho osudu. A to je tragédie, na kterou upozorňuje Ježíš. To je nebezpečí, na které si musíme dávat pozor. Každý z nás touží totiž po bezpečí, jistotě, předvídatelnosti, nějaké formě řádu – to jsou všechno dobré a přirozené sklony. Velkým rizikem však je, že mohou zkostnatět a přerůst do perverzní formy. Žádný člověk a žádná epocha není imunní. Ať se nám daří hledat živou vodu, vodu Ducha, který všechno obnovuje.
Hezký víkend a těším se někdy příště.
Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní vikář Akademické farnosti Praha
