Elva Frouz: Otřesy a ticho

Začátkem letošního října jsem doprovázel kontemplativní duchovní cvičení na Šumavě. Bydleli jsme na útulné chalupě s krásnou vyhlídkou na jeden z hlavních hřebenů. Skupina účastníků byla od počátku velmi motivovaná vyrazit na cesty do hor i do vlastního srdce.

Kromě prvního dne, kdy hory ukázaly spíše zachmuřenou a deštivou tvář, byla po většinu času modrá obloha. Teď mimo sezónu a mimo víkendy byly cesty téměř liduprázdné. Podzim barvil stromy a kromě šumění větru a zurčení vody bylo slyšet opravdu hluboké šumavské ticho.

Naše horské exercicie mají svůj zaběhaný rytmus a styl: Časně ráno se jdou zájemci společně protáhnout ven, před snídaní je hodina pro tichou modlitbu. Po snídani odcházíme či odjíždíme do hor – putujeme, občas se zastavíme a vnímáme to, co je: vnitřní i vnější krajinu. Během dne nabídneme účastníkům promluvu, jejímž smyslem je doprovázet, inspirovat, nabídnout oporu. Obědváme venku u prostřeného šátku, odpočíváme. Jdeme dál. Sedíme v krajině. Slyšíme ticho. V pozdním odpoledni se vracíme zpět, je čas pro odpočinek. Před sedmou večeříme. Večer společná tichá modlitba, tak jako ráno. Kdo chce, jde na osobní rozhovor. Před spaním se možná ještě někdo dívá na hvězdy. Po celý čas zachováváme mlčení, s výjimkou promluv a osobních rozhovorů s doprovázejícími.

Tohle nastavení programu, koncentrace a laskavá pozornost účastníků tvořily spolu s kopci, řekami a potoky úžasný rámec pro pokojně a intenzivně strávený čas.

Jenže říci jen tohle všechno by znamenalo zamlčet jednu podstatnou skutečnost: Den před začátkem exercicií zaútočil Hamás na Izrael. Všichni to před odjezdem viděli nebo slyšeli ve zprávách. A přestože během duchovních cvičení nemají frekventanti komunikovat s vnějším světem, byla tíživá skutečnost války a násilí stále latentně přítomna. Zejména ti, kdo jsou citlivější k bolestem světa, se při osobních rozhovorech svěřovali, jak moc se jim připomíná.

Navíc: Jedna z nás měla blízké příbuzné v Izraeli. Vzhledem k situaci si mohla ponechat zapnutý telefon a občas zavolat, zda jsou její blízcí v pořádku. Při jednom takovém volání zažila šok – přímo během hovoru slyšela, jak na druhém konci náhle zní siréna poplachu, jak vybuchují rakety, jak se volajícímu zrychluje dech a jak běží do úkrytu. Snažil jsem se jí poskytnout maximální podporu, ale je jasné, že takovou zkušenost je extrémně náročné zpracovat. Jakoby válka byla náhle mezi námi. Nebylo možné (a ani nebylo cílem) předstírat, že náš šumavský ráj leží v nějakém jiném světě, než je ten, kde se v tu samou chvíli všechno chvěje úzkostí. Bylo potřeba krok za krokem hledat, nakolik vnější nejistoty připomínat – abychom před nimi ve strachu nezavírali oči, ani se jimi nenechali zavalit.

Ve velmi koncentrované podobě jsme tak zakusili, co se děje vlastně neustále: Neustále je v našem světě promícháno spočinutí s chaosem, úleva s bolestí, bezpečí s ohrožením. Jsou místa pokoje a místa boje, a někdy se to jedno nečekaně přelije v to druhé.

Vyhledáváme spočinutí a pokoj, je to sebezáchovné a občerstvující. Ústraní obnovuje síly, vrací nás k nadhledu, čistí vnitřní pramen. Někdy je potřebné, ba nutné, uchýlit se do krásných hor, do poustevny, do exercičního domu, do pokojné samoty, abychom nezapomněli na světlo, aby se nám výroky o něm nestaly jen ze zvyku opakovanými větami. Každý snad víme nebo aspoň tušíme, co nám v takových návratech k naději, k Božímu království mezi námi a v nás reálně pomáhá.

Nejde ale o to, abychom trvale unikali před vším, čím právě žije náš v mnoha ohledech nemocný a bolavý svět. Jako Kristovi učedníci si smíme připouštět, že síly destrukce a zmaru působí, a to někdy velice viditelně. Čas od času jsou důsledky tak sugestivní, že mají sklon zakrýt nám celý obzor a připravovat nás o naději. Právě vnitřní jistota, že jsme v Božích rukou, znovu a znovu obnovuje důvěru, že „Světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila“.

To, co nám občas náhle vpadne do života, nemusí být jen konflikty vedené aktuálně „někde jinde“. I v lidském nitru to umí vybuchovat, rozeznívají se poplachy, vedou se války. Snažíme se pak uniknout před nebezpečím, překonat krizi, najít úkryt. I pak platí, že před tíživou vnitřní realitou nemusíme zavírat oči. I ve vnitřní krajině jsme znovu a znovu zváni na vrcholky hor, k potokům a pramenům.

„Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám: Ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem ...“ modlíme se při každé bohoslužbě. Žít v bezpečí před každým zmatkem neznamená utíkat za každou cenu před riziky, vyhýbat se bolesti, ignorovat nepokoj.

Četli jsme před časem Ježíšovu odpověď na záludnou otázku farizejů, zda je dovoleno platit daň císaři. Jistě máme v živé paměti odpověd: Co je císařovo, císaři, co je Boží, Bohu. Také tenhle výrok smíme vztáhnout k našemu tématu – svět si vyžaduje své, mimo jiné volá po pozornosti. Nemáme a nemusíme mu ji odpírat. Jen zároveň a především mějme na paměti, že Bohu nepatří jen nějaké dílčí aspekty našeho života, že se mu smíme a máme vydávat každý z nás úplně celý.

Mám moc rád báseň  Nejdelší cesta je do nitra ze sborníku Slova poutníka. Píše se v ní mimo jiné tohle:

„….V přítomném okamžiku

opouštím všechny své plány, starosti a strachy

a kladu je do tvých rukou, Pane.

Uvolňuji sevření, kterým je držím,

a přenechávám je tobě.

Čekám na tebe – naplněn dychtivostí.

Ty ke mně přicházíš

a já se nechávám tebou vést.

Začínám cestu do nitra.

Putuji do sebe,

k nejvnitřnějšímu jádru své existence, kde přebýváš.

V tomto nejhlubším bodě mého já

jsi ty odjakživa přede mnou.

Ty tvoříš, oživuješ a posiluješ bez ustání

celou mou bytost.“

Bůh, za kterým a se kterým jdeme, není jen protějškem, partnerem a průvodcem. Je také naším prostředím k životu, ve kterém „se pohybujeme a jsme“ – a je také nejhlubším středem, ke kterému a do kterého se smíme vracet. Vždyť zdroj bezpečí si neseme všude s sebou: vnitřní komůrku k setkání s Pánem, pokojné místo v srdci, oázu hlubokého míru. Pokud se tam naučíme vracet a pít z toho nejlepšího pramene, lépe se vyrovnáme s nárazy nepokoje, kterých je současnost více než plná.

Obnovovaná důvěra v sílu života nás provede a pronese skrze všechny otřesy dál a dál.

Elva Frouz je stálý jáhen, provozuje spolu se svou ženou a okruhem přátel Dům Komunity Noe v Holostřevech.