Samuel Prívara SJ – Vytrvalost pro růst důvěry

Milí posluchači, pěkně vás vítám v tento listopadový den. Dnešní evangelium mluví o vytrvalosti ženy, která tak dlouho a intenzivně otravuje soudce, až jí vyhoví. V létě jsem byl v Indii a tam jsem si uvědomil, jaká důležitost je v těchto zemích přikládaná úřední osobě. Koneckonců, ti, co si pamatují ještě komunistickou éru u nás, vědí, o čem mluvím. Osoba s razítkem je jednoduše pánem nad osudem žadatele a má ho plně v moci. Mnozí si pamatují, kolik přesvědčování různého typu stálo právě toto jedno razítko. Člověk musel jednoduše mít velkou motivaci a trpělivost. Paradoxně dává Ježíš tuto vytrvalost za příklad v oblasti víry. Náš text se nachází v kontextu Ježíšových řečí o víře, vděčnosti a Božím království, přičemž často vysvětluje svým posluchačům, co to vlastně víra je a jak k ní přijít. Nemálo z nich totiž mluví o malé víře. I my, moderní lidé, nemáme o moc jinou zkušenost. Naše hlava by možná i chtěla mít větší důvěru, avšak když přichází na lámání chleba, když se dostáváme do různých netriviálních životních situací, konstatujeme, že nedokážeme dostatečně důvěřovat. Někdy si to uvědomíme teprve zpětně, že jsme opět spolehli mnohem více na své vlastní síly a schopnosti, osvědčené prostředky z minulosti, než že bychom mohli říci, že jsme důvěřovali. Mnoho věcí v křesťanství má dvě komponenty, bez kterých jednoduše nefungují – a to platí i pro víru a důvěru: tou první je Boží milost a tou druhou je lidská snaha. My se podíváme dnes na to, co můžeme dělat my s naši schopnosti víry a důvěry. I když to možná bude pro někoho znít překvapivě, víru a důvěru lze systematicky budovat na základě reflektované zkušenosti. Nejedná se tedy o pouhé rozhodnutí, akt vůle a rozumu. Nechme teď stranou případy, kdy člověku chybí tzv. bazální důvěra a zkuste si vzpomenout, jak začínal jakýkoli z vašich vztahů, ať už přátelských nebo partnerských. Jak jste budovali vzájemnou důvěru. Málokterý člověk věří tomu druhému jen tak na potkání, na základě nějakého rozhodnutí. Většina z nás potřebuje čas, potřebujeme získat zkušenosti s danou osobou, musíme toho druhého zažít v různých situacích a teprve, když se osvědčí, darujeme mu kousek naší důvěry. Tento proces může být relativně dlouhý, někdo potřebuje těch zkušeností a zážitku, ve kterých se přesvědčí o důvěryhodnosti druhé osoby, jednoduše hodně. Většina z nás si ani neuvědomuje, že naše nitro tyto zážitky a zkušenosti neustále vyhodnocuje, a my pak na základě výsledku těchto vyhodnocení dané osobě důvěřujeme víc nebo méně.

Ve vztahu k Bohu se důvěra buduje analogickým způsobem. Jistě, ohromně velké zážitky, které někteří z nás jednou či dvakrát za život zakusí, mohou pomoci, rozhodně však nejsou podmínkou. Mnohem častěji jsme odkázaní na budování důvěry z naprosto běžných dnů a všedních zážitků. Už jsme si řekli, že pro růst a budování důvěry potřebujeme reflektovanou zkušenost Boží přítomnosti a jeho aktivní péče a důvěryhodnosti v našem životě. Žádný vztah – ani s člověkem, ani s Bohem – nemůže fungovat bez toho, abychom se znali, abychom spolu trávili čas, měli spolu zážitky. Pokud chceme vůbec vytvořit podmínky k tomu, aby mohlo k růstu důvěry dojít, potřebujeme si začít uvědomovat Boží přítomnost a péči v našem životě. Prakticky to znamená, že se potřebujeme denně alespoň na pár minut vracet v reflexi k tomu, co nám uplynulý den přinesl, jaké dary jsme obdrželi, kde byl Bůh přítomný, jak se o nás staral a co pro nás udělal. Stačí, když si navykneme na konci dne udělat krátkou desetiminutovou reflexi, co všechno jsme zažili, co nám všechno vyšlo a podařilo se, co dopadlo dobře, i když se mohlo pokazit, a jak o nás Bůh pečoval. Mnoho věcí člověku přes den ujde a uvědomí si je teprve při zpětném pohledu. Právě tímto způsobem vytváříme vůbec možnost toho, aby začala růst naše praktická důvěra. Když se naučíme vidět, že Bůh není pouze nějaký teoretický konstrukt, že není vzdálen, ale že je přítomný absolutně každý den a že se o nás stará, postupem času se naučíme důvěřovat v maličkostech, a ještě později i ve věcech velkých.

Je důležité pamatovat ještě na jednu věc. Přes veškerou reflektovanou zkušenost a vybudovanou důvěru je emoční komponenta důvěry v čase nestálá. Jednoduše řečeno, i člověk s velkou důvěrou zaznamenává ve svém života kolísání pociťované důvěry: všichni máme jednoduše období, kdy máme pocit opuštěnosti, Boží nepřítomnosti, menší důvěry a naděje, kdy se nám zdá, že věcí jaksi nemají smysl. Tento pokles důvěry je normální, zcela lidský a nikdo se mu nevyhne. Otázkou je, jak se vůči němu zachováme. Tady se opět dostává ke slovu dnešní evangelium, které zmiňuje vytrvalost. Právě tehdy, když cítíme pokles důvěry a chuti k duchovnímu životu, když nás opouští naděje a nejraději bychom se vším sekli, je důležité, abychom si nejprve uvědomili, že to, co zažíváme, je naprosto normální a lidské, že jsme nemuseli udělat nic špatně. Pak je však důležité udělat i druhý krok, a tím je odhodlaně se pustit do boje s tímto emočním výkyvem. Jsme povolání zůstat věrní, protože právě věrnost v těchto emočních krizích je to, co způsobuje velký růst ve vztazích. Těch lidských i s Bohem.

Všem nám přeji radost z toho, že důvěru ve vztazích je možné budovat i vlastním přičiněním pomocí reflexe zkušenosti. Přeji nám hodně odvahy, trpělivosti a vytrvalosti v těch chvílích, kdy se budeme cítit bez větší naděje a důvěry, kdy se nám bude zdát, že jsme opuštěni, abychom si vzpomněli, že se jedná o normální lidský cyklus výkyvu emocí a že při troše snahy a odhodlání jsme schopni tento výkyv nejen překonat, ale díky němu také růst, a to i v důvěře.

Hezký víkend všem a budu se těšit někdy příště.

Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní vikář Akademické farnosti Praha