Hledejte

Hana Říhová Hana Říhová  Komentář

PODCAST: Hana Říhová – Adventní ne-jistota

Autorský komentář pro Vatikánský rozhlas
POSLECHNĚTE SI: Hana Říhová – Adventní ne-jistota

Milí posluchači, jsme v době adventu – v době přicházení. Budeme zapalovat druhou svíčku na adventním věnci. Jeho světlo nám zpříjemňuje adventní večery, dělá je měkčími. Přibývající svíčky nám rozjasňují dlouhé temné noci a připomínají, že do světa přichází světlo. Je to krásné a milé a taky to mám ráda, obzvlášť když se ještě podaří, že za oknem při tom leží sníh. Ale když se takhle útulně zabydlím v nějakém rituálu, říkám si, zda není na čase si ho trošku narušit a pustit do něj nějakou otázku.

Nestal se pro mě ten každoročně zapalovaný věnec tak trochu rezervačním systémem, kterým si objednávám, kdy přijde zázrak? Nemyslím tedy jakýkoli zázrak, ale takový ten vánoční, který úhledně zabalený očekávám čtyřiadvacátého prosince, buď mezi 18:13 a 19:13 nebo pak někdy kolem půlnoci. Nevyrobila jsem si náhodou takové počítadlo Božích kroků? Nevyměnila jsem přicházení za pouhé čekání a plánování? A nezaměnila jsem si naději za jistotu?

Advent je přece doba, kdy se noci ještě prodlužují a tmy přibývá. Ve světlo můžeme doufat, ale v tom zjevném kolem nás teď zrovna není a nic moc nám neukazuje, že bude. Advent je vzácná, rozechvělá doba. Je to doba ne-jistoty. Ne té nejistoty, kvůli které se chytáme čehokoli pevného kolem nás. Ale ne-jistoty, která je plná touhy a která může být nadějí.

Bože můj, hořím nadějí,

že věci, které se nedějí, se stanou,

píše v básni Bohuslav Reynek. Je to pro mě jeden z nejkrásnějších obrazů naděje.

Naděje není věc, která někde stojí. Nemůžeme si ji zvenku prohlédnout, osahat, vzít si ji a pak ji mít. Hoříme jí, říká Reynek. Je to silná metafora. Jsem v ní já tím hořícím dřevem a naděje je plamenem, nebo je to právě naopak? A když už o ní mluvím, možná nejde začít jinak než „Bože můj…“.

Věci, které se nedějí, se stanou. Ty všechny naše adventní přípravy a plány – vití věnců, pečení cukroví, domlouvání s rodinou, možná chození na roráty. To jsou věci, které se dějí, a je dobře, že se dějí. Jak ale být všímavá také k těm věcem, které se nedějí, a přesto (anebo možná právě proto) se stanou?

Chtěla bych vás pozvat ke třem obrazům, které mi nějak pomáhají v tom adventním očekávání, napětí, rozechvělosti setrvávat – nebo možná spíš kráčet.

Když koukám na světlo svíčky na adventním věnci, můžu na chvíli přestat počítat, kolikátá zrovna hoří, a vnímat to živé světlo ohně. Světlo svíčky neruší noc, vstupuje do ní. Má měkké konce a vrhá neostré stíny. Hřeje. Chvěje se spolu s naším dechem. Někdy ho sfoukne slabounký vánek a někdy zase překvapivě odolá i silnému větru. Když zhasne jedna ze čtyř svíček, možná zůstane hořet další.

Druhý adventní obraz je naopak z léta. Vzpomínám si, jak jsem stála na portugalském pobřeží Atlantiku, byl slunečný a větrný den. Moře bylo nekonečně modré a stejně tak obloha. Slévaly se spolu někde v dálce a nešlo odlišit, kde jedno začíná a druhé končí. Přemýšlela jsem o námořnících, kteří se tím směrem vydávali kdysi dávno, když ještě nebylo zas tak jasné, že je země kulatá. A popravdě – při tom pohledu do dálky mi přišlo vlastně mnohem pravděpodobnější, že voda tam někde vzadu padá dolů z okraje země. A říkala jsem si, co je to v člověku – kdo je to člověk, že se odrazí od břehu a vypluje do takového neznáma? Kde se bere ta odvaha vydat se do dálky, do takové nejistoty?

Třetí obraz je žalmové zvolání: „Kéž nad námi Bůh rozjasní svou tvář“. Když ho slyším, vnímám velikou, hlubokou a opravdovou touhu po setkání. Spojuje v sobě Boží nedosažitelnost a blízkost. Je zároveň naší touhou i každodenností, kterou dobře známe. Ukaž nám svou jasnou tvář – věta, která v sobě nese adventní ne-jistotu a společně s ní zkušenost vánočního zázraku, kterou si ani v adventní době nechceme odmyslet. Když teď zkouším najít slova, která by chtěla tuhle touhu ještě nějak jinak popsat, mám pocit, jako bych ten žalmový verš z různých stran ukrajovala a snažila se nacpat do krabičky. Tak už to dál nebudu dělat, najdete ho v žalmu 67.

Přeji nám všem do dalších adventních dnů trochu té ne-jistoty, abychom si všimli věcí, které se stanou.

Hana Říhová je členkou týmu, který vede pražské duchovní centrum Fortna, stará se o tamní program a komunikaci.

9. prosince 2023, 08:55