PODCAST - Ivana Noble: Co to znamená očekávat vykoupení
Ivana Noble
Útok na Filosofické fakultě v Praze zasáhl hluboko do našich životů. Zlo se vplížilo blízko, a znovu zjevilo svou absurditu. Letos již tolikrát. Střípky svědectví se postupně skládaly dohromady. Ale vysvětlení nabídnout nemohly. To zpravidla chybí. Situace se dá popsat, rozebrat. Ale nedá se říct, proč někdo vlastně udělá ten jeden krok, kterým se ocitne za hranicemi dobra nebo alespoň přijatelnosti. Dá se možná zpětně ukázat, jaké vnitřní a jaké vnější procesy takovému kroku předcházely, ale ani je nelze pochopit v tom pravém smyslu slova pochopení, kdy pochopení je zároveň akceptací a jistým způsobem ospravedlnění, v tomto případě, masové vraždy. Že by se třeba řeklo, někdo má v životě věci takto pojaté, a proto se může rozhodnout, že zavraždit co nejvíc lidí je v jeho hodnotové škále vlastně velký úspěch. Jenže násilí není hodnota. Ani nenávist není hodnota. Nejsou jakýmisi alternativami, které by mohly patřit do pluralitní společnosti, jako všechno ostatní. Tolikrát už jsme se s představami, že všechno je stejně dobré nebo stejně špatné, dostali za kraj propasti, kde se padá dolů. Před pár dny se tato cesta odehrála fyzicky před našimi zraky.
Když jsme se postupně dozvídali jména lidí, kteří byli na filosofické fakultě zastřeleni, zažila jsem ten okamžik, kdy jsem věděla, tohoto člověka znám. Před lety to byl také náš student. Snažila jsem si vybavit jeho tvář, něco bytostně osobního. Přemýšlela jsem o tom, jaký asi byl jeho poslední den, poslední rok. Potřebovala jsem zavolat své kolegyni, abych se ujistila, že v mojí paměti zůstala aspoň nějaká stopa. Modlila jsem se za jeho maminku. V mysli mi pak vyvstávaly fotky lidí zavražděných při teroristickém útoku v Izraeli, fotky odvlečených dětí, fotky zabitých dětí i dospělých v pásmu Gazy. Ten zástup se zvětšoval a zvětšoval, ale zároveň jsem věděla, že každá ta tvář je pro řadu lidí člověkem, kterého znají – a pro někoho tak blízkým člověkem, jako byl můj bývalý student pro svou matku.
Letos nám do vánočního příběhu znovu výrazněji vstoupil král Herodes a Ráchel, která oplakává své děti a nedá se utišit. Nejsou to ale jediné postavy v našem dramatu. Letos na 30. prosince připadá čtení z Lukášova evangelia o staré prorokyni Anně, která mluvila k lidem očekávajícím vykoupení Jeruzaléma o dítěti, které se narodilo v Betlémě. Co jim asi říkala? K jaké citlivosti a vnímavosti ji dovedly posty a modlitby v chrámu dnem i nocí? Nejzvláštnější je, že o tom Bible mlčí. Symeónovo kantikum se dostane do modlitby před spaním, „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu …“ Anna jakoby tu byla prorokyní naděje beze slov, alespoň bez těch slov, která by dorazila k našim uším nebo očím. Lukášovo evangelium navíc nic neříká ani o útěku svaté rodiny do Egypta ani o Herodově šíleném masakru betlémských chlapců. To v Matoušově svědectví promlouvá Jeremiáš a těší Ráchel, která pláče. A vlastně to dělá také tím, co evangelista předá mezi řádky: Herodes umřel a anděl Hospodinův zavolal k návratu. Vykoupení tady začíná jako návrat. Jeremiáš mluví o návratu potomstva z nepřátelské země, ale i o návratu, který se děje uvnitř lidského srdce: „Obrať mě, chci se vrátit, vždyť ty, Hospodine, jsi můj Bůh“ (Jr 31, 18). Matouš o tomto pohybu napíše zbytek evangelia. O naději, která jde až za smrt. Která nějakým prapodivným způsobem zahrnuje hledání a nalézání, úzkou cestu i vyslyšení proseb.
Lukáš se dotýká znovu a znovu všeho toho, co na takové cestě člověk musí pustit. Třeba velikost své víry. Představu, že je ze své síly schopen odpouštět nebo nacházet slova, která druhým jakoby samozřejmě osvětlí to, co je úplně nejdůležitější: možnost vnímat sílu, jakou Bůh znovu probouzí život, a to i v zemi smrti. U Lukáše se věci dějí navzdory tomu, co se jeví jako nemožné. Pohybujeme se na rozhraní mezi vyslovitelným a nevyslovitelným. Boží království je jiné nejen než království tohoto světa, ale jiné než nábožensky vyprecizované představy. A tak i stará moudrá prorokyně Anna mluví beze slov. Mluví vlastně tím, co se o ní dozvídáme. Co dělá po svém ovdovění. Kde je. Jaké to je být s ní. Co říká o tom betlémském dítěti lidem, kteří očekávají vykoupení, musíme hledat někde tady. Že by to ale byl návod na to, jak vysvětlit naději lidem, kteří zažili hluboké trauma, na to můžeme rovnou zapomenout. Naděje v evangeliích není vysvětlením, ale cestou, postupnou cestou. Cestou, která tolikrát vede přes cizí území. A když si vezmu na pomoc ještě evangelistu Jana, cestou, která je pravdivá a živá.
Jeden rok pomalu končí, a nebyl snadný. Všem nám přeji, aby pravda a život činily naši cestu v příštím roce nejen snesitelnou, ale aby nás Bůh jejich prostřednictvím obracel tam, kde se zase dá najít radost.
Prof. Ivana Noble je teoložka, vede Ekumenický Institut na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, univerzitní Centrum péče o duši, a je husitská farářka.