PODCAST - Pavel Banďouch: Chléb náš vezdejší
Pavel Banďouch SJ
Tento vás asi nejlépe osloví za předpokladu, že k němu budete moci pojíst krajíc z čerstvě upečeného bochníku. Dnešním tématem bude totiž chléb. Pokud tedy máte takovýto pecen v dosahu, doporučuji se vzdálit a s chutí se zakousnout. Chléb samotný vám toho pak totiž vlastně řekne vlastně více, než dokážu já.
Já sám jsem na téma dnešního komentáře totiž přišel při jezení chleba. Na vysvětlenou ale ještě několik slov. Nevím, jestli máte nějakou svou oblíbenou pekárnu. My, myšleno komunita jezuitů v Praze na Ječné, jsme takovou dlouhou dobu měli. V blízké vzdálenosti, se skvělou kvalitou a ještě ke všemu s velmi příznivými cenami. Jenže nám k našemu nemilému překvapení před několika měsíci zavřela. S tím začala doba hledání. Musím ale říci, že nepříliš úspěšného. Některé chleby nebyly špatné, ale určitě znáte takový ten pocit, že se tím sice najíte, ale pořád tam něco chybí. Až teprve nedávno jsme v jedné pekárně koupili chléb. A jakmile jsem ho okusil, věděl, že to je ono. Výborný kváskový chléb. Něco tak prostého a přitom tak úžasného, že mě to vždy překvapí.
Tato, pokud bych použil slovníku ignaciánské spirituality, přirozená útěcha, lidově můžeme říci skvělá chuť a dobrý pocit z ní vycházející, se brzy přelil i do útěchy nadpřirozené: díky Bohu za ten chléb, za to, co vše nám Hospodin dává, díky za úžasné bohatství jednoduchých věcí, které nám otevírají jeho přítomnost.
Není určitě náhodou, že chléb se stal nesmírně důležitou součástí i v křesťanské tradici. Řekneme-li lámání chleba, hned se nám v naší katolické tradici spojí toto gesto s eucharistií, s Bohem, který se stal člověkem, který se nám dává právě skrze chléb, ještě ve spojení s vínem. Když jsem ale tak ochutnával onen vláčný chléb, napadla mě jako první modlitba Páně a její část „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“.
Tato slova jsou jistě poněkud zvláštní. Nikdo totiž vlastně neví, co to znamená “vezdejší”. A je zajímavé, že na rozdíl od jiných podobných případů nám v tomto ohledu nepomůže ani řecký originál evangelia. Slovu „vezdejší“ tam odpovídá řecké „epiousion“. Ani v tomto případě ale nikdo neví, co to znamená. Doslova by to mohlo znamenat „nadpodstatný“, nebo třeba i „dostatečný“. V tu chvíli mě ale napadlo (a je to skutečně jeden z možných překladů): proč by to nemohlo znamenat čerstvý? Nejsem biblista ani klasický filolog, takže se o tento překlad nehodlám s nikým hádat. Zkusme se ale podívat, co by mohl znamenat takový pohled na slovo, které se coby křesťané modlíme jistě denně a přitom netušíme, co říkáme.
Může to třeba znamenat, že žádáme našeho milovaného a milujícího Otce, aby nám dal něco, co má chuť, co je dobré. Myslím totiž, že často máme tendenci žádat o to, co je užitečné a vůbec nás nenapadne, že by nám Bůh třeba chtěl dát i něco jednoduše proto, abychom si pochutnali, abychom se měli dobře. Kdybych své neteři a svým synovcům kupoval jen brokolici namísto zmrzliny, asi by se mnou něco nebylo v pořádku, ačkoli výživová hodnota je nepochybně na straně zeleniny.
Jsme pak možná v tom důrazu na užitečnost jako onen starší syn v podobenství o marnotratném synovi. Naštve se, že pro syna, který přišel zpět, nechal otec zabít tele a jemu přitom nedal nikdy ani kůzle. Nebylo to ale náhodou proto, že o něj nikdy nepožádal? Není divu, že když se domníváme, že Hospodin je k nám skoupý, pak my samotní máme nezřídka tendenci dávat ostatním jen to, co potřebují a ne to, co by jim také udělalo radost. Život se pak sice stává celkem funkčním, ale šedivým a mdlým.
Pojďme v tomto směru možná ještě o kousek dále. Jeden z mých oblíbených axiomů, které si pamatuji ze studií filozofie, zní latinsky bonum est diffusivum sui. Překlad zní: Dobro má tendenci se šířit. Zmiňuji ho z toho důvodu, že kdybychom od Boha skutečně takový skvělý čerstvý chléb dostávali, mělo by nás to vést k tomu, abychom něco podobného konali i my. Abychom svým životem lidem kolem nás dávali chuť, abychom pro ně byli občerstvením. Tím, co děláme, časem, který jim věnujeme, třeba i úsměvem, který může v ranní špičce v tramvaji skutečně zapůsobit snad ještě silněji, než hořící keř na Mojžíše na poušti. Symbolický čerstvý chléb přijatý od Boha z nás má vlastně takovýto chléb i udělat. Budeme pak šířit vůni, lámat se a nasycovat. To je přece to, co dělal i sám Ježíš, když učil o kvasu Božího království, které prokvasí těsto.
Víme, že možná trochu paradoxně není vždy snadné čerstvý chléb získat. Ne každý chléb je navíc skutečně chutný. Často se kvůli lenosti spokojíme s jakousi konzumní hmotou, která na nás často smutně čeká rozseknutá vedví a mumifikovaná v igelitovém sáčku na regálech našich blízkých obchodů. Lamentujeme přitom často na cenu, ale vlastně si tím, že kupujeme to nejlevnější, nevážíme ani sami sebe, ani těch, kteří se snaží péct poctivě. Nacpeme se se něčím, co je vlastně ničím a sami k sobě se chováme jako k pouhému přijímači hmoty. Analogie v duchovním životě nás jistě napadnout snadno, stejně jako x důvodů, proč se spokojíme s málem. Máme moc práce, nemáme čas… Ale je to chyba. Onen čerstvý a kvalitní chléb se totiž peče časem, který trávíme s Bohem. Jistě, je jím i naše práce, Hospodin je přítomen vždy. Nicméně v ohni Ducha svatého budeme nejlépe upečeni když si dovolíme dát Bohu nějaký čas v modlitbě. Není třeba přitom ani na nic myslet. Vše v nás pracuje k tomuto cíli, když necháme prostor kvasu Božího království v nás. Jde o to jen být a nechat Bohu iniciativu. To je tak jednoduché, že je to pro nás právě proto často tak obtížné, protože jsme zvyklí dělat složité a komplikované věci.
V tomto adventním období možná myslíme spíše na pečení cukroví, než na chléb, který nás věrně doprovází po celý rok. Byla by ale škoda nevzpomenout na jesličky, které jsou tak neodmyslitelně s časem Vánoc spojeny. Ježíšek je položený do chléva, tam, odkud zvířata berou svůj pokrm. Dává se tak i nám, podobně jako se nám dává v malé hostii na ruku při svatém přijímání. V tomto nekvašeném chlebu možná chuťově onu čerstvost právě dvakrát nezakoušíme. Věřím ale, že onen podivuhodný kvas je v něm přítomen v a že všichni víme, že nás naplňuje tak, jak to nedokáže dokonce ani čerstvý bochník kváskového chleba.
Přeji nám všem tuto známou a přitom vždy nějak novou chuť, aby ochutila i všechno to, co konáme, myslíme a chceme. Kéž jsme pro tento svět tím, kvůli čemu se lidé mohou usmát a jít dál i ve chvílích, kdy se cítí nejvíce hladoví a prázdní.
